Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3742/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastn... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
trestní stíhání
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3742.16.1
Datum podání11.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 344a odst.1, § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3742/16 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Zemana, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016 sp. zn. 5 To 57/2016 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. června 2016 č. j. 4 VZN 1552/2015-18, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství"), jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením státního zastupitelství byly podle ustanovení § 344a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli zajištěny peněžní prostředky na účtu až do výše 17 500 000 Kč a vyjmenované nemovitosti. Stěžovateli bylo dále zakázáno s uvedenými hodnotami nakládat. Proti stěžovateli bylo usnesením Police České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 20. června 2016 č. j. UOOZ-2198/TČ-2015-292500 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že se s dalšími obviněnými dohodl na tom, že se obohatí vyfakturováním fiktivních prací a vykázáním a vyfakturováním fiktivního navýšení kvalitativních parametrů fotovoltaické elektrárny, čímž měl způsobit škodu v řádech mnoha milionů korun. Podle státního zastupitelství se doposud nepodařilo zjistit, zda stěžovatel získal z uvedené trestné činnosti podíl, případně jak vysoký, a jak s ním bylo naloženo. Proto rozhodlo o zajištění uvedených hodnot pro účely výkonu peněžitého trestu, jehož uložení lze v případě odsouzení očekávat.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě zrušil vrchní soud usnesení státního zastupitelství a sám nově rozhodl tak, že stěžovateli se zajišťují prostředky na účtu až do výše 1 000 000 Kč a vyjmenované nemovitosti ve stejném rozsahu jako v rozhodnutí státního zastupitelství. K závěru o nutnosti zmírnit rozsah zajištěného majetku dospěl soud na základě zvážení prozatím zjištěných okolností případu. Vzhledem k nim lze dle vrchního soudu přepokládat uložení peněžitého trestu nejvýše do poloviny zákonné sazby. Ani tento závěr však není dle soudu konečný. K samotnému zajištění došlo dle soudu oprávněně. Ze zjištěných okolností vyplývá důvodné podezření ze spáchání popsané trestné činnosti a existuje tedy odůvodněný předpoklad uložení peněžitého trestu v případě odsouzení. Státní zastupitelství dle vrchního soudu důkladně vyhodnotilo zjištěné skutečnosti i osobní a majetkové poměry stěžovatele. Část peněžních prostředků přitom nezajistilo, a to z důvodu ochrany oprávněných zájmů stěžovatele. Dle vrchního soudu není zapotřebí, aby při aplikaci ustanovení § 344a trestního řádu bylo prokázáno, že se obviněný snaží majetku zbavovat. Jediná zjišťovaná skutečnost je předpoklad uložení peněžitého trestu, jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto ustanovení. Zajištěný majetek nesmí být dle soudu v nápadném nepoměru ke zjištěným skutečnostem, podle nichž lze odhadnout výši případně uloženého trestu. Takové omezení majetkových práv je dle vrchního soudu v souladu s Listinou i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Je opatřením pouze dočasným a zajišťovacím, nepředstavujícím konečné rozhodnutí ve věci. Sleduje legitimní cíl účinného výkonu uložených peněžitých trestů a způsob aplikace je přiměřený zájmu společnosti na náležitém zjištění trestných činů, důslednému odčerpání výnosů z trestné činnosti a spravedlivém potrestání jejích pachatelů.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Dle stěžovatele napadená rozhodnutí nesplňují ústavní požadavky kladené judikaturou Ústavního soudu na obdobná soudní rozhodnutí. Vrchní soud bagatelizoval smysl právní úpravy v ustanovení § 344a trestního řádu do roviny "automatického" rozhodnutí o zajištění při možnosti uložení peněžitého trestu. Závěry soudu označuje stěžovatel za svévolné, neboť jsou ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Podmínky pro užití institutu zajištění nebyly v dostatečné míře zjištěny. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí nijak nevysvětlil, proč bylo k zajištění přistoupeno. Závěry soudu dle stěžovatele znamenají, že k zajištění majetku lze přistoupit vždy a možnost uvážení orgánů činných v trestním řízení je tím v podstatě vyloučena. Tím dle stěžovatele došlo k nerespektování smyslu uvedené úpravy a porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu ke stěžovateli potom rozhodnutí vyznívají výhradně v rovině spekulací, a nikoliv důvodné míry podezření nebo naplnění předpokladů pro využití institutu zajištění, natožpak zvážení přiměřenosti a důvodnosti zajištění. Odůvodnění tak stěžovateli neumožňuje posoudit splnění uvedených náležitostí. Napadená rozhodnutí nerespektují ani princip ultima ratio. Z rozhodnutí není rovněž patrné, z čeho soud dovodil výši denní sazby peněžitého trestu. Skutkové závěry orgánů činných v trestním řízení pak odporují obsahu provedených důkazů.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud ve své obsáhlé dosavadní judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, a to zejména v případech hodnocení rozhodnutí prozatímní povahy, v nichž Ústavní soud vždy zachovával maximální zdrženlivost [z mnoha lze pro příklad uvést usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 267/03 (U 18/33 SbNU 401), ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04, ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2955/11; všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při posuzování proporcionality zásahu měl Ústavní soud na zřeteli především hledisko časové a rozhodnutí obecných soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním [srov. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) nebo ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)].

8. Zkoumaje daný případ výše uvedenými kritérii nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovým tvrzením, že by napadená rozhodnutí nesplňovala požadavky na řádné soudní odůvodnění o užití zajišťovacího institutu v přípravné fázi trestního řízení. Rozhodnutí jsou naopak poměrně obsáhlá, zabývající se všemi skutečnostmi, které byly soudem považovány za důležité pro rozhodnutí o využití institutu podle ustanovení § 344a trestního řádu. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi srozumitelně vyložil pojetí tohoto relativně nového institutu trestního práva a v souladu s jeho jazykovým vyjádřením a smyslem, dovozeným z důvodové zprávy, jej aplikoval. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, dle nějž je využití uvedeného institutu možné zásadně v každém případě, v němž lze předpokládat uložení peněžitého trestu.

9. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by orgány činné v trestním řízení musely tento institut aplikovat. Dispozice uvedené právní normy, vyjádřená slovy "může (...) zajistit", dává orgánům činným v trestním řízení širokou diskreční pravomoc. Ta je omezena pouze výše uvedeným předpokladem uložení peněžitého trestu a srovnatelností výše zajištěných prostředků s reálně (konkrétně) odhadnutou výší trestu. Je tedy zřejmé, že úvahy orgánů činných v trestním řízení budou tvořeny především hodnocením skutkových okolností konkrétního případu (zejména majetkových poměrů obviněného). Při těchto úvahách již zákonodárce orgány činné v trestním řízení nijak neomezil. Z ústavněprávního hlediska je pouze důležité, aby tyto úvahy nebyly projevem zjevné svévole či porušením některého dalšího ústavního principu (např. zásady přiměřenosti nebo subsidiarity trestní represe). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Srozumitelné jsou dle Ústavního soudu i úvahy ohledně odhadování předpokládaného trestu (srov. str. 5 napadeného usnesení vrchního soudu).

10. Závěry vrchního soudu a státního zastupitelství jsou dostatečně podloženy obsahem provedených důkazů. Skutečnost, že si některé důkazy navzájem odporují, není zásadně důvodem ani zrušení konečného trestního rozhodnutí, tím méně pak může být namístě kasační zásah Ústavního soudu v přípravné fázi trestního řízení. K zajištění majetku navíc došlo hned po zahájení trestního stíhání. V takových případech klade Ústavní soud mírnější požadavky na popis skutkových okolností v rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru