Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 375/98Usnesení ÚS ze dne 06.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.375.98
Datum podání26.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 250j odst.4, § 250d odst.3, § 250


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 375/98 ze dne 6. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. R.Ž., zastoupený JUDr. M.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 1998, sp. zn. 19 Co 411/97, spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 250j odst. 4 o. s. ř., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel (pravomocné a doručené) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 1998 (vydané ve věci Městského soudu tamtéž, sp. zn. 33 C 165/96) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a současně též jemu odpovídající práva plynoucí z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); podle tvrzení stěžovatele k porušení označených práv došlo tím, že krajský soud již dříve označeným rozhodnutím zastavil řízení, když byl dospěl k závěru, že opravný prostředek (odvolání) proti rozhodnutí soudu I. stupně je nepřípustné (§ 250j

odst. 4 o. s. ř.). S odkazem na to, že opravný prostředek v řízení před obecnými soudy stěžovatel podal ve smyslu poučení soudem I. stupně, jehož se mu v písemném vyhotovení rozhodnutí dostalo, s výtkou, že touto skutečností se odvolací soud nikterak nezabýval a

s rozvedenými námitkami v meritu věci samé posléze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (viz shora) svým nálezem zrušil; obdobný návrh (spolu s ústavní stížnosti) vznesl také pokud jde o ustanovení § 250j odst. 4 o. s. ř., neboť má za to, že toto ustanovení ve smyslu judikatury "Evropského soudu pro lidská práva" nezakládá v oblasti správního soudnictví soudní přezkum v plné jurisdikci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel byl ve správním řízení jako řidič motorového vozidla pravomocně potrestán za přestupek, a protože pravomocné rozhodnutí správních (policejních) orgánů pokládal za věcně nesprávné, usiloval o ochranu svých práv správní žalobou, v níž - jako žalovaného - označil Policii ČR, obecný soud však řízení, s odkazem na nesprávné označení žalovaného a s odkazem na stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR, zastavil, nicméně v poučení o opravném prostředku stěžovatele poučil tak, že proti usnesení o zastavení řízení je přípustné odvolání. V intencích tohoto poučení stěžovatel vyvolal (odvoláním) opravné řízení, o němž však, o jeho opravném prostředku (odvolání) bylo rozhodnuto výrokem o zastavení řízení (§ 250j odst. 4,§ 211 a

§ 104 o. s. ř.).

Základní otázkou v posuzované věci je, zda v oblasti správního řízení očividně nesprávným poučením obecného soudu vznikne účastníkovi řízení - pod aspekty zásad daných čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod - právo (opravného prostředku), které jinak zákon vylučuje; takto položenou otázku, jak vyplyne z následných úvah, je nutno posoudit ze dvou hledisek.

V oblasti obecného soudnictví je obecný soud vázán zákonem (čl. 95 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); ve věcech soudního přezkumu správních rozhodnutí platí zásada jednoinstančnosti, když přezkum soudního rozhodnutí soudem instančně nadřízeným je ex lege vyloučen (§ 250j odst. 4 o. s. ř.).

Jestliže v důsledku ústavně podložených zásad a zcela v intencích současného právního stavu rozhodl odvolací soud (proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje) ve shodě se zákonem tak, že řízení - ve stěžovatelově věci - pro nepřípustnost opravného prostředku zastavil, nelze jeho rozhodnutí ani pod ústavněprávními aspekty nic podstatného vytknout, neboť - navzdory nesprávnému poučení obecného soudu I. stupně - nelze (ani nejširším výkladem) založit (procesní) právo tam, kde jej zákonodárce výslovným předpisem zákona vyloučil.

Nejinak je tomu co do přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavním soudem; přiznat stěžovateli právo na opravný prostředek by za již zmíněného právního stavu bylo buď libovůlí nebo interpretací současného procesního uspořádání (stanoveného postupu) contra legem a z hlediska obecného soudu a povinností jeho soudcům ústavně uloženého protiústavní, neboť ani zákon (občanský soudní řád) ani ústavní pořádek republiky vybočení z obecně i konkrétně stanovených zásad nepřipouští.

Jakkoli vážné se mohou jevit námitky stěžovatele vůči procesnímu postupu obecného soudu I. stupně a jakkoli poučení (o opravném prostředku) toho soudu je očividně chybné, tyto okolnosti ani samy o sobě ani ve své vzájemné souvislosti na správnosti vyvozeného závěru nemohou nic změnit, stejně jako nemohou odůvodnit tvrzení stěžovatele, že mu - v posuzované věci - bylo odepřeno právo na soudní ochranu. Stěžovateli totiž - přes nesprávné poučení obecného soudu - nebránilo nic v tom, aby o ochranu svých práv (vůči rozhodnutí obecného soudu I. stupně) usiloval způsobem ústavně a zákonně předvídaným

[čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb., § 72 odst. 1 písm. a) zákona].

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou důvodů, jak vpředu byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

O návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 250j odst. 4 o. s. ř. nebylo třeba ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavníhosoudu rozhodovat, neboť odmítnutím ústavní stížnosti odpadla současně i základní podmínka pro projednání takového návrhu (k tomu srov. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22 Praha, 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru