Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3722/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkdůchodové pojištění
sociální zabezpečení
právní předpis/účinnost
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3722.15.1
Datum podání18.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 30 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 52 odst.1, § 40


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3722/15 ze dne 9. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Šimši, zastoupeného JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2015 č. j. 8 Ads 151/2014-26 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2014 č. j. 19 Ad 36/2013-19, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 3. 6. 2013 žádost stěžovatele o sirotčí důchod; námitky stěžovatele zamítla rozhodnutím ze dne 7. 8. 2013. Dle České správy sociálního zabezpečení otec stěžovatele nesplňoval ke dni své smrti - 1. 6. 2006 - potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na invalidní důchod dle § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), ve znění účinném ke dni 1. 6. 2006, proto ani u stěžovatele nebyla naplněna tomu odpovídající podmínka (jedna z podmínek) pro přiznání nároku na sirotčí důchod dle § 52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 8. 2014 č. j. 19 Ad 36/2013-19 žalobu stěžovatele zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 8 Ads 151/2014-26 zamítl kasační stížnost. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, dle kterého byl rozhodným pro posouzení splnění podmínek vzniku nároku na sirotčí důchod stěžovatele den smrti jeho otce (1. 6. 2006), ke kterému však otec nezískal potřebnou dobu pojištění dle § 40 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni jeho smrti. Současně nebylo možno hodnotit splnění těchto podmínek dle pro stěžovatele výhodnějších pozdějších znění ustanovení § 40 a 52 zákona o důchodovém pojištění (konkrétně ve znění zákona č. 306/2008 Sb. účinného od 1. 1. 2010, a zákona č. 470/2011 Sb. účinného od 1. 1. 2012), neboť to zákon o důchodovém pojištění ve znění těchto dvou novel (vč. jejich přechodných ustanovení) neumožňoval.

II.

Argumentace stěžovatele

2. Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení shora označených dvou rozhodnutí správních soudů, a to z důvodu porušení jeho práva zakotveného v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Ztotožnil se s tím, že dle zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni 1. 6. 2006, jeho otec nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění pro vznik nároku na invalidní důchod, proto ani stěžovateli nemohl vzniknout nárok na důchod sirotčí. Namítl však, že v době, kdy stěžovatel žádal o sirotčí důchod, již platil zákon o důchodovém pojištění ve znění zákonů č. 306/2008 Sb. a č. 470/2011 Sb., podle nichž by již potřebná doba pojištění byla dosažena, a nárok na sirotčí důchod by mu již vznikl; poukázal na nově vloženou větu druhou do § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (rozšiřující období, v němž osoba - zde jeho otec - mohla splnit potřebnou dobu pojištění) a na nově vloženou poslední větu do § 52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (umožňující požadovat pro vznik nároku na sirotčí důchod pouze poloviční délku vyžadované doby pojištění dle § 40 zákona o důchodovém pojištění).

4. Dle stěžovatele měly soudy postupovat dle zákona o důchodovém pojištění, ve znění citovaných dvou novel, neboť ty jsou pro něj výhodnější. Zákon o důchodovém pojištění ve znění ke dni 1. 6. 2006 označil za protiústavní pro rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny.

III.

Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Interpretaci a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Ve věci dotčená právní úprava představuje promítnutí ústavního práva na hmotné zabezpečení jednotlivce, jak je zakotvuje čl. 30 odst. 1 Listiny ve vztahu ke skupinám osob, které byly určitým negativním způsobem postiženy. Toto právo náleží do kategorie těch hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85)]. Z toho důvodu je v oblasti takových práv pole pro působení a uvážení zákonodárce mnohem širší a Ústavní soud do jeho působnosti může zasáhnout jen v nejextrémnějších případech legislativní libovůle či narušení samotného základu Listinou zakotvených práv.

9. Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí správních soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

10. O skutkovém stavu ve věci nebylo žádných pochyb; polemiku stěžovatel vede o tom, jaké znění zákona o důchodovém pojištění mělo být v jeho věci použito při posuzování splnění podmínek pro vznik nároku na jeho sirotčí důchod. Argumentuje přitom toliko tím, že je pro něj výhodnější právní úprava ve znění dvou konkrétních novel, jež nabyly účinnosti až po smrti jeho otce; v ústavní stížnosti nijak konkrétně nereaguje a nevyvrací právní argumentaci předestřenou správními soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí. Jeho kritika tak spíše směřuje nikoliv proti úvahám správních soudů, při nichž standardními metodami interpretace intertemporálních ustanovení zákona o důchodovém pojištění dovodily, že stěžovatelem namítané pozdější znění zákona se na stěžovatelův případ nevztahuje; stěžovatel se cítí být spíše dotčen koncepcí samotné právní úpravy. Dožaduje se v podstatě, aby Ústavní soud působil de facto v roli zákonodárce a právní úpravu intertemporálních ustanovení konkrétních dvou novel zákona o důchodovém pojištění nahradil, aby bylo možné retroaktivitu těchto novel v případě stěžovatele dovodit. K takovému opatření však Ústavní soud není oprávněn.

11. Stěžovatelem napadené rozsudky správních soudů vycházejí z relevantních ustanovení zákona o důchodovém pojištění a právní závěry v nich uvedené jsou dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní. Správní soudy přehledně a zákonu odpovídajícím způsobem vysvětlily, že kumulativní splnění zákonem stanovených podmínek pro vznik nároku stěžovatele na sirotčí důchod muselo být posuzováno dle zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném ke dni smrti otce stěžovatele (1. 6. 2006). Zohlednění pro stěžovatele výhodnějšího pozdějšího znění ustanovení § 40 a 52 zákona o důchodovém pojištění nebylo možné, neboť to stěžovatelem poukazované dvě novely neumožňovaly. Na tyto závěry správních soudů tedy postačí pro stručnost odkázat. Stěžejní (a v podstatě jediná) obecná argumentace stěžovatele o "výhodnosti" pozdějších znění § 40 a 52 zákona o důchodovém pojištění pomíjí nutnost výkladu těchto ustanovení nikoliv izolovaně, ale v kontextu celé jím namítané pozdější právní úpravy (vč. přechodných ustanovení upravujících vztah předchozí a následné právní úpravy). Tento obecný argument rovněž nevypovídá o tvrzené protiústavnosti právní úpravy obsažené v zákoně o důchodovém pojištění ve znění ke dni 1. 6. 2006; je v kompetenci zákonodárce upravovat rozdělování veřejných prostředků ve společnosti mezi jednotlivé subjekty, přičemž není výjimkou, že právní úprava v této oblasti naznává v čase změn, a to nikoliv jen (pro subjekty) výhodných. Výtky stěžovatele tedy nenaznačují porušení jeho ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele dle čl. 30 odst. 1 Listiny (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1898/13, nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1789/13, anebo ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 271/06).

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru