Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 376/01Nález ÚS ze dne 15.11.2001Dokazování v trestním řízení - důkaz výslechem svědka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkDůkaz
opravný prostředek - řádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 174/24 SbNU 291
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.376.01
Datum podání20.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 258 odst.1, § 211 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001

N 174/24 SbNU 291

Dokazování v trestním řízení - důkaz výslechem svědka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 15. listopadu

2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti A. D., proti usnesení

Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č. j. 9 To

102/2001-781, v trestní věci, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001,

č. j. 9 To 102/2001-781, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. června

2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, č. j. 9

To 102/2001-781, kterým bylo zamítnuto jím podané odvolání proti

rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. ledna 2001, č. j.

1 T 193/97-759. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným

trestným činem nedovolené výroby a držení omamných

a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. c) tr.

zák., účinného do 31. prosince 1998, a odsouzen dle § 187 odst.

2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon

byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně

odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců, a dále

mu byl uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest

propadnutí věci.

Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen

v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"), jakož i v základním právu na právní pomoc v řízení před

soudy dle čl. 37 odst. 3 Listiny a základním právu na obhajobu dle

čl. 40 odst. 3 Listiny

Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1

T 193/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní

stížnosti, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne

23. ledna 2001, č. j. 1 T 193/97-759, uznán vinným trestným činem

nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů

dle § 187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., účinného do 31. prosince

1998, jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od

března 1996 do zadržení dne 26. září 1996 prodal nejméně ve

čtyřech případech psychotropní látku methamfetamin, zvaný

pervitin, přesně určené osobě, ačkoliv věděl, že jí ještě nebylo

18 let. Pro uvedený skutek byl odsouzen dle § 187 odst. 2 tr. zák.

k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle

§ 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na

zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců, a dále mu byl

uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. i trest propadnutí

věci. V odvolání do uvedeného rozhodnutí stěžovatel zejména namítl

nepoužitelnost svědecké výpovědi R. S. ze dne 26. září 1996, na

níž je založen výrok o vině. Tato svědecká výpověď byla dle jeho

tvrzení učiněna před zahájením trestního stíhání (čili před

sdělením obvinění), pročež dle jeho názoru řízení rozsudku

předcházející bylo vadné, a pokud byl odsouzen na základě

nepoužitelného důkazu, vznikají tak pochybnosti o správnosti

skutkových zjištění.

Soud II. stupně v ústavní stížností napadeném usnesení uvedl,

že předmětné odvolání opakuje důvody uplatněné již proti prvému

odsuzujícímu rozsudku ze dne 8. prosince 1998, jenž byl usnesením

odvolacího soudu ze dne 25. června 1999, č. j. 9 To 272/99-541,

zrušen. Konstatoval dále, že nalézací soud doplnil dokazování

znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,

a aktualizoval i osobní výkazy obžalovaného, takto stěžovatele

v řízení před Ústavním soudem. Dle jeho přesvědčení nepochybně

provedl důkazy podle procesních předpisů v rozsahu nezbytném pro

posouzení viny obžalovaného, jež pak hodnotil v souladu

s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu a právem se při svých

skutkových závěrech opíral i o výpověď svědka S. z přípravného

řízení. V této souvislosti Krajský soud v Praze dále uvedl, že

není dán žádný důvod ke změně právního názoru, který vyjádřil ve

svém rozhodnutí ze dne 25. června 1999, č. j. 9 To 272/99-541,

na č. l. 542 a 543 spisu v reakci na stejné námitky odvolatele

o použitelnosti tohoto důkazu. Obsahem uvedeného názoru je

konstatování, dle kterého byl-li stěžovatel zajištěn orgány

Policie České republiky jako podezřelý ze spáchání trestné

činnosti již ve 13.00 hodin dne 26. září 1996, není pak opory pro

závěr, že mu nebylo sděleno obvinění do 14.30 hod., kdy bylo

započato s výslechem svědka R. S. Změnil-li svědek v hlavním

líčení svoji výpověď, dle názoru odvolacího soudu se soud nalézací

s touto skutečností náležitě vyrovnal, když po výslechu

vyšetřovatele, jenž jakýkoli nátlak na svědka vyloučil, přisvědčil

jeho výpovědi ze dne 26. září 1996, usvědčující stěžovatele ze

spáchání trestného činu dle § 187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.,

účinného do 31. prosince 1998, a nikoli výpovědi v hlavním líčení

dne 5. března 1998.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, a to obdobně jak učinil

v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23.

ledna 2001, č. j. 1 T 193/97-759, namítá nezákonnost jediného

důkazu, na kterém dle jeho přesvědčení byl založen výrok o vině

a trestu v rozhodnutích obecných soudů, a to nezákonnost výpovědi

svědka R. S. ze dne 26. září 1996. Předně v této souvislosti

uvádí, že byl odsouzen pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 tr.

zák., u něhož jsou vždy dány podmínky pro nutnou obhajobu, k jeho

zadržení došlo zhruba od 10.30 hod. dne 26. září 1996, a to od

počátku domovní prohlídky, vyslýchán byl téhož dne od 16.05 hod.,

přičemž obvinění mu bylo sděleno před tímto výslechem, obhájce mu

byl ustanoven usnesením Okresního soudu v Příbrami až dne 10.

října 1996. Ve skutečnosti, že mu bylo sděleno obvinění pouze pro

trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák. spatřuje stěžovatel

obcházení práva na obhajobu, jelikož už na počátku výslechu svědka

R. S. vyšetřovatel musel zjistit, že tomuto je méně než 18 let

a vypovídá o tom, že mu stěžovatel měl podávat nějaké drogy, což

zakládá podezření ze spáchání trestného činu dle § 187 odst. 1

a odst. 2 písm. c) tr. zák., ve znění do 31. prosince 1998, a tedy

jde o případ nutné obhajoby.

Dále stěžovatel namítá skutečnost, že výslech svědka R. S.

byl proveden před tím, než mu bylo sděleno obvinění. Nezbytnost

provedení dokazování až po sdělení obvinění není dle názoru

stěžovatele věcí toliko formální, nýbrž vytváří reálné garance

uplatnění práva na obhajobu (a to poukazuje na ustanovení § 33

odst. 1 a § 165 tr. řádu). S ohledem na uvedené považuje

stěžovatel za stejně neústavní postup, kdy je důkaz výslechem

svědka prováděn sice až po sdělení obvinění, ale v tak krátkém

časovém odstupu, jenž neumožňuje obviněnému plně uplatnit své

právo na obhajobu. V této souvislosti je v ústavní stížnosti

poukazováno i na judikaturu obecných soudů, dle které důkazy,

které byly provedeny před sdělením obvinění, přičemž nešlo o úkony

neodkladné nebo neopakovatelné, nelze v řízení před soudem použít

(R 27/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro uvedené stěžovatel namítá dotčení v základním právu na

právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 3 Listiny

a základním právu na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je pak v ústavní

stížnosti argumentováno porušením ustanovení § 258 odst. 1 písm.

a) a c) tr. řádu, jež zakládají důvody zrušujícího rozhodnutí

v odvolacím řízení pro podstatné vady v předchozím řízení, zejména

pro porušení práva na obhajobu, a pro pochybnosti o správnosti

skutkových zjištění. Tvrzená pochybení odvolacího soudu dle názoru

stěžovatele zakládají dotčení v základním právu na soudní ochranu,

plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 6. listopadu 2001 Krajský soud v Praze k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 9 To plně

odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí

soudu a k námitce stěžovatele obsažené v jeho odvolání ohledně

použití nezákonného důkazu odkazuje na své předchozí rozhodnutí ze

dne 25. června 1999, č. j. 9 To 272/99-541.

Podáním ze dne 26. října 2001 se Krajské státní

zastupitelství v Praze v předmětné věci ve smyslu § 28 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdává

postavení vedlejšího účastníka.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování spisem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1

T 193/97.

Ve spise Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 193/97:

- na č. l. 2 je založeno sdělení obvinění stěžovateli s datem

26. září 1996 bez uvedení přesného času sdělení obvinění;

- na č. l. 124f je založen protokol o zajištění osoby

stěžovatele dle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o Policii České

republiky s datem 26. září 1996, na němž je vyznačen čas zajištění

13.00 hod.;

- na č. l. 124g je založen protokol o zadržení obviněného,

takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, s datem 26. září

1996, na němž je vyznačen čas zadržení 16.30 hod.;

- na č. l. 154 je založen protokol o výslechu obviněného A. D.

s datem 26. září 1996, na němž je vyznačen čas zahájení výslechu

16.05 hod.;

- na č. l. 193 je založen protokol o výslechu svědka R. S. ze

dne 26. září 1996, na němž je vyznačen čas výslechu od 14.30 do

15.30 hod.

- na č. l. 317 je založen protokol o hlavním líčení

v předmětné věci před Okresním soudem v Příbrami dne 5. března

1998, dle něhož svědek R. S. v hlavním líčení popřel, že by od

stěžovatele dostal v minulosti drogy; po poukazu soudu na rozpor

s výpovědí, učiněnou dne 26. září 1996 (č. l. 193-194) svědek

vypověděl, že tuto výpověď učinil pod psychickým nátlakem ze

strany vyslýchajících policistů a přes výslovné poučení soudu

o povinnosti vypovídat pravdu výslovně prohlásil, že je si této

skutečnosti vědom a trvá na výpovědi, učiněné v hlavním líčení.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 89 odst. 1, § 160 odst. 1, 2 a 4, § 165, §

211 odst. 2 písm. b) a § 258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu.

Dle ustanovení § 89 odst. 1, § 160 odst. 1, 2 a 4 tr. řádu

dokazování lze v trestním řízení provádět toliko po zahájení

trestního stíhání sdělením obvinění. Jedinou výjimku z uvedené

zásady představuje neodkladný nebo neopakovatelný úkon před

zahájením trestního stíhání, jehož obsahem je provedení důkazu.

Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení

trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného

na obhajobu (§ 165 tr. řádu) již v přípravném řízení, a to za

situace, kdy tr. řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy

provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní

řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní

líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu

a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami

provádění důkazů v hlavním líčení. V posuzovaném případě je pak

v této souvislosti relevantní ustanovení § 211 odst. 2 písm. b)

tr. řádu, dle něhož místo výslechu svědka lze v hlavním líčení

číst protokol o jeho výpovědi, byl-li výslech proveden způsobem

odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a takováto osoba se

v hlavním líčení odchyluje v podstatných bodech od své dřívější

výpovědi. Z pohledu vůdčích zásad trestního řízení představuje

uvedené zákonné ustanovení výjimku ze zásady bezprostřednosti, jak

je tato zakotvena v § 2 odst. 12 tr. řádu.

Ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu pak zakládají

důvody zrušujícího rozhodnutí v odvolacím řízení pro podstatné

vady v předchozím řízení, zejména pro porušení práva na obhajobu,

a pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, jež mohou

vyplývat i z existence podstatných vad v řízení, jež předcházelo

rozsudku nalézacího soudu.

Podřazením Ústavním soudem provedených skutkových zjištění

pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze

než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným

rozhodnutím Krajský soud v Praze výše uvedená ustanovení tr. řádu

porušil. Jelikož v předmětné věci výslech R. S. dne 26. září 1996

nebyl proveden jako neodkladný, resp. neopakovatelný úkon ve

smyslu § 160 odst. 3 a 4 tr. řádu, pro posouzení jeho zákonnosti

je relevantní ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu, dle kterého se

obviněnému sděluje obvinění na počátku prvního výslechu.

V případě stěžovatele došlo k tomuto prvnímu výslechu dne 26. září

1996 v 16.05 hod. (č. l. 154 spisu Okresního soudu v Příbrami sp.

zn. 1 T 193/97), tj. v čase, kdy byl již výslech svědka R. S.

ukončen (26. října 1996 v 15,30 hod. - č. l. 193 Okresního soudu

v Příbrami sp. zn. 1 T 193/97).

Stanoví-li ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu, že se obvinění

sděluje podezřelému nejpozději na počátku jeho prvního výslechu,

nutno pak termín a čas sdělení obvinění, jež prvnímu výslechu

obviněného s určitým odstupem předchází, výslovně vyznačit

v záznamu o sdělení obvinění. V opačném případě není dán důvod pro

přijetí závěru, dle něhož ke sdělení obvinění došlo v jiném

termínu a čase, než je počátek prvního výslechu.

"Výslech svědka" v předmětné věci se tudíž uskutečnil před

zahájením trestního stíhání, proto jej lze z pohledu tr. řádem

vyžadovaných kautel kvalifikovat toliko ve smyslu vysvětlení dle

§ 158 odst. 3 a 4 tr. řádu, jehož smyslem a účelem je pouze

prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný

čin, a nemá povahu důkazního prostředku v trestním řízení. Za

důkaz svědeckou výpovědí v předmětné věci lze tudíž považovat

toliko výpověď R. S. v hlavním líčení dne 5. března 1998, v níž

popřel, že by od stěžovatele dostal v minulosti drogy.

Za situace, kdy "výslech svědka" R. S. dne 26. září 1996 bylo

možno posoudit toliko jako podání vysvětlení dle § 158 odst. 3

a 4. tr. řádu, nelze pak právní kvalifikaci skutku obsaženou ve

sdělení obvinění, jež obsahu tohoto sdělení nekoresponduje,

hodnotit jinak než jako dotčení práva obviněného na nutnou

obhajobu (v předmětné věci dle § 36 odst. 3 tr. řádu).

Jelikož v dané věci výslech svědka R. S. dne 26. září 1996

nebyl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tr. řádu (a to

když nešlo o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon, přičemž

výslech byl proveden před zahájením trestního stíhání), soud

nalézací nedodržel podmínky vyžadované v § 211 odst. 2 písm. b)

tr. řádu pro připuštění výjimky ze zásady bezprostřednosti, soud

odvolací pak nedostál zákonnému příkazu dle § 258 odst. 1 písm. a)

a c) tr. řádu pro uvedené pochybení rozsudek soudu I. zrušit.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení v základním

právu a svobodě.

V posuzované věci uznáním důkazu provedeného v rozporu s tr.

řádem nalézací soud porušil základní právo na řádný proces dle čl.

36 odst. 1 Listiny, soud odvolací pak základní právo, plynoucí

z čl. 36 odst. 1 Listiny porušil tím, že uvedenou vadou trpící

rozhodnutí soudu I. stupně nezrušil. Akceptováním výpovědi osoby,

učiněné před zahájením trestního stíhání, jako důkazu svědeckou

výpovědí, ačkoli se nejednalo o neodkladný, resp. neopakovatelný

úkon a nebyly dodrženy zákonné podmínky pro výjimku ze zásady

bezprostřednosti v trestním řízení, bylo dotčeno i základní právo

obviněného na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3

Listiny.

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl.

40 odst. 3 Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 21. prosince 2000, č. j. 9 To 102/2001-781, zrušil [§ 82

odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru