Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3749/13 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2014Nepřípustnost dovolání jako důsledek přepjatého formalismu při posuzování dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
interpretace
dovolání/náležitosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/73 SbNU 333
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3749.13.1
Datum vyhlášení07.05.2014
Datum podání11.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 1, čl. 2 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265i odst.1 písm.a, § 265a odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Dovolání, které v petitu nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu, nelze odmítnout jako nepřípustné, pokud lze z jeho obsahu dovodit, že směřuje i proti tomuto rozhodnutí. A contrario nelze toto napadení konstruovat, pokud pro ně není v odůvodnění dovolání opora. V pochybnostech by Nejvyšší soud měl postupovat ve prospěch dovolatele; opačný přístup je projevem přepjatého formalismu a má za následek porušení práva na přístup k soudu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 29. 4. 2014 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Ing. M. C., Ph.D., usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1119/2013–16 ze dne 16. 10. 2013 pro rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 spolu s čl. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatel byl v nalézacím řízení před Okresním soudem v Táboře uznán vinným dvěma trestnými činy a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody a povinnost k náhradě škody. Odvolání proti tomuto rozhodnutí následně napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích. Stěžovatel proti němu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej však posoudil jako nepřípustné dle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu. V odůvodnění odmítnutí tohoto dovolání Nejvyšší soud argumentoval tím, že jak v petitu, tak opakovaně v samotném textu dovolání stěžovatel uvádí, že jej podává proti rozsudku okresního soudu, a proto lze dovodit, že jej podává výhradně proti rozsudku soudu prvního stupně, a nesplnil tak jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti namítal přepjatý formalismus, když napadaný nedostatek podání mohl být napraven ve lhůtě, která měla být stěžovateli určena ve výzvě k odstranění vad dovolání

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v prvé řadě připomenul rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00, ve kterém bylo konstatováno, že se Ústavní soud mohl vyslovit k meritu věci potud, pokud z ústavní stížnosti vyplývalo, které věci se týkala a co sledovala, a když rozhodnutí o posledním opravném prostředku bylo přiloženo. Jinak by tomu bylo, pokud by stěžovatel zcela opomenul toto rozhodnutí zmínit.

Dále navázal argumentací prostřednictvím své judikatury, zohledňující tento rozsudek, v níž odvodil požadavek dovozovat návrh účastníka řízení z celého obsahu ústavní stížnosti (a to i z odůvodnění). Jako příklad citoval svůj nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12, kde z odůvodnění stížnosti jasně vyplynulo, že i poslední rozhodnutí, které k ní bylo také přiloženo, považuje stěžovatel za protiústavní. Přezkumu pak v tomto případě i v následně uvedených podrobil i toto rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění stížnosti nebo odstranění vad podání, a dodal, že v pochybnostech postupuje ve prospěch stěžovatelů, resp. napadení posledního rozhodnutí, což také odpovídá zásadě právní jistoty.

Nejvyšší soud pak výše uvedenému imperativu interpretace účastníkova podání jako celku nedostál plně, ačkoliv tento plynul z judikatury ESLP i Ústavního soudu. Důvodem je mimo jiné to, že nepřihlížel důsledně k celému obsahu dovolání a citoval jen ty části, které konvenovaly jeho závěru, ačkoliv stěžovatel v podání rozsudek krajského soudu zmínil a především výslovně argumentoval porušením práv i ze strany tohoto soudu. Za podstatné považoval Ústavní soud i fakt, že část dovolacích námitek byla formulována tak, že se nevztahovala výlučně k rozhodnutí soudu okresního. Ústavní soud z uvedeného vyvodil, že dovolání lze vyložit i tak, že je jím ve skutečnosti napadáno též rozhodnutí krajského soudu a původní výklad Nejvyššího soudu v důsledku toho značil interpretaci textu dovolání k tíži obviněného. Podotkl však také, že výše uvedená argumentace nezakládá povinnost dovolacího soudu chybějící napadení rozhodnutí odvolací instance konstruovat, jestliže to nemá žádnou oporu v odůvodnění, jelikož takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení. V pochybnostech by naopak měl Nejvyšší soud postupovat ve prospěch dovolatele, zvláště pokud se jedná o trestní řízení, v němž musí ochrana významných společenských zájmů mít přednost před formálním požadavkem přesnosti vyjadřování.

V projednávané věci tedy s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, založenou na respektování právního názoru ESLP, došlo k nadměrně formalistickému výkladu opravného prostředku stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu a tím k porušení práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Stížnost směřující proti usnesení krajského soudu Ústavní soud odmítl z důvodu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů jako nepřípustnou.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014

N 74/73 SbNU 333

Nepřípustnost dovolání jako důsledek přepjatého formalismu při posuzování dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 ve věci ústavní stížnosti M. C., zastoupeného JUDr. Pavlem Bredou, advokátem, se sídlem v Táboře, Palackého 357, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. června 2013 č. j. 14 To 144/2013-93, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody a zločinem loupeže, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 č. j. 6 Tdo 1119/2013-16, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 č. j. 6 Tdo 1119/2013-16 bylo porušeno základní právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na rovnost účastníků řízení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 č. j. 6 Tdo 1119/2013-16 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 10. 12. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání stěžovatele jako obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013 č. j. 1 T 132/2012-74, kterým byl stěžovatel uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, přičemž výkon trestu byl obviněnému podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a dále podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou svým činem způsobil.

3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že jako soud dovolací musel nejprve zjišťovat, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v § 265a tr. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně uvedena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný dovolání podal prostřednictvím obhájce, tj. za splnění podmínek [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), avšak dovolání nebylo podáno proti rozhodnutí, které má na mysli ustanovení § 265a tr. ř. Již v samotném úvodu obviněný uvádí, že dovolání podává proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 1 T 132/2012, aby následně na straně druhé svého dovolání opětovně zmínil, že dovolání podává prostřednictvím obhájce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře. Závěrem svého dovolání pak navrhl, aby "Nejvyšší soud v Brně podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k novému projednání a rozhodnutí". Stěžovatel tak svým dovoláním podle Nejvyššího soudu výhradně napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně však dovoláním napadnout nelze, neboť ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. jako jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně uvádí, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je zatíženo nadměrným formalismem. V případě, že podle názoru Nejvyššího soudu byla v dovolání formální chyba v tom, že v dovolání měl být označen místo okresního soudu soud krajský, tento formální nedostatek mohl být jednoduše odstraněn ve lhůtě, která měla být stěžovateli adresována.

5. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek se podává prostřednictvím osoby práva znalé (obhájce) a proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kde to zákon připouští. Pokud bude připuštěna argumentace stěžovatele o tzv. formálním přístupu Nejvyššího soudu k náležitostem dovolání, pak postrádá znění § 265a odst. 1 a odst. 2 písm. h) tr. ř., stejně jako znění § 265d odst. 2 tr. ř., na významu.

6. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nelze pochybovat o tom, že stěžovatel se trestného činu dopustil.

7. Krajské státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Nejvyšší státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

8. S ohledem na obsah výše reprodukovaných vyjádření již nebylo nutné zasílat je k replice stěžovateli.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (byl obviněným v řízení před obecnými soudy), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) v části, ve které je napadeno usnesení dovolacího soudu, a nepřípustná ve zbývající části, jak to vyplynulo z meritorního posouzení návrhu jako celku a z právního názoru v tomto nálezu zastávaného.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a ve vztahu k usnesení dovolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, ve vztahu k usnesení odvolacího soudu se jedná o návrh nepřípustný (viz blíže sub 20).

11. V obecné rovině považuje Ústavní soud na úvod za potřebné uvést, že usnesením ze dne 12. 1. 2000 sp. zn. II. ÚS 554/99 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele F. B. (jako zjevně neopodstatněnou) bez věcného přezkumu z důvodu, že stěžovatel podle názoru Ústavního soudu nenapadl rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud shledal, že stěžovatel napadá pouze rozhodnutí městského soudu, ačkoli toto rozhodnutí bylo potvrzeno vrchním soudem, který rozhodoval o odvolání stěžovatele. S odkazem na svou judikaturu Ústavní soud vyslovil, že v prvé řadě mělo být napadeno rozhodnutí vrchního soudu; pokud by totiž rozhodoval pouze o napadeném usnesení městského soudu, usnesení vrchního soudu by pak zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (blíže k tomu s předchozí judikaturou a důsledky Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2007, s. 573).

12. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") v rozsudku ve věci Bulena proti České republice považoval takový postup Ústavního soudu za nevyhovující požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [rozsudek, 20. 4. 2004, Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00, publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)], když konstatoval především následující: "31. V daném případě Soud shledává, že Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost stěžovatele značně formálně. Soud se zejména domnívá, že ... stěžovatel označil rozhodnutí o posledním prostředku tak, že jej Ústavní soud mohl vzít v úvahu. Jinak by tomu bylo, kdyby stěžovatel zcela opomenul toto rozhodnutí zmínit. Ze spisu navíc vyplývá, že v souladu s požadavkem ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla k ústavní stížnosti připojena kopie rozhodnutí vrchního soudu. 32. Soud se proto domnívá, že Ústavní soud se mohl vyslovit k meritu věci potud, pokud z ústavní stížnosti vyplývalo, které věci se týkala a co sledovala, a když rozhodnutí o posledním opravném prostředku bylo přiloženo. 33. Soud dále připomíná obecné pravidlo své judikatury, podle kterého je vždy nezbytné posuzovat řízení ve svém celku nebo, jak je uvedeno v nálezu českého Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/02 (třebaže bylo vydáno až po rozhodnutí ve stěžovatelově věci), že mají soudy postupovat způsobem stanoveným v zákoně, a ,který vyplývá z okolností konkrétního soudního řízení'... 34. S ohledem na zvláštní okolnosti tohoto případu se Soud domnívá, že stěžovateli nelze vyčítat, že svou ústavní stížnost směřoval proti prvostupňovému rozhodnutí potvrzenému odvolacím soudem. Soud proto shledal, že na stěžovatele bylo uvaleno nepřiměřené břemeno porušující spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržování formálních podmínek při podávání návrhů Ústavnímu soudu na straně jedné a právem na přístup k tomuto soudu na straně druhé. 35. Soud dospívá k závěru, že nadměrně formalistickým výkladem daného procesního pravidla, k němuž se Ústavní soud uchýlil, bylo stěžovateli upřeno právo na přístup k soudu ...".

13. Ústavní soud ve své následné rozhodovací praxi vyvodil z citovaného rozsudku ESLP závěr, že z něj plyne požadavek dovozovat onen vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z celého obsahu ústavní stížnosti (včetně jejího odůvodnění), a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím obecného soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání (nehledě na to, že by takový postup mohl být chápán jako zásah do principu nestrannosti). V pochybnostech postupuje ve prospěch stěžovatelů, tedy vykládá ústavní stížnost jako směřující i proti poslednímu rozhodnutí obecného soudu; jinak by totiž hrozilo odmítnutí ústavní stížnosti bez věcného přezkumu kvůli nemožnosti zrušit nenapadené poslední rozhodnutí z důvodu hrozby zásahu do právní jistoty. Tak např. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109) uvedl: "8. I když stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádá též zrušení posledního rozhodnutí ve věci učiněného (jde o výše citované usnesení Nejvyššího soudu), vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z něhož se jasně podává, že i toto rozhodnutí - k ústavní stížnosti přiložené - považuje za protiústavní. Nejvyšší soud akceptoval -iz věcných hledisek - jako správný napadený rozsudek odvolacího soudu, přičemž právě tento rozsudek (odvolacího soudu) stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně v petitu napadá. 9. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. [k tomu srovnej podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 253/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a v principu i např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice]. 10. Ostatně, rozhodnutí Nejvyššího soudu má (kvazi)meritorní povahu ... 11. Proto se i zde uplatní smysl a účel judikatury Ústavního soudu, která vyžaduje napadení (ústavní stížností) i posledního rozhodnutí, kterým byla věc meritorně či alespoň kvazimeritorně přezkoumána. Situaci, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc (kvazi)meritorně posouzena, tedy především s ohledem na princip právní jistoty připustit nelze." Podobně postupoval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 253/08, ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 333/06, ze dne 24. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 990/10, ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4069/12, ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1246/13, ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1203/13, ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2261/13, ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3703/11, ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1224/13, ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3518/12, ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2939/08, ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3068/12, ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 72/12, ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 941/13, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 124/04 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

14. Ústavní soud i obecné soudy jsou povinny dodržovat rovněž Úmluvu, která je součástí právního řádu, a to v interpretaci podávané ESLP [srov. i nález ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403)]. Ostatně v opačném případě, kromě jiného, vystavují Českou republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků z ní plynoucích. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05 (N 211/43 SbNU 357): "Bezprostřední aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv. To se pochopitelně vztahuje též na interpretaci Evropské úmluvy Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen ,ESLP'), přičemž relevance rozhodnutí ESLP dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality ... Rozhodnutí ESLP představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se sice týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu".

15. Nejvyšší soud výše uvedenému imperativu interpretace účastníkova podání jako celku, ač plyne i z judikatury ESLP či Ústavního soudu, plně nedostál, byť se v odůvodnění svého usnesení neomezil jen na petit dovolání, ale přiléhavě reflektoval i jiné jeho části. V nich se skutečně na dvou místech výslovně uvádí, že je dovolání podáváno proti rozsudku okresního soudu a rozsudek krajského soudu opomíjí. Současně je však třeba uvést, že Nejvyšší soud podle názoru Ústavního soudu nepřihlížel důsledně k celému obsahu dovolání. Citoval jen ty části dovolání, které konvenovaly jeho interpretačnímu závěru o tom, že dovoláním byl napaden pouze rozsudek okresního soudu. Přitom je třeba uvést, že stěžovatel v dovolání rozsudek krajského soudu zmínil ("Napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013 byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 6. 6. 2010 č. j. 14 To 144/2013. Odvolání odsouzeného bylo podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.") a především na dvou místech výslovně argumentoval porušením práv i ze strany krajského soudu ("... a stejně tak Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, se vůbec nezabývaly hodnocením osoby poškozeného ... především tato stránka je v této specifické věci velmi důležitá ... proti odsouzenému nikdy nebylo vedeno žádné soudní řízení, ani přestupek ... Naopak obdobné hodnocení poškozeného zde naprosto chybí a jeho trestní minulost nebyla vůbec okresním ani krajským soudem zkoumána.").

16. K tomu, co bylo právě uvedeno, je třeba dále uvést, že část dovolacích námitek je formulována tak, že není vztahována výlučně k rozhodnutí soudu okresního (srov. str. 2 poslední odstavec a str. 3 dovolání); svým obsahem dopadá i na potvrzující rozsudek soudu krajského. Konečně Ústavní soud odkazuje na svou argumentaci v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 4365/12. Krajský soud akceptoval z věcných hledisek jako správný rozsudek nalézacího soudu, přičemž právě tento rozsudek (nalézacího soudu) stěžovatel v dovolání výslovně v petitu napadl; jinými slovy, je logické, že dovolání explicitně hovořilo hlavně o soudu okresním, neboť krajský soud závěry okresního soudu jen potvrdil (srov. i obdobnou argumentaci stěžovatele Buleny v rozsudku ESLP, bod 26). To, co bylo právě uvedeno, však neznamená, že je povinností dovolacího soudu chybějící napadení rozhodnutí odvolacího soudu konstruovat, ačkoli pro to odůvodnění dovolání neskýtá žádnou oporu; takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení.

17. Z toho plyne, že dovolání bylo vyložitelné i tak, že je jím ve skutečnosti napadáno též rozhodnutí krajského soudu. Pokud by Nejvyšší soud měl pochybnosti o této interpretaci dovolání, měl postupovat ve prospěch dovolatele, jak ostatně dovodil podobně i Ústavní soud ve vztahu k posouzení obsahu ústavní stížnosti, a mít za to, že stěžovatel dovoláním napadl i rozhodnutí odvolacího soudu. V trestním řízení jsou ve hře příliš citlivé a mimořádně významné společenské zájmy, jejichž ochrana musí získat přednost před formálním požadavkem přesnosti vyjadřování. Tím spíše, pokud jsou ve hře zájmy obviněného, protože trestní právo používá robustních prostředků zasahujících velmi citlivě sféru obviněného (obzvláště pak uložení trestu odnětí svobody, což byl i případ stěžovatele). Výklad Nejvyššího soudu ve svých důsledcích značil, že stěžovateli se nedostalo věcného přezkumu jeho dovolacích námitek, tedy šlo o interpretaci textu dovolání k tíži obviněného.

18. Ústavní soud proto s ohledem na svou judikaturu, založenou na respektování právního názoru ESLP v rozsudku ve věci Bulena, uzavírá, že Nejvyšší soud nadměrně formalistickým výkladem opravného prostředku (dovolání) stěžovatele porušil právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V. Závěr

19. Napadeným usnesením Nejvyššíhosoudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i na rovnost účastníků řízení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto jej Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu tak učinil, aniž by nařídil ústní jednání.

20. Bude totiž nyní na Nejvyššímsoudu, aby se trestní věcí stěžovatele věcně zabýval, neboť tak dosud neučinil. Až poté přichází v úvahu - z pohledu principu subsidiarity ústavní stížnosti - přezkum Ústavním soudem, který však nemůže předjímat, k jakému závěru při projednání dovolání Nejvyšší soud dospěje. Proto bylo nutno v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost odmítnout jako předčasnou, tedy nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

21. Ústavnísoud nemůže na závěr přejít skutečnost, že v tomto případě pochybení právního zástupce stěžovatele v dovolacím řízení k tíži stěžovatele nemohl přičíst. To však nic nemění na tom, že ten opakovaně v dovolání uváděl, že podává dovolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž opomenul zmínit i rozhodnutí soudu odvolacího, což platí i pro podání ústavní stížnosti, takže je otázkou, jaké poučení z usnesení dovolacího soudu a jeho odůvodnění vyvodil nejen pro sebe, ale především pro svého klienta. Na úvodní straně ústavní stížnosti je napsán jako účastník řízení pouze krajský soud (tedy absentuje Nejvyšší soud). To ústavní stížnost potvrzuje hned vzápětí, když uvádí, že je podávána proti rozhodnutí krajského soudu, což opakuje též na str. 2 i 3 (body I a IV). Avšak v rozporu s tím následně argumentuje (v bodu IV), že to bylo usnesení Nejvyššího soudu, které porušilo jeho základní práva, a v tomto směru naopak o krajském soudu zcela mlčí. Načež rezultuje petit ústavní stížnosti, který navrhuje zrušit jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti se opakovaně mylně píše o "zamítnutí" dovolání Nejvyšším soudem (ačkoli bylo odmítnuto) a o "rozsudku" krajského soudu (ačkoli šlo ve skutečnosti o usnesení). Přesto však Ústavnímu soudu, s ohledem na výše uvedené, nezbylo než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru