Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3759/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhod... více
Věcný rejstříktrestní stíhání
trestní řízení/proti uprchlému
Amnestie
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3759.14.1
Datum podání28.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 302


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3759/14 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Znojmo, zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, 30. dubna 3128/2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 909/2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 6 To 4/2013 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2012 sp. zn. 48 T 13/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o náhradě škody.

Vrchní soud v Olomouci usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení proti němu vedly trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Dovozuje, že na něj dopadají účinky rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášeného pod č. 1/2013 Sb. (dále jen "amnestie"), a to se zřetelem k jeho článku II. Stěžovatel má za to, že výjimku, na jejímž základě nelze amnestii použít, představuje pouze řízení proti uprchlému, které je vedeno právě v době vyhlášení amnestie dne 1. 1. 2013, pokud od jeho zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let a jde o trestný čin, za nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Podle stěžovatele v jeho trestní věci byla splněna předepsaná hlediska, neboť ke dni vyhlášení amnestie (tj. 1. 1. 2013) nebyl uprchlým, naopak již ode dne 12. 1. 2012 byl k dispozici orgánům činným v trestním řízení, a jeho trestní stíhání trvalo více jak 8 let. Protože byly naplněny všechny čtyři kumulativně stanovené podmínky článku II amnestie, mělo být v jeho případě toto aboliční ustanovení aplikováno a trestní stíhání zastaveno. Pakliže tak obecné soudy nepostupovaly, pochybily, protože trestní stíhání bylo nepřípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.

Z ústavněprávních mezí totiž očividně nevybočuje závěr formulovaný Nejvyšším soudem, že "trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému," ... je nutné vykládat tak, že "se vychází ze skutečné doby, po kterou se v průběhu neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. řádu), a od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo řízení proti uprchlému. Trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie". Není tedy, jak se domnívá stěžovatel, výlučně rozhodné, že řízení proti uprchlému bylo vedeno ještě v okamžiku, kdy byla amnestie vyhlášena (viz též bod 45 usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013).

Obecné soudy poté na tomto základě konstatovaly, že v průběhu neskončeného trestního stíhání stěžovatel byl uprchlým po dobu šesti roků, šesti měsíců a čtrnáct dní, a od zjištěné délky neskončeného trestního stíhání trvajícího devět roků a deset dní tuto dobu odečetly, a dospěly ke zjištění, že neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, trvalo dva roky, pět měsíců a dvacet šest dní.

Tomu pak odpovídá i ústavněprávně akceptovatelný závěr, že stěžovatel je v této věci vyloučen z uvedené abolice podle článku II amnestie, neboť pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, netrvalo více než osm let.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa očividně.

Uvedené závěry nekolidují se související judikaturou Ústavního soudu, srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/13 ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 830/13 ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2347/13 ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 931/13 ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3886/13 ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3785/13 ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 3107/14 ze dne 16. 12. 2014 a sp. zn. III. ÚS 1794/14 ze dne 23. 4. 2015.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru