Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3745/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Náchod
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříktrestná činnost
přípravné řízení
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3745.14.1
Datum podání27.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 249 odst.3, § 179a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3745/14 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014 č. j. 5 Tdo 827/2014-23, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2014 č. j. 10 To 18/2014-585 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. listopadu 2013 č. j. 11 T 130/2013-561, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 27. listopadu 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 alinea druhá a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb.,

trestního zákoníku, když podle soudu v pozici jednatele obchodní společnosti RT Homes CZ s. r. o., spolu s dalším spolupachatelem přebíral jménem této společnosti částky, které pak bezdůvodně a v rozporu se skutečností nezaúčtoval do majetku společnosti, přičemž určitá část těchto financí nebyla promítnuta do daňových přiznání a využita v souvislosti s činností uvedené společnosti, čímž jí vznikla majetková škoda. Za tento skutek byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Okresní soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině na základě listinných důkazů, výslechu několika svědků a hodnocení výpovědi samotného stěžovatele. Stěžovatelovo odvolání zamítl uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který neshledal v postupu a závěrech okresního soudu žádné pochybení. Zákonnost a správnost odsuzující rozhodnutí potvrdil poté i Nejvyšší soud, který napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Přitom odmítl, že by nezákonnost předchozích rozhodnutí mohla vyplývat ze záměny pojmů pachatel a spolupachatel. Rovněž tak soudy neporušily zásadu zákazu reformatio in peius, když oproti původně vydanému trestnímu příkazu doplnily výrokovou větu odsuzujícího rozsudku.

II.

Argumentace stěžovatele

3. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje předchozí průběh řízení a pochybení, kterých se obecné soudy v jeho jednotlivých částech dopustily. Odvolací soud dle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se řádně nevypořádal se všemi v odvolání uplatněnými námitkami. Dovolací soud pak porušil principy spravedlivého procesu tím, že hodnotil pouze skutečnosti v neprospěch stěžovatele; k tomu se navíc pustil do vlastního hodnocení skutkového stavu, přestože k tomu postrádá pravomoc. Konkrétně vymezil výši údajně způsobené škody, což soudy v předchozím řízení opomenuly. Mimo jiné tím zbavil stěžovatele možnosti se k tomuto závěru vyjádřit, neboť Nejvyšší soud rozhoduje v neveřejném zasedání. Stěžovatel trvá nadále na tom, že znění odsuzujícího rozsudku je v rozporu se zákonnými požadavky. Soudy vyšších stupňů pochybily, když nepřihlédly ke stěžovatelovým námitkám a důkazním návrhům toliko proto, že tyto byly opakované. Takový postup považuje stěžovatel za protiústavní v situaci, kdy se nalézací soud s těmito tvrzeními obhajoby nesprávně vypořádal. Všechny soudy pak porušily ústavní principy trestního řízení, když nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a omezily navíc v důsledku vedení tzv. zkráceného přípravného řízení stěžovatelovo právo na efektivní obhajobu. Stěžovatel se mohl k věci v podstatě jen vyjádřit v rámci hlavního líčení. Jeho údajný spolupachatel byl navíc odsouzen pravomocným trestním příkazem, a zpochybněním stěžovatelovy viny by soudy přiznaly nesprávnost tomuto příkazu, čímž byla také reálně snížena možnost účinné obhajoby. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud musí v první řadě připomenout ustálený závěr, že v řízení o ústavní stížnosti neslouží k přehodnocení správnosti či "běžné" zákonnosti napadených rozhodnutí, a to ani v trestním řízení, v němž hraje zásada legality zcela klíčovou roli. Ústavní soud tak nepřezkoumává každé dílčí procesní pochybení rozhodujících soudů, ale omezuje se ve svém hodnocení na dodržení ústavních principů v napadeném řízení jako celku, a to ještě jen v intenzitě zasahující základní práva a svobody obsažené zejména v Listině. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, co je z tohoto hlediska na ústavní stížnosti podstatné. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl pak Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se žádného takového pochybení nedopustily.

7. Za klíčovou považuje Ústavní soud zejména námitku omezení možnosti účinné obhajoby v důsledku vedení tzv. zkráceného přípravného řízení ve smyslu ustanovení § 179a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Tento institut představuje výjimku ze standardního vedení trestního řízení, určenou pro situaci, kdy je vzhledem ke skutkovým okolnostem možné rychle objasnit skutek, jehož protiprávní povaha je zřejmá, a provádění důkazů je s ohledem na výše uvedené možné koncentrovat jen do řízení před soudem (srov. Šámal a kol. Velké komentáře: Trestní řád. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2335 a násl.). Takový postup nelze obecně shledat protiústavním. V konkrétním případě by jeho neústavnost spočívala zejména v omezení procesních práv účastníků trestního řízení. V dané věci stěžovatel namítal nepřípustné omezení práva účinné obhajoby. K tomu však dle Ústavního soudu nedošlo. Stěžovatel vypovídal v přípravném řízení i v hlavním líčení, byl seznámen s podstatou věci a mohl se vůči obvinění bránit. Kdyby snad čas poskytnutý mu soudem prvního stupně nepostačoval pro realizaci jím plánované obhajoby, měl stěžovatel bez jakýchkoliv pochyb dostatek prostoru v odvolacím řízení, kde může obžalovaný přednést zcela nové skutečnosti (srov. ustanovení § 249 odst. 3 trestního řádu). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že omezení práva na obhajobu nedosáhlo v projednávané věci intenzity porušení principů spravedlivého trestního řízení.

8. Rovněž ostatní stěžovatelem namítaná procesní pochybení považuje Ústavní soud z hlediska ústavních práv za irelevantní. Námitka nevypořádání se se stěžovatelovými důkazními návrhy a námitkami byla v ústavní stížnosti vznesena pouze povšechně, tedy bez jakékoliv konkretizace. Z textu odůvodnění napadených rozhodnutí je dle Ústavního soudu zřejmé, že jak odvolací, tak dovolací soud věnovaly všem podstatným otázkám dostatečnou pozornost a jejich závěry jsou v tomto směru logické a srozumitelné. Ztotožnit se nelze ani s námitkou zvláštního hodnocení skutkového stavu dovolacím soudem. Upřesnění výše stěžovatelem způsobené škody nepředstavuje žádné nové, do té doby neznámé hodnocení důkazů, nýbrž pouze explicitní vyjádření či vysvětlení závěrů soudů nižších stupňů. Jedná se tedy o interpretaci odůvodnění napadených rozhodnutí, nikoliv vlastní nové hodnocení ve spise založených důkazů či dokonce provedení důkazů nových. Nejvyšší soud tak napravil určité pochybení soudů nižších stupňů, přičemž nepřekročil zákonem mu svěřené kompetence, když jejich závěry nedeformoval změnou jejich podstaty v neprospěch pachatele. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani opakované námitce stran formálních nedostatků výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí. Odkázat lze přitom na odůvodnění odvolacího a dovolacího soudu, prokazujících přiměřenou srozumitelnost a úplnost rozhodnutí nalézacího soudu. Z ústavněprávního hlediska nelze těmto závěrům oponovat. Za zcela neopodstatněnou spekulaci považuje pak Ústavní soud námitku, že stěžovatelovy možnosti obhajoby byly omezeny tím, že jeho spolupachatel byl již odsouzen a vyhověním stěžovateli by správnost tohoto odsouzení byla zpochybněna.

9. Zbývající námitky představují pouze stěžovatelovo pokračující zpochybňování hodnocení jednotlivých právních a skutkových námitek, kterým stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto koncipovaným námitkám by se dostalo do rozporu s posláním Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky. Dle názoru Ústavního soudu věnovaly všechny obecné soudy náležitou pozornost prokázání skutkového stavu, provedly dostatek důkazů a z těchto pak vyvodily srozumitelné a logické závěry. Samotný fakt, že se se stěžovatelovými opakujícími se námitka neztotožnily, nemůže samo o sobě označit za vybočení z ústavních kautel vedení spravedlivého procesu.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru