Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 375/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.375.15.1
Datum podání05.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243f odst.3, § 237, § 127, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 375/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, zastoupené JUDr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2735/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydané v její občanskoprávní věci.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 3. 12. 2010 sp. zn. 14 C 450/2009 vyhověl žalobě žalobkyně a určil, že stěžovatelka nemá zástavní právo ke specifikovaným nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně; současně určil, že předmětná zástavní smlouva je neplatná. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 8 Co 97/2011 rozsudek okresního soudu částečně změnil tak, že návrh na určení neplatnosti předmětné zástavní smlouvy zamítl. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3461/2011 oba rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následně Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. 14 C 450/2009 opět určil neexistenci zástavního práva i neplatnost předmětné zástavní smlouvy a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 sp. zn. 8 Co 166/2014 jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud pak ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné.

Stěžovatelka považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, a tím ústavně nekonformní, neboť není podle jejího názoru řádně odůvodněno. Přestože dovolací soud vyslovil ve svém prvním rozhodnutí závazný právní názor, že "pouhá reprografická kopie podpisu může být jen obtížně způsobilým podkladem pro jednoznačné závěry o pravosti vlastnoručního podpisu", a přestože se soudy první a druhé instance tímto závazným právním názorem v dalším řízení neřídily, Nejvyšší soud odmítl její dovolání s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, aniž by tento závěr řádně odůvodnil; nadto odkázal na judikáty, jež do projednávané věci zjevně nedopadají. Nejvyšší soud se navíc dle stěžovatelky v odůvodnění napadeného usnesení rovněž nikterak nevypořádal s její námitkou, že soudy v předchozím řízení vycházely ze znaleckého posudku, v rámci jehož zpracování znalec nedodržel zadání, neboť zkoumal spontánnost podpisu, nikoliv jeho pravost; i v tomto případě se tak měl podle stěžovatelčina názoru Nejvyšší soud odvolávat jen na judikaturu, jejíž závěry nejsou pro projednávanou věc relevantní.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že se nalézací a odvolací soud neřídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu, a i přesto dovolací soud tento postup aproboval, aniž se v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal s jejími námitkami.

Zde však nelze stěžovatelce jakkoli přisvědčit; z odůvodnění (v pořadí druhého) rozsudku nalézacího soudu je totiž zřejmé, že se pokynem vyjádřeným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí adekvátně řídil, a že znalec zkoumal originály předmětných listin, nikoliv pouze jejich reprografické kopie, a že posuzoval pravost (a rovněž spontánnost) inkriminovaných podpisů, přičemž s maximální možnou mírou pravděpodobnosti dospěl k závěru, že tyty podpisy nejsou podpisem žalobkyně (viz závěry znalce reprodukované na str. 5 a 6 rozsudku okresního soudu ze dne 19. 11. 2013; srov. též obsah výslechu znalce Ing. Mončky na č. l. 328 verte soudního spisu); tyto závěry ostatně nalézací soud konfrontoval i s dalšími v řízení provedenými důkazy, v prvé řadě s obsahem příslušného rozsudku v trestní věci, ze kterého bylo zřejmé, že inkriminované podpisy učinil manžel žalobkyně, a to bez jejího vědomí. Ke shodným závěrům potom dospěl i odvolací soud (srov. str. 4 a 5 rozsudku krajského soudu).

Vytýká-li přitom stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že jeho usnesení není přezkoumatelné, ztrácí ze zřetele, že se ve svém dovolání nikterak nezabývala otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (viz č. l. 394 - 399 soudního spisu). V tomto procesním kontextu pak nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že se v odůvodnění (byť stručném) svého usnesení věcně nezabýval stěžovatelčinými námitkami, neboť k takovému postupu by byl oprávněn (povinován) toliko za předpokladu, že by shledal její dovolání - na základě jí uváděných skutečností - přípustným. Pouze pro úplnost je pak přiléhavé dodat, že Nejvyšším soudem odkazovanou judikaturu nelze mít za nepřípadnou, neboť - oproti očekávání stěžovatelky - tyto judikáty řeší právě ty právní otázky, jež ve svém dovolání (byť procesně vadně) uplatnila.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo, a to zjevně.

Z uvedených důvodů přistoupil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru