Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 373/98Nález ÚS ze dne 25.02.1999Rozhodnutí instančně vyššího správce daně o povolení přezkumu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
legitimace/pasivní
daň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 30/13 SbNU 217
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.373.98
Datum podání25.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 57 odst.5, § 73 odst.1

357/1992 Sb., § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 373/98 ze dne 25. 2. 1999

N 30/13 SbNU 217

Rozhodnutí instančně vyššího správce daně o povolení přezkumu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele O, a.s., zastoupeného JUDr. J. O., proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, čj. 22 Ca

325/97-12, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství

v Ostravě ze dne 7. 4. 1997, čj. FÚ/51286/97/384962, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998,

čj. 22 Ca 325/97-12, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 24. 8. 1998 ústavní stížnost, která

byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Stížnost brojí proti

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998,

čj. 22 Ca 325/97-12, ve spojení s rozhodnutím Finančního

ředitelství v Ostravě ze dne 7. 4. 1997, čj. FÚ/51286/97/384962,

s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 325/97,

a spisu Finančního úřadu v Opavě, sp.n. FÚ/4675/960/95-960La,

které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 22. prosince 1993

uzavřel navrhovatel kupní smlouvu, na jejímž základě koupil od

firmy M. a.s. Šumperk tam uvedené nemovitosti. Dne 26. 9.

1996 vyzval Finanční úřad v Opavě navrhovatele, pod

čj. 68016/962/96-962La/1, k zaplacení daňového nedoplatku jako

ručitele podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků. Daňový dlužník - Moravolen Šumperk, a.s. - totiž

nesplnil svou daňovou povinnost a nezaplatil daň z převodu

předmětných nemovitostí, čímž nesplnil svou zákonem stanovenou

povinnost. Podle § 8 odst. 1 písmeno a) zákona č. 357/1992 Sb.,

o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí je

poplatníkem daně prodávající; kupující je v tomto případě

ručitelem. Protože daňový dlužník daň nezaplatil, vyzval finanční

úřad podle ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., k zaplacení

daně ručitele.

Proti uvedené výzvě podal navrhovatel odvolání, v němž mimo

jiné namítal, že není ručitelem. Finanční ředitelství v Ostravě

dne 7. 4. 1997, rozhodnutím, čj. FŘ/1774/140/97, odvolání zamítlo.

Proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě

podal navrhovatel dne 17. 6. 1997 žalobu na přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu. V něm opakovaně namítal, že není ručitelem

a dále, že správce daně nevymáhal daňový dluh nejdříve po daňovém

dlužníku a pak po ručiteli, jak plyne ze zákona, nýbrž současně po

daňovém dlužníku i po ručiteli.

Krajský soud v Ostravě dne 31. 3. 1998 usnesením,

čj. 22 Ca 325/97-12, řízení zastavil. Odůvodnil to tím, že podle

ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. daňový nedoplatek jsou

povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení

ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem

daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání

však může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo, že

ručení bylo uplatněno ve větším, než zákonem stanoveném rozsahu

nebo, že již bylo zaplaceno. V daném případě se podle krajského

soudu navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí finančního úřadu

z jiných důvodů. Přezkumné činnosti soudu podléhají pouze

rozhodnutí meritorní povahy. Rozhodnutí, která nelze považovat za

rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, soudy nepřezkoumávají.

Ustanovením § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále

jen "o.s.ř.") jsou z přezkumné činnosti vyloučena rozhodnutí

správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy.

Procesní rozhodnutí jsou ta, která se nedotýkají přímo práv

účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv

daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je procesním

rozhodnutím také žalobou napadené rozhodnutí. Jinými slovy - zákon

nebrání správci daně, aby požadoval zaplacení daně zároveň po

dlužníkovi i ručiteli.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní

stížnost, v níž namítá, že postupem krajského soudu byla porušena

jeho práva daná čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatele soud použil

neadekvátně restriktivní výklad § 248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř.,

nesprávně vyložil právní charakter napadeného rozhodnutí

finančního úřadu, respekt. finančního ředitelství a proto na

případ aplikoval nepoužitelné ustanovení o.s.ř. Podle navrhovatele

rozhodnutí správního orgánu, jímž se vzhledem k charakteru

přípustných odvolacích důvodů rozhoduje o existenci daňového

závazku konkrétního účastníka řízení, nemá pouze pořádkový či

procesní charakter a nemůže proto být vyloučeno z přezkoumání

nezávislým soudem.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření, vyžádaném podle ust. § 42 odst. 4 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ze dne 20. 10. 1998 opakoval

své stanovisko, že správní žalobou napadené rozhodnutí, je

procesní povahy a je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81,

čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud

tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím

nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Podle ust. § 244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve

správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel

odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může

namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo

uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již

bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání ze dne 7. 10. 1996

uvedl, že není ručitelem, uvedl tedy zákonný důvod pro odvolání.

Jak již uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl

a následně Krajský soud Ostrava (k podané žalobě na přezkum tohoto

rozhodnutí) řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají i jeho postavení z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí

pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový

stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že

ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by

instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního

předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové

okolnosti alespoň nasvědčují, že ten, kdo je označen za ručitele,

jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní

rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je

mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních

práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když

Krajský soud v Ostravě se přidržel výkladu pojmu "procesní

rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do

základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby

zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí

instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda

skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému

označení ručitele.

Jen na okraj je třeba poznamenat, že z ust. § 73 odst. 1

zákona č. 337/1992 Sb. plyne, že správce daně je nejprve povinen

jako daňový subjekt vyzvat daňového dlužníka, který nesplnil svou

daňovou povinnost, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní

lhůtě, která musí být nejméně osmidenní. Teprve nesplní-li daňový

dlužník svou povinnost ani v takto určené lhůtě, může správce daně

vyzvat k zaplacení daňového nedoplatku ručitele. Ručitelova

povinnost zaplatit daňový nedoplatek namísto daňového dlužníka,

podle ust. § 8 odst. 1 písmeno a) zákona č. 357/1992 Sb. je

povinností, která nastupuje teprve tehdy, jestliže daňový dlužník

nesplnil svou povinnost. V souzeném případě však správce daně

vyzval daňového dlužníka k zaplacení daňového nedoplatku dne 24.

9. 1996 a stanovil mu k tomu lhůtu 15 ode dne doručení výzvy. Aniž

by však vyčkal uplynutí této lhůty (a měl tedy možnost si ověřit,

zda daňový dlužník splnil svou povinnost v takto stanovené lhůtě),

vyzval dne 26. 9. 1996 k zaplacení téhož daňového nedoplatku, jako

ručitele, navrhovatele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než napadené rozhodnutí Krajskéhosoudu v Ostravě ze dne

31. 3. 1998, čj. 22 Ca 325/97-12, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru