Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3735/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkVýživné
manžel
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3735.17.1
Datum podání29.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 697, § 913


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3735/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Mazucha, zastoupeného Mgr. Hanou Zimovou, advokátkou, sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové - Pražské Předměstí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. září 2017 č. j. 22 Co 123/2017-412 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2016 č. j. 11 C 106/2015-352, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2017 č. j. 11 C 106/2015-360, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Kateřiny Mazuchové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu jeho manželky (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) částku 10 000 Kč měsíčně vždy do 5. dne v měsíci předem počínaje 25. květnem 2015 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství (výrok I.), stanovil výši dlužného výživného a lhůtu pro jeho zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích prvostupňový rozsudek ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a změnil ho ve výroku o dlužném výživném (reagoval ale pouze na to, že dluh na výživném během odvolacího řízení dále narostl - výrok II.) a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. Oba soudy v napadených rozsudcích uzavřely - zjednodušeně řečeno - že současná životní úroveň vedlejší účastnice se od ukončení společného soužití se stěžovatelem výrazným způsobem snížila (vedlejší účastnice pracuje na pozici středoškolského referenta), naopak životní úroveň stěžovatele zůstává i nadále vysoká až nadstandardní. Proto návrhu vedlejší účastnice bylo v plném rozsahu vyhověno a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu vedlejší účastnice částkou ve výši 10 000 Kč měsíčně od podání žaloby, tj. od 25. května 2015 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel naopak v ústavní stížnosti zejména namítal, že jeho finanční situace je velmi špatná, nemá žádný významnější majetek, nejbližší rodině dluží desítky milionů korun. Okresní soud nevzal v úvahu, že se nemohl jednání před ním zúčastnit a přesto věc projednal v jeho nepřítomnosti, nadto nebyli slyšeni jím navrhovaní svědci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích dovodily, že stěžovatelova tvrzení o jeho (špatné) finanční situaci jsou nepřesvědčivá a účelová; těmto závěrům Ústavní soud přisvědčil. Ani stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje takřka žádnou argumentaci, natož pak takovou, která by obsahovala nějaký hlubší ústavněprávní rozměr.

10. Ani stěžovatel zásadně nepopírá, že díky výkonu mnoha manažerských funkcí disponoval majetkem v řádech desítek milionů korun. Tento majetek však měl pozbýt, neboť učinil chybná ekonomická rozhodnutí. Z napadených rozsudků však vyplývá, že většinu svého nemovitého majetku stěžovatel převedl na své nejbližší příbuzné, což vysvětluje tak, že ti mu pomáhali uhradit dluhy, které má u ukrajinských věřitelů. Krajský soud ovšem správně upozorňuje, že i kdyby tvrzení ukrajinští věřitelé skutečně existovali, stěžovatel nevysvětlil, proč zbylou část dluhu ve výši asi 20 mil. Kč neuhradí prostředky získanými z částečného prodeje zmíněného nemovitého majetku (proto také soud nepovažoval za nutné ukrajinské věřitele vyslechnout, neboť samotná stěžovatelem tvrzená existence dluhu u těchto osob nebyla pro hodnocení situace významná).

11. Stěžovatel se z jednání před okresním soudem pravidelně omlouval, ovšem, nikoliv řádně - například tvrzení, že má důležité setkání s přáteli, jež nelze odložit, nelze za náležitou omluvu podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu považovat. Byla-li tedy věc projednána a rozhodnuta v nepřítomnosti stěžovatele, postupoval soud zcela ústavně konformním způsobem.

12. Konečně Ústavní soud nezohlednil ani tvrzení stěžovatele, že přes usilovnou snahu nemůže najít práci. Soudy přitom stěžovatele jistě nenutily k tomu, aby finanční prostředky získával prací přímo v technickém oboru, jenž kdysi vystudoval na vysoké škole (který ale prý nikdy nevykonával). Ústavní soud naopak shledává, že do rozpadu vztahu s vedlejší účastnicí stěžovatel vykonával řadu řídících funkcí. Ani v ústavní stížnosti přitom stěžovatel nevysvětluje, proč by práci tohoto druhu nemohl vykonávat i nadále.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru