Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3740/15 #1Nález ÚS ze dne 30.03.2016Nesprávné poučení soudu o lhůtě, v níž je možno doplnit dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeh... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
poučení
Dovolání
výzva
lhůta/zmeškání
lhůta/zachování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/80 SbNU 661
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3740.15.1
Datum vyhlášení12.04.2016
Datum podání21.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241 odst.1, § 241 odst.4, § 241b odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud Nejvyšší soud nepřiloží žádnou relevanci postupu soudu, který ve výzvě k doplnění dovolání poskytl dovolateli lhůtu delší, než upravuje zákon, a nepřihlédne k doplnění jeho dovolání, odejme tím tomuto účastníkovi právo na soudní ochranu, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 30. 3. 2016 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 21 Cdo 3247/2015-510 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Na majetek stěžovatelky byla nařízena exekuce. Proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí o nařízené exekuci, podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání, jehož součástí byla žádost o určení advokáta. Odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka blanketní dovolání. Obvodní soud následně usnesením stěžovatelku poučil o povinném zastoupení v dovolacím řízení a vybídl ji k doplnění podaného dovolání prostřednictvím ustanoveného advokáta, a to během tří měsíců. V této lhůtě stěžovatelka dovolání doplnila. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť podle jeho názoru stěžovatelka vady neodstranila v zákonné lhůtě.

Odůvodnění Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svou judikaturu, v níž již v minulosti konstatoval, že pochybení soudu, spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání účastníkovi řízení, nemůže jít k tíži tohoto účastníka. Ústavní soud konstatoval, že soud prvního stupně v této věci pochybil, když ve výzvě k doplnění dovolání stěžovatelce poskytl delší lhůtu, než stanoví zákon. Zároveň však dodal, že pokud Nejvyšší soud nepřikládal postupu obvodního soudu žádnou relevanci a nepřihlédl k doplnění stěžovatelčina dovolání, odňal tím stěžovatelce právo na soudní ochranu. Ústavní soud dále konstatoval, že stěžovatelka legitimně očekávala, že její dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s pokynem obvodního soudu, a že za této situace nebylo možné stěžovatelce přičítat k tíži nesprávný postup obvodního soudu. Dále Ústavní soud odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí, neboť napadené usnesení trpělo stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech jiných účastníků.

Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud svým usnesením porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené usnesení zrušil.

Soudcem zpravodajem byl v této věci Josef Fiala. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3740/15 ze dne 30. 3. 2016

N 55/80 SbNU 661

Nesprávné poučení soudu o lhůtě, v níž je možno doplnit dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 30. března 2016 sp. zn. III. ÚS 3740/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Evy Kabešové, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Barabášem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 21 Cdo 3247/2015-510 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 21 Cdo 3247/2015-510 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 č. j. 21 Cdo 3247/2015-510 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 4. 2010 č. j. 67 Nc 4012/2009-13 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky, a to na základě vykonatelného exekučního titulu ukládajícího stěžovatelce platit výživné na dceru. Proti nařízení exekuce se stěžovatelka bránila nejrůznějšími prostředky, kromě jiného též podáním označeným jako "žaloba pro zmatečnost k rozsudku městského soudu o exekuci". Touto žalobou napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání (pozn. odvolání podaly i další dvě osoby) proti nařízení exekuce. O žalobě rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 23. 7. 2012 č. j. 67 Nc 4012/2009-346 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Zamítnutí odůvodnil nepřípustností žaloby pro zmatečnost, odmítnutí pak nevymezením zmatečnostních důvodů. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání, jehož součástí byla žádost o určení advokáta. Městský soud usnesením ze dne 14. 3. 2013 č. j. 69 Co 417/2012-377 napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesení městského soudu jí bylo doručeno 26. 4. 2013). Proti tomuto usnesení podala dne 27. 5. 2013 tzv. blanketní dovolání se žádostí o ustanovení advokáta. O této žádosti rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 13. 6. 2013 č. j. 67 Nc 2012/2009-382 a zástupce z řad advokátů neustanovil. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 26. 8. 2013 č. j. 69 Co 336/2013-391 usnesení soudu prvního stupně zrušil. Následně byla stěžovatelce rozhodnutím České advokátní komory určena právní zástupkyně. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 2. 2013 č. j. 67 Nc 4012/2009-419 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a zástupce ji opětovně neustanovil. Též toto usnesení napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě rozhodl městský soud usnesením ze dne 12. 2. 2015 č. j. 69 Co 149/2014-480, kterým jí přiznal úplné osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupce v osobě JUDr. Ing. Ivana Barabáše. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že na soudu prvního stupně bude, aby stěžovatelku prostřednictvím ustanoveného advokáta vyzval ke zhojení nedostatků podaného dovolání (toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno 8. 4. 2015). Dne 7. 4. 2015 vydal obvodní soud usnesení č. j. 67 Nc 4012/2009-498, kterým ji poučil o povinném zastoupení v dovolacím řízení a vybídl ji k doplnění podaného dovolání prostřednictvím ustanoveného advokáta, a to během tří měsíců tak, aby odpovídalo zákonem stanoveným požadavkům. Podáním ze dne 1. 7. 2015 stěžovatelka prostřednictvím advokáta dovolání doplnila, přičemž jeho přípustnost odůvodnila odchýlením odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3247/2015-510 stěžovatelčino dovolání odmítl.

2. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z obsahu spisu obvodního soudu zjistil, že městský soud usnesením ze dne 12. 2. 2015 č. j. 69 Co 149/2014-480 stěžovatelce ustanovil pro dovolací řízení zástupcem advokáta JUDr. Ing. Ivana Barabáše a pro dovolací řízení ji osvobodil od soudních poplatků. Toto rozhodnutí nabylo ve výroku o ustanovení zástupce právní moci dne 8. 4. 2015. Dalším usnesením ze dne 7. 4. 2015 č. j. 67 Nc 4012/2009-498 vyzval obvodní soud stěžovatelku, aby "během 3 měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu z 12. 2. 2015 prostřednictvím ustanoveného advokáta dovolání proti uvedenému usnesení odůvodnila tak, aby to odpovídalo požadavkům podle § 241a s tím, že dovolací důvod musí být vymezen podle § 241 odst. 3 o. s. ř. a musí být zřejmé, čeho se dovoláním domáhá". Připomenul náležitosti dovolání (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) a zdůraznil, že podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. V posuzované věci Nejvyšší soud konstatoval, že posledním dnem lhůty k doplnění dovolání bylo podle ustanovení § 241b odst. 3 části věty druhé za středníkem o. s. ř. (pondělí) 8. 6. 2015, neboť usnesení městského soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 69 Co 149/2014-480 nabylo ve výroku o ustanovení zástupce právní moci dne 8. 4. 2015. V této lhůtě však dovolání doplněno nebylo (stalo se tak až podáním sepsaným soudem ustanoveným zástupcem stěžovatelky, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 1. 7. 2015).

3. Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť podle něj trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 část věty druhé za středníkem a § 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Na uvedeném nic nemění ani to, že soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 4. 2015 č. j. 67 Nc 4012/2009-498 vyzval stěžovatelku, aby prostřednictvím jí ustanoveného zástupce "odůvodnila" dovolání ve lhůtě 3 měsíců od "doručení usnesení odvolacího soudu z 12. 2. 2015", neboť lhůta určená v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. k doplnění dovolání o jeho rozsah, o údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), a o vymezení důvodu dovolání, je lhůtou zákonnou a soud ji (za stavu, kdy povinné byl ustanoven zástupcem pro dovolací řízení advokát) nemůže svými úkony prolongovat (s tvrzením o ustálené judikatuře a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3283/2013).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Ústavní stížností ze dne 21. 12. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu označeného v záhlaví s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, především práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinný vnitrostátní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy a také k porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

5. Svoje námitky člení do dvou skupin: K tvrzení o porušení práva na přístup k Nejvyššímu soudu a k tvrzení o porušení práva na účinný prostředek nápravy. K první z nich připomíná, že své dovolání doplnila ve lhůtě stanovené v usnesení obvodního soudu. Nejvyšší soud však uvedl, že tato lhůta byla stanovena nesprávně a odůvodnění měla stěžovatelka doplnit nikoli ve lhůtě tří měsíců, ale již ve lhůtě dvou měsíců. Skutečnosti, že stěžovatelka byla soudem prvního stupně nesprávně poučena, nepřiložil Nejvyšší soud žádnou váhu. Takový postup Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za zjevně rozporný s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a odkazuje na nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04 (N 173/35 SbNU 323), nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265) a na dvě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Porušení práva na účinný prostředek nápravy mělo způsobit odmítnutí jejího dovolání z důvodu opožděnosti a tím nebylo možno zabývat se meritem sporu. V té souvislosti připomněla opakované žádosti o ustanovení advokáta, svoje majetkové a zdravotní poměry a zdůraznila skutečnost, že exekvovaná pohledávka byla splněna.

III. Vyjádření účastníka a výzva vedlejší účastnici

6. Nejvyšší soud nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou, v bližších podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení, kterou i nadále považuje za správnou. V další části zopakoval podstatný obsah tohoto usnesení a sdělil, že stěžovatelčin poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 332/04 považuje za nepřípadný, neboť šlo o situaci, kdy se účastníci řídili vadným poučením odvolacího soudu o lhůtě pro podání dovolání, nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135) se na danou věc taktéž nevztahuje (s ohledem na aplikovanou právní úpravu). Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

7. Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího soudu neobsahuje žádná nová tvrzení ani argumenty, nebylo nutné ho zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice.

8. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti též vedlejší účastnici Lucii Ševčíkovou. Jelikož jmenovaná ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí Ústavnímu soudu své vyjádření nesdělila, má zdejší soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala.

IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti a posouzení její důvodnosti

9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. Projednávaná věc se v relevantních aspektech plně identifikuje s těmi, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to nálezem ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (viz výše) či nálezem ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3157/14 (N 8/76 SbNU 123) a nálezem ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 363/15 (N 199/79 SbNU 261) - dostupné též na http://nalus.usoud.cz; to je významné potud, že v nich zaujatý výklad klíčové právní otázky splnění zákonem stanovené podmínky dovolacího řízení dle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. v průběhu trvání lhůty k dovolání za situace, kdy se dovolateli dostalo chybného poučení o lhůtě k doplnění dovolání dle požadavků § 241b odst. 3 o. s. ř., se plně prosazuje i v této věci.

14. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavníhosoudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj samotného, což se uplatní i ve vztahu k odůvodnění předpokladů pro otevření ústavněprávního přezkumu. Také v nyní projednávané věci Ústavní soud nemohl než setrvat na právních závěrech vyslovených ve výše citovaných nálezech. Také v této věci soud prvního stupně pochybil, když ve výzvě k doplnění dovolání stěžovatelce poskytl delší lhůtu, než stanoví zákon. Jestliže však Nejvyšší soud nepřikládal žádnou relevanci postupu obvodního soudu a nepřihlédl k doplnění stěžovatelčina dovolání, odňal ji tím právo na soudní ochranu, protože v takové situaci nelze stěžovatelce přičítat k tíži nesprávný postup obvodního soudu, která legitimně očekávala, že dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s pokynem obvodního soudu.

15. Je zjevné, že z pohledu dříve vyjádřených názorů, jimiž je Ústavnísoud vázán, jelikož tvořily tzv. rozhodovací důvody, i nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu obstát nemůže. Jelikož ústavní stížností napadené usnesení trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech jiných účastníků, na výše označené nálezy Ústavního soudu, resp. jejich plná odůvodnění, postačí již jen odkázat.

16. Ústavnísoud tudíž nemůže než uzavřít, že Nejvyšší soud svým usnesením porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Z uvedených důvodů proto Ústavnísoud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3247/2015-510 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru