Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3746/16 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
SOUDNÍ EXEKUTOR - Nymburk - Pospíchal Tomáš
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3746.16.1
Datum podání13.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3746/16 ze dne 24. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Mouchy, zastoupeného JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou, sídlem Jana Zajíce 16, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016 č. j. 30 Cdo 3748/2016-51 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2016 č. j. 22 Co 127/2016-38, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti a Mgr. Tomáše Pospíchala, soudního exekutora, Exekutorský úřad Nymburk, sídlem 28. října 20, Nymburk, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že v posuzovaném případě se stěžovatel jako žalobce domáhal u obecných soudů náhrady nemajetkové újmy vzniklé podle jeho názoru nesprávným postupem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") a soudního exekutora JUDr. Tomáše Pospíchala, Exekutorský úřad Nymburk (dále jen "soudní exekutor"), pověřeného vedením exekuce v rámci exekučního řízení vedeného proti osobě odlišné od stěžovatele, v rámci níž mu měla být způsobena věcná škoda i nemajetková újma.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 9 C 170/2015-30 bylo podání stěžovatele jako žalobce ze dne 14. 9. 2012 ve věci náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč odmítnuto, neboť stěžovatel neodstranil vady podání a pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

4. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 5. 2016 č. j. 22 Co 127/2016-38 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že stěžovatel nedoplnil skutková tvrzení vyplývající z hmotného práva alespoň v základních rysech tak, aby skutkový děj byl individualizován a vedlejší účastníci jako žalovaní se k němu mohli vyjádřit (k oprávněnosti či neoprávněnosti jejich postupu, k rozsahu vzniklé újmy), a proto odvolací soud dovodil, že žaloba je z hlediska vylíčení základních tvrzení natolik vadná, že je nutno ji v souladu s § 43 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnout.

5. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2016 č. j. 30 Cdo 3748/2016-51 podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (výrok I.). Dále Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho záležitost "nebyla projednána vůbec, tím méně v přiměřené lhůtě a spravedlivě". Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyužil všech zákonných prostředků ke své ochraně, odvolává se dále stěžovatel na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomu stěžovatel uvádí, že je přesvědčen o tom, že neprojednání žaloby po dobu čtyř let, resp. nezahájení řízení na základě podané žaloby, ale naopak pravomocné a definitivní ukončení kauzy bez meritorního rozhodnutí je velmi závažný problém, který přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť "se týká obecně, nebo se může týkat, kohokoli jiného".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu byly splněny všechny procesní předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.

9. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

10. V předmětné věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny. Stěžovatel tedy vlastním jednáním způsobil, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

11. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení krajského soudu jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, když proti usnesení krajského soudu bylo přípustné dovolání, které však stěžovatel neuplatnil řádně.

12. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyužil všech zákonných prostředků ke své ochraně, postupoval podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené závěry, ale především vzhledem k tomu, že ústavní stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neshledal Ústavní soud k výše uvedenému postupu důvod.

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

14. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto usnesení zjevně neopodstatněná.

15. V souzené věci Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť stěžovatel podle názoru dovolacího soudu řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. se v dovolání jeho přípustností vůbec nezabýval.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť jeho žaloba nebyla soudem projednána. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel žádné konkrétní námitky neuplatnil.

17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými.

18. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru