Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3760/13 #1Usnesení ÚS ze dne 17.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Výkon rozhodnutí
účastník řízení
právní moc
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3760.13.1
Datum podání12.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 314, § 159a odst.1, § 159a odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3760/13 ze dne 17. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, se sídlem Suffolk, Unit 3 Eastlands Industrial Estate Leiston Suffolk, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 2699/2012-158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i princip právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

II.

2. Z ústavní stížnosti a ze spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 25 Cm 45/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zjistil Ústavní soud následující.

3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by Mgr. Milanu Kachlíkovi (zde vedlejší účastník) byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 528.559,- Kč. Tato škoda měla stěžovatelce dle jejího tvrzení vzniknout tím, že vedlejší účastník coby tehdejší právní zástupce stěžovatelky nepodal v rozporu s jí uděleným pokynem odvolání v rámci řízení o poddlužnických žalobách stěžovatelky směřujících vůči obchodní společnosti FRAMM, s.r.o. a Veronice Schwendtové.

4. Tato žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, č. j. 25 Cm 45/2008-59, zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelce nemohla v důsledku jednání vedlejšího účastníka vzniknout škoda, neboť stěžovatelka by nemohla být v rámci předmětných řízení o poddlužnických žalobách úspěšná ani tehdy, pokud by vedlejší účastník podal stěžovatelkou požadovaná odvolání, když předmětné poddlužnické žaloby byly dle názoru soudu prvního stupně správně zamítnuty jako předčasné. Tento svůj závěr soud prvního stupně odůvodnil tím, že v příslušném exekučním spise, jímž bylo prováděno dokazování, se nenacházely žádné listiny, na jejichž základě by soud mohl učinit závěr, že poddlužníci FRAMM, s.r.o. a Veronika Schwendtová byli exekučním soudem vyrozuměni o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce, přestože toto vyrozumění poddlužníků je s přihlédnutím k § 315 odst. 1 občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský soudní řád"), podmínkou pro úspěšné uplatnění poddlužnické žaloby.

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2012, č. j. 7 Cmo 225/2011-111, potvrzeno.

6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 2699/2012-158, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

III.

7. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že podstatou jejího dovolání, které bylo dovolacím soudem odmítnuto, nebyla polemika se závěry soudů nižších stupňů stran toho, zda poddlužníci FRAMM, s.r.o. a Veronika Schwendtová byli v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. E 2576/98 (následně 1 E 1185/2001) exekučním soudem vyrozuměni o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí či nikoli, když stěžovatelka v rámci podaného dovolání poukazovala na zcela jiný problém, a to ten, že taková otázka byla již jiným soudem ve sporu, jehož účastníkem stěžovatelka byla, pravomocně vyřešena. Stěžovatelka proto dle svého tvrzení právem očekávala, že otázka vyrozumění poddlužníků bude rovněž v nyní souzené věci posouzena shodným způsobem. Uvedla, že v souvislosti s výkonem rozhodnutí proti povinnému KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů podala jako oprávněná vícero poddlužnických žalob, jelikož FRAMM, s.r.o. a Veronika Schwendtová nebyli jedinými dlužníky povinného, kteří nerespektovali rozhodnutí o přikázání jiné peněžité pohledávky a dále platili nájemné přímo povinnému. Tyto spory s dalšími poddlužníky probíhaly paralelně, přičemž v rámci všech sporů bylo kruciální otázkou, zda byli poddlužníci ve smyslu § 314 a násl. občanského soudního řádu vyrozuměni o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. První, kdo tuto otázku posoudil, byl Krajský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cm 45/2008 (tj. ve věci, v níž je podávána tato ústavní stížnost), který dospěl k závěru, že k řádnému vyrozumění poddlužníků nedošlo. Stěžovatelka proto využila právě uvedené závěry soudu prvního stupně i v rámci jiných sporů vedených s ostatními poddlužníky. K překvapení stěžovatelky ovšem soudy rozhodující v těchto dalších sporech k závěrům vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, č. j. 25 Cm 45/2008-59, nepřihlédly, a naopak uzavřely, že poddlužníci byli vyrozuměni již v srpnu či září roku 2000, a to přesto, že k vyrozumění všech poddlužníků povinného došlo stejným způsobem. Na tuto skutečnost pak stěžovatelka poukázala i v rámci odvolacího řízení v nyní souzené věci. Vrchní soud v Olomouci po zopakování dokazování exekučním spisem však setrval na závěru vysloveném soudem prvního stupně, že k řádnému vyrozumění poddlužníků FRAMM, s.r.o. a Veroniky Schwendtové nedošlo. Stěžovatelka v této souvislosti označila za zcela nepřípustné, aby v právním státě dva soudy posoudily konečným rozhodnutím ve dvou různých sporech jednu a tutéž otázku naprosto rozdílným způsobem, navíc za situace, kdy v obou případech toto posouzení vedlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky. Toto pochybení pak nenapravil ani dovolací soud, který vyslovil názor, že podmínkou pro to, aby byl výrok pravomocného rozsudku závazný pro soud v jiné věci, je to, aby účastníky řízení byli titíž účastníci jako ve věci rozhodnuté pravomocným rozsudkem (což však v nyní souzené věci dle názoru dovolacího soudu splněno nebylo), přičemž je navíc závazný pouze výrok rozsudku. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že dovolací soud se vyslovením tohoto závěru zpronevěřil nejen své výkladové praxi, ale též judikatuře Ústavního soudu, když jeho výše uvedený závěr je v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245), čímž porušil její právo na spravedlivý proces.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 25 Cm 45/2008, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

10. Žádné z výše naznačených pochybení, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.

11. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti otázka, zda v právě souzené věci mělo být soudy (konkrétně soudem odvolacím a dovolacím) přihlédnuto k právním závěrům vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 20 Co 894/2008-179, v němž tento soud dospěl k závěru, že k vyrozumění jiných poddlužníků stěžovatelky (zde Miroslava Ježka a Miroslava Doležala) o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky řádně došlo již v roce 2000, za situace, kdy exekuční soud vyrozumíval všechny poddlužníky (tedy i FRAMM, s.r.o. a Veroniku Schwendtovou) zcela shodným způsobem. Ústavní soud je toho názoru, že dovolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje nyní posuzovaná ústavní stížnost, řádně a srozumitelně vysvětlil, proč má za to, že odvolací soud nebyl vázán závěry vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 20 Co 894/2008-179, když uvedl, že podmínkou pro to, aby byl výrok pravomocného rozsudku závazný pro soud v jiné věci, je s ohledem na znění § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu to, aby účastníky řízení byli titíž účastníci jako ve věci rozhodnuté již pravomocným rozsudkem, přičemž tato podmínka v nyní posuzované věci splněna nebyla. Tento závěr pak Ústavní soud považuje za souladný s příslušnými procesními právními předpisy a tedy i ústavně konformní, neboť FRAMM, s.r.o. ani Veronika Schwendtová nebyli účastníky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Co 894/2008, když účastníky tohoto řízení byli jiní poddlužníci.

12. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245), v němž Ústavní soud uzavřel, že "[n]ení pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu." To proto, že jak vyplývá z výše uvedené citace, kterou stěžovatelka rovněž učinila obsahem své ústavní stížnosti, vztahuje se tento závěr Ústavního soudu na situace, kdy účastníci nového řízení "jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení". Za svého druhu nástupce původního účastníka řízení pak Ústavní soud v nálezu, jehož se stěžovatelka dovolává, považoval osoby, na něž bylo původním účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, které následně nebylo soudy respektováno, převedeno právo, o nějž v řízení šlo. Konkrétně se jednalo o nabyvatele nemovitostí, kteří své vlastnické právo k těmto nemovitostem odvozovali od účastníka původního řízení, který měl na ně toto vlastnické právo, jehož ochrany se v rámci obou řízení tehdejší stěžovatelé domáhali, převést. V nyní souzené věci je však situace zjevně odlišná, neboť byť se jedná o skutkově a typově obdobné spory, které byly vedeny mezi stěžovatelkou a poddlužníky povinného KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů, není zde dána totožnost účastníků řízení, když poddlužníky FRAMM, s.r.o. a Veroniku Schwendtovou nelze považovat za svého druhu nástupce poddlužníků Miroslava Ježka a Miroslava Doležala, když v obou řízeních šlo o různé pohledávky povinného, jejichž splnění se stěžovatelka domáhala, přičemž k převodu či přechodu práv a povinností mezi těmito poddlužníky v souvislosti s předmětnými pohledávkami nikdy nedošlo a stěžovatelka takovou skutečnost ani netvrdila.

13. S přihlédnutím k výše uvedenému tak Ústavní soud nemá za to, že by dovolací soud pochybil, pokud uzavřel, že v dané věci nebyly splněny podmínky vymezené v § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu a odvolací soud proto nebyl vázán právními závěry vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 20 Co 894/2008-179.

V.

14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru