Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3718/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Opavě
SOUD - NSS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Spoluvlastnictví
vlastnické právo/ochrana
katastrální úřad
Katastr nemovitostí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3718.10.1
Datum podání30.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 103

344/1992 Sb., § 8 odst.5

40/1964 Sb., § 136, § 126


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3718/10 ze dne 18. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. M., právně zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, se sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, 736 01 Havířov - Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 67/2010-120 ze dne 14. 10. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 115/2009-51 ze dne 27. 5. 2010, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a 1) Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě se sídlem Praskova 194/11, 746 01 Opava, 2) JUDr. A. B., 3) JUDr. Š. K., 4) JUDr. V. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas zaslaným návrhem, splňujícím požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zahájil dne 30. prosince 2010 řízení o ústavní stížnosti.

2. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť obecné soudy nereflektovaly na jeho námitky a tvrzení, v důsledku čehož nerozhodly tak, jak požadoval.

II.

3. Ústavní soud maje k dispozici kopii napadeného rozhodnutí, jakož i souladný, podrobný popis rozhodných skutečností v ústavní stížnosti, nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní spis. Z uvedených pramenů se shodně podává následující: Před obecnými soudy se vedlo několik sporů o vlastnictví k nemovitostem, u nichž byl stěžovatel zapsán jako spoluvlastník. Na základě pravomocného rozsudku byli posléze jako vlastníci zapsáni vedlejší účastníci 2) až 4) a další osoby (dále jen "jiné osoby"). Nejvyšší soud však tento pravomocný rozsudek zrušil. Katastrální úřad na základě předloženého rozsudku Nejvyššího soudu provedl toliko poznámku o běžícím sporu o vlastnictví, ale jako vlastníky ponechal naposledy zapsané osoby, ačkoli rozhodnutí soudů, která jejich vlastnictví k předmětným nemovitostem potvrzovala, byla zrušena. Poté katastrální úřad přistoupil k "opravě chyby" [§ 8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)] ve snaze zapsat původní spoluvlastníky (včetně stěžovatele) jako vlastníky nemovitostí. V proběhlém řízení vydal katastrální úřad rozhodnutí, na jehož základě zapsal původní spoluvlastníky a stěžovatele jako vlastníky, ale jiné osoby proti rozhodnutí podaly odvolání a posléze žalobu ke správnímu soudu. Protože odvolací orgán nesprávně vymezil předmět řízení, v důsledku čehož se nezabýval tím, kdo měl být správně při opravě chyby zapsán jako vlastník - zejména, že nezkoumal, zda by to nemohly být i jiné osoby (než původní spoluvlastníci a stěžovatel), zrušil krajský soud jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jež byla zamítnuta. Soudní rozhodnutí byla posléze napadena ústavní stížností.

4. Ústavní stížnost je koncipována jako výčet námitek, které stěžovatel přednesl již v řízení před Nejvyšším správním soudem s tím, že Nejvyšší správní soud měl tyto námitky posoudit jinak, měl jim přiložit jiný (z hlediska stěžovatele patřičný) význam a měl rozhodnout ve smyslu stěžovatelova žádání.

III.

5. Těžiště odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v kritickém náhledu na právní posouzení věci obecnými soudy, v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Ústavní soud připomíná, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace "podústavního" práva přísluší právě obecným soudům a v projednávané věci konečné instanci - Nejvyššímu správnímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech správního soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva, ledaže by současně shledal porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud již judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), dostupný in http://nalus.usoud.cz].

6. Jestliže stěžovatel ve svém návrhu opakuje výtky a námitky již uplatněné před obecnými soudy, pak Ústavní soud konstatuje, že se s nimi Nejvyšší správní soud vypořádal způsobem, jenž ani nelze označit jinak než jako ústavně konformní. Obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a právní otázky posoudily odlišně od jeho očekávání; své právní posouzení však přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, aniž by se dle názoru zdejšího soudu dopustily svévole či se jinak dostaly do extrémného rozporu s principy spravedlnosti: potud jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná.

7. Ze stěžovatelem přiloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění poukázaly; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.

IV.

8. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru