Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 374/04Usnesení ÚS ze dne 05.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.374.04
Datum podání14.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 49, § 211


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 374/04 ze dne 5. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J. advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2004 č. j. 11 Cmo 379/2003-84 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2003 č. j. 25 C 3/2002-66, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti stručně rekapituluje dosavadní výsledky řízení před obecnými soudy, a ve vztahu k napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2004 č. j. 11 Cmo 379/2003-84 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2003 č. j. 25 C 3/2002-66 pouze uvádí, že postupem obou označených soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2003 č. j. 25 C 3/2002-66, se zjišťuje, že tímto rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelem podaná žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2002 č. j. 24 Co 452/2001-89.

Soud prvního stupně dospěl v tomto rozhodnutí k závěru, že k tvrzenému odnětí možnosti stěžovatele (dříve žalobce) jednat před soudem nedošlo, neboť v případě, kdy stěžovatelova přítomnost u jednání u odvolacího soudu nebyla nezbytná, a tento soud k jednání řádně přizval stěžovatelova zástupce, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve vazbě na ustanovení § 211 o. s. ř.

Vrchní soud v Praze, který ve věci odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně jednal jako soud odvolací, potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, když odůvodnění uvedené v předmětném usnesení posoudil jako správné a přiléhavé. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, obsaženými v podaném odvolání a závěrem zdůraznil, že pokud stěžovatel svým tvrzením, "že mu soudem nebyl ustanoven zástupce podle § 30 o. s. ř., ačkoliv byl osvobozen od soudních poplatků", měl na mysli řízení o žalobě pro zmatečnost, pak je na místě připomenout, že v předcházejícím řízení bylo již pravomocně rozhodnuto o tom, že v dané věci předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů dány nejsou.

Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost pro zjevnou "kusost" svého odůvodnění nelze projednat meritorně, neboť stěžovatel mimo zcela povšechné tvrzení o údajném porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny, ke kterému mělo údajně dojít "postupem obou soudů", nenamítá ve vztahu k rozhodování obou obecných soudů žádné konkrétní procesní pochybení.

Vzhledem k tomu, že návrh obsahuje všechny zásadní náležitosti ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 ve vztahu k ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), a stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen advokátem, nebylo nutné stěžovatele poučovat o náležitostech návrhu a vyzývat jej k odstranění jeho případných vad.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud se v řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. neřídí "revizním principem", tj. nepřezkoumává bez konkrétních námitek stěžovatele ústavnost celého pravomocně skončeného řízení, proto pouze povšechné tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny není způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti. Je tomu tak zejména proto, že není povinností Ústavního soudu, aby za situace, kdy je stěžovatel řádně zastoupen advokátem, si sám domýšlel, co takovým obecným tvrzením měl stěžovatel vlastně na mysli, resp. co chtěl prokázat.

Ústavní soud ostatně v mnoha svých rozhodnutích připomněl, že jen pouhé tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé právo nebo svoboda chráněná Ústavnou či mezinárodní smlouvou, je zcela nedostatečné, nemající bez patřičného ústavněprávního zdůvodnění naději na úspěch, a zpravidla vede i k odmítnutí takového návrhu.

Je tomu tak i v předmětné věci, kdy s ohledem na shora vyložené důvody Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru