Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 373/08 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.373.08.1
Datum podání08.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 219


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 373/08 ze dne 14. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. J. V., CSc., zastoupeného Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Velká 2984/23, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2007 č. j. 1 Ko 138/2006-2948, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. 14 K 31/99-555 byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkurzní podstaty úpadkyně Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem ve Frýdku Místku, a ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. stěžovatelovo dovolání odmítl, jelikož jím napadené usnesení nebylo rozhodnutím ve věci samé, pročež proti němu není dovolání přípustné.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud potvrdil odvoláním napadené usnesení krajského soudu na základě jiného právního posouzení věci než soud prvního stupně, aniž by jej se svým názorem předem seznámil, a tím mu "odebral možnost se k jeho odlišnému názoru vyjádřit, a tak právně a skutkově účinně argumentovat". To podle jeho názoru představuje kolizi s ustanovením § 219 o. s. ř., a "ve svém důsledku" vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 1 Ko vrchního soudu ústavní stížnosti obšírně oponuje podrobným rozvedením postupů a uplatněných právních názorů ku podpoře závěru, že stížnost důvodná není. Zdůraznil, že rozhodnutí o zproštění funkce správce konkurzní podstaty není rozhodnutím ve věci samé a odvolací řízení se spravuje režimem úplné apelace, pročež soud přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení -iz obsahu konkursního spisu - najevo. Odvolací soud ostatně před vydáním svého rozhodnutí "zcela výjimečně" nařídil o věci jednání (dne 20. 12. 2004), jehož se stěžovatel zúčastnil, a vznesl i námitky a důkazní návrhy, k nimž soud přihlédl. Odvolací soud tedy "nevzal do úvahy žádné skutečnosti, ke kterým by neměl stěžovatel možnost se vyjádřit", a ostatně jen o své újmě se nedostavil k druhému jednání, při němž bylo vydáno napadené usnesení.

Vyjádření bylo stěžovateli zasláno k replice, jíž stěžovatel nevyužil.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí, případně postupů obecných soudů, z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před nimi nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Proti usnesení vrchního soudu stěžovatel brojil již ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2561/07, která byla usnesením ze dne 27. 11. 2007 odmítnuta jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] proto, že stěžovatel podal dovolání, o němž v době rozhodování Ústavního soudu ještě nebylo rozhodnuto. Stěžovatel byl upozorněn, že lhůta pro podání případné další ústavní stížnosti se bude odvíjet od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Za této situace, ačkoliv Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nezbytné ústavní stížnost považovat za přípustnou, resp. včasnou (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 298/05).

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se odvolací soud vytýkaným postupem nedopustil pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě těmi, na něž stěžovatel výslovně poukázal.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny nejsou.

Námitkou porušení zásady dvojinstančnosti řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval opakovaně; její porušení se z povahy věci spojuje typicky s rozhodnutími ve věci samé, o což zde nejde (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 523/02 či nález sp. zn. I. ÚS 122/05). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup obecných soudů nese znaky libovůle zejména tehdy, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, bez toho, že by je sám opakoval nebo doplnil, aniž by zároveň umožnil stěžovateli se vyjádřit (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98), případně posoudí-li věc po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 926/07).

Taková situace však v případě stěžovatele nenastala, jestliže odvolací soud v daném případě odvolání projednal při jednání, a své závěry vytvářel též se zřetelem ku stěžovatelovým procesním návrhům (a obraně), nehledě na to, že vycházel ze soudních spisů, jež byly stěžovateli známy. Rozdílnost hodnocení stěžovatelových postupů (jakožto správce konkursní podstaty) - co do zadání právních služeb externí advokátní kanceláři - oproti soudu prvního stupně není důvod mít za fatální; shodně se soudem prvního stupně totiž měl soud odvolací za to, že stěžovatel smlouvu o poskytování právních služeb s advokátem Mgr. Davidem Fiedlerem uzavřel v rozporu se zákonem na "nekonkrétní rozsah činností", a je jen posílením odtud vyplývajících důsledků, jestliže v odvolacím řízení také zjistil, že stěžovatel porušil zákon i prodejem v usnesení citovaného automobilu mimo dražbu bez souhlasu konkursního soudu.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci.

Uvedeným je podepřen výše přeznačený úsudek, že se stěžovateli porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení jeho ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

S ohledem na tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pozbylo opodstatnění zabývat se stěžovatelovým návrhem podle § 80 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru