Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 371/99Nález ÚS ze dne 30.03.2000Přibližování trestního práva České republiky k právu Evropské unie

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkinterpretace
orgán veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/17 SbNU 345
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.371.99
Datum podání29.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158 odst.1, § 158 odst.2, § 89 odst.9

337/1992 Sb.

531/1990 Sb., § 12, § 1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 371/99 ze dne 30. 3. 2000

N 49/17 SbNU 345

Přibližování trestního práva České republiky k právu Evropské unie

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelky Ing. Z, M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu

9 ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 4 T 108/94, v rozsahu jeho

napadeného výroku, vymezeného slovy: "trestný čin zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst.

2) písm. c) tr. zák.", ve spojení s usnesením Městského soudu

v Praze ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 9 To 61/99, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 29. 7. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh

z 16. 7. 1999 , jímž stěžovatelka Ing. Z. M. brojí proti rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 4

T 108/94, v rozsahu jeho napadeného výroku, vymezeného slovy:

"trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158

odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. c) tr. zák.", ve spojení

s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 9

To 61/99, neboť z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené

základní právo na soudní ochranu práv zákonným způsobem podle čl.

90 Ústavy ČR, dále jen Ústava, právo na soudní ochranu ve smyslu

čl. 36 odst. 1 a právo na výlučně zákonné ukládání povinností

podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen

Listina. Proto navrhuje, aby napadená soudní rozhodnutí byla

zrušena.

I.

Stěžovatelka byla ústavní stížností napadeným rozsudkem soudu

nalézacího odsouzena pro trestný čin zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. c)

zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr.

zák., v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle § 235

odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., a to ve spolupachatelství s dalším

spoluobviněným. Včas podané odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí

prvostupňového soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Jak výslovně zdůraznila, její ústavní stížnost nesměřuje

proti všem výrokům obou rozhodnutí obecných soudů, nýbrž toliko

a výhradně jen do výroku, podle kterého byla uznána vinnou

trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §

158 odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. c) tr. zák. Konstatuje, že

výklad pojmu "veřejný činitel" ve vztahu k jednotlivým profesím je

stále velmi problematický a že tato nejasnost, pokud jde o zmíněný

výklad, byla již velkým problémem v minulém režimu.

V případě stěžovatelky šlo o to, že jako daňová kontrolorka

v průběhu daňové kontroly daně z přidané hodnoty uváděla majitelům

kontrolované firmy skutečnosti o závažných nedostatcích,

zjištěných touto kontrolou, aby si tak vynutila úplatek pro

případ, že vydá pozitivní a nikoliv negativní kontrolní zprávu.

Základní otázkou v této souvislosti potom zůstává, zdali daňový

kontrolor v konkrétním postavení stěžovatelky je, či není veřejným

činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. Podle názoru

stěžovatelky řadový daňový kontrolor nemá status veřejného

činitele, neboť s jeho činností nejsou spojena oprávnění, která má

v případě veřejného činitele na mysli zákon, tj. rozhodování

o opatřeních ve veřejném zájmu. Stěžovatelka svou argumentací

naznačuje, že se může jednat o případ, kdy formulace zákona

připouští dvojí výklad. V takovém případě by měl soud zvolit

interpretaci ústavně konformní a poskytnout ochranu právům ve

smyslu čl. 90 Ústavy ČR, jakož i dalších výše citovaných ústavně

právních ustanovení.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, dále jen zákon, vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 poukázal na

skutečnost, že v tomto případě je ústavní stížnost koncipována

jako další opravný prostředek, domáhající se změny meritorního

rozhodnutí, přičemž stěžovatelka uplatňuje v zásadě stejnou

obhajobu, jako v řízení před obecnými soudy. Tato její obhajoba

byla podle přesvědčení senátu nalézacího soudu řádně prověřena.

Podanou stížnost proto považuje za nedůvodnou, neboť nedošlo

k porušení Ústavou zaručených občanských práv stěžovatelky.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkázala na

rozhodnutí tohoto soudu coby odvolacího, napadené ústavní

stížností. Z jeho odůvodnění plyne, že námitka, že obžalovaní

nejednali v postavení veřejných činitelů, neobstojí.

Městské státní zastupitelství v Praze v postavení vedlejšího

účastníka sdělilo, že podle jeho názoru stěžovatelka jednala

v postavení veřejného činitele. Jako daňová kontrolorka vyhotovila

a spolupodepsala kontrolní zprávu s konečným nálezem, která byla

jediným a tedy určujícím podkladem pro následné rozhodnutí

finančního úřadu. Tím se rozhodujícím způsobem podílela na

rozhodnutí tohoto orgánu státní správy. Práva stěžovatelky proto

nepovažuje za dotčená napadenými rozhodnutími obecných soudů.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 se plně ztotožnilo

se závěry Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména se spisovým materiálem vedeným pod sp. zn.

4 T 108/94, a dospěl k následujícím závěrům.

Problematikou shodnou s tou, které se týká předmětná ústavní

stížnost, se Ústavní soud dosud nezabýval.

Podstatou podané ústavní stížnosti je vlastně námitka

ústavně nekonformního výkladu a aplikace zákona, konkrétně § 89

odst. 9 tr. zák. Požadovaný ústavně konformní výklad citovaného

zákonného ustanovení se měl podle stěžovatelky projevit v tom, že

stěžovatelka by neměla být jakožto daňová kontrolorka posouzena

coby veřejný činitel. Stalo-li se tak, a byla-li uznána odpovědnou

též trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, došlo

především k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na

soudní ochranu práv zákonným způsobem podle čl. 90 Ústavy ČR,

jakož i dalších těchto práv, zmíněných výše.

Při hledání odpovědi na otázku, zda daňový kontrolor

finančního úřadu je, či není při provádění konkrétní daňové

kontroly veřejným činitelem, nutno vyjít jednak z § 89 odst. 9 tr.

zák., dále ze zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních

orgánech, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon

o finančních orgánech", jakož i ze zákona č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen

"zákon o správě daní a poplatků". Důležité bude i zohlednění

konkrétního popisu práce daňového kontrolora při provádění těchto

kontrol.

Podle § 89 odst. 9 tr. zák. charakterizují veřejného

činitele tyto znaky: volený funkcionář nebo jiný odpovědný

pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného

státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného

sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu

a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za

plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti veřejného

činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje,

aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí

a odpovědností.

Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančních orgánech

územní finanční orgány, jakožto orgány státní správy, vykonávají

správu daní, odvodů a záloh na tyto příjmy, včetně jejich

příslušenství.

Pracovníci těchto orgánů jsou ve smyslu § 12 odst. 1 téhož

zákona oprávněni provádět všechny úkony potřebné zejména pro výkon

správy daní a dotací. K tomu účelu jsou zejména oprávněni

požadovat potřebné informace a vysvětlení, vstupovat do provozních

místností, zařízení a prostorů poplatníků, plátců daní a příjemců

dotací, nahlížet do účetních písemností a jiných podkladů; je-li

nebezpečí, že prověřovaný materiál bude ztracen, zničen apod.,

jsou oprávněni vzít jej na nezbytnou dobu do úschovy. O tom, že

pracovníci územních finančních orgánů, tedy i daňoví kontroloři,

plnící úkoly při výkonu působnosti těchto orgánů podle § 1 odst.

1 citovaného zákona, používají přitom pravomocí, které jim byly

v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřeny, hovoří § 13

zákona o finančních orgánech. Nicméně i tuto zákonnou formulaci

nutno opřít především o věcnou náplň činnosti uvedených osob.

Zákon o správě daní a poplatků definuje ve svém ustanovení

§ 1 odst. 2 správu daní a poplatků jako právo činit opatření

potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění

daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty (§

6 citovaného zákona), daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat

nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené

výši a době. Vlastní náplň daňové kontroly vyplývá z § 16 odst.

1 tohoto zákona: touto kontrolou pracovník správce daně, tedy

daňový kontrolor, zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné

okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu

nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější.

Je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost, odůvodňující

dodatečné stanovení daně, může být součástí zprávy o daňové

kontrole i dodatečný platební výměr (§ 16 odst. 8 citovaného

zákona), jímž správce daně sděluje daňovému subjektu své

rozhodnutí o stanovení základu daně a daně samotné (§ 32 odst. 8

citovaného zákona).

Daňový kontrolor, jakožto pracovník územního finančního

orgánu, tj. příslušného finančního úřadu, je nepochybně odpovědným

pracovníkem orgánu státní správy, podílejícím se na plnění úkolů

společnosti a státu. Základní otázkou zůstává, zda v rámci

odpovědnosti za plnění těchto úkolů používá k tomu jemu svěřené

pravomoci.

Ústavní soud rovněž vycházel z konkrétní pracovní náplně

stěžovatelky, která byla ještě před spácháním trestného činu

zneužívání pravomoci veřejného činitele ustanovena do funkce

vedoucí kontrolní skupiny (č. l. 125 a n. sp. zn. 4 T 108/94).

V její kompetenci bylo kromě jiného provádění kontrol ve

stanovených termínech, soustřeďování kontrolních zpráv za DPH,

spolupráce s právně - exekučním oddělením finančního úřadu

(předávání podnětů k vymáhání nedoplatků aj.) a v případě podaných

odvolání a žádostí plátci DPH zpracovat vyjádření k nim

a s podklady je postoupit instanční cestou k dalšímu řízení, pokud

nemohl rozhodnout sám finanční úřad.

Podle názoru Ústavního soudu je celkem nepochybné, že sám

daňový kontrolor přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových

subjektů nemá, neboť ta je svěřena pouze správci daně, tj.

příslušnému finančnímu úřadu (§ 32 zákona o správě daní

a poplatků).

Na druhé straně řada oprávnění daňového kontrolora, jak jsou

uvedena výše, se ovšem k takovýmto zásahům velmi blíží (srov.

např. § 12 odst. 1 zákona o finančních orgánech). Tím se ovšem

jeho působení při rozhodování správce daně o daňových povinnostech

daňových subjektů nevyčerpává.

Vyjde-li se totiž z faktu, že proces rozhodování právě jako

proces zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí

(jeho učinění) a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí, a je-li

s pojmem pravomoc nepochybně spojena fáze druhá a třetí, tj.

vlastní rozhodnutí a exekuce, potom i věcná příprava takového

rozhodnutí, bez níž by nemohlo být učiněno, pod pojem pravomoc

nutně spadá také. Je-li projevem pravomoci i výkon přijatých

rozhodnutí, logicky tím spíše jím musí být i podmínka, bez které

by předmětného rozhodnutí, ani jeho výkonu nebylo.

Právě takto kvalifikovaná příprava rozhodnutí správce daně

je svěřena daňovému kontrolorovi, který za ni nese nemalý díl

odpovědnosti. O tom, že se jedná o odpovědnost za plnění úkolů

společnosti a státu nikoliv jen okrajové povahy, není pochyb.

Opačně nahlíženo, pokud by se trvalo na tom, že trestním

právem je chráněn pouze finanční úřad jako státní orgán (§ 153,

§ 154 tr. zák.), jakož i vykonavatel v daňovém řízení coby veřejný

činitel (§ 155, § 156 tr. zák., § 73 odst. 7 zákona o správě daní

a poplatků, § 46 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro

okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv

však daňový kontrolor jako veřejný činitel v tomtéž řízení, byla

by to konstrukce v podstatě neudržitelná. Proto také i z tohoto

důvodu je nutné daňové kontrolory považovat za veřejné činitele ve

smyslu trestního zákona.

Výklad ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák., provedený v dané

věci obecnými soudy, je proto v souladu se smyslem citovaného

ustanovení.

Ústavní soud si je zároveň vědom relativní neurčitosti

a zastaralosti výkladových pravidel obsažených v § 89 odst. 9 tr.

zák.; zastaralost přetrvává i v 90. letech, vzdor novelám cit.

ustanovení, jež jednak zúžily dosah definice "veřejný činitel",

široce koncipované v předlistopadové době (z.č. 175/1990 Sb.),

jednak rozšířily její záběr v návaznosti na trestné činy

úplatkářství ve smyslu § 160 až § 162 tr. zák., což úzce souvisí

s procesem aproximace českého práva právu EU, resp. členských zemí

EU (z.č. 96/1999 Sb.).

Aktualizace a konkretizace platného znění § 89 odst. 9 tr.

zák., zejména v té jeho části, která hovoří o "svěřené pravomoci",

by měla do budoucna umožnit daleko snadnější posouzení, nakolik

příslušníci určitých profesí právě z tohoto hlediska jsou či

nejsou veřejnými činiteli.

Je věcí Parlamentu ČR, aby vymezil znaky profesí, které budou

požívat ochrany veřejného činitele a podrobit současnou úpravu

postavení veřejného činitele revizi (včetně úvahy, zda zachovat

poněkud zprofanované označení "veřejný činitel").

III.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod zahrnuje mimo jiné posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva (viz nález sp. zn. III.ÚS

205/97, in: ÚS, sv. 9, s. 375).

Ústavně konformní výklad právních norem, jak konstatoval

Ústavní soud již dříve (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, ÚS, sv.

5, s. 171), má prioritu před výkladem ústavně nekonformním. Tato

povinnost plyne pro soudy jednak z čl. 90 Ústavy ČR, jednak z čl.

95 odst. 2 Ústavy ČR.

Vyplývá-li z naposledy citovaného ustanovení povinnost soudu

reagovat určitým procesním postupem za situace, kdy dojde

k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je

v rozporu s ústavním zákonem, tím spíše je obecný soud zavázán

k výkladu ústavně konformnímu, existuje-li možnost i výkladu

ústavně nekonformního. Těmto povinnostem soudu potom odpovídá

takto ústavně zaručené právo občana na soudní ochranu práv zákonem

a ústavním zákonem stanoveným způsobem a na výklad práva soudy,

který je v souladu s Ústavou.

Pokud orgány činné v trestním řízení ve věci stěžovatelky

interpretovaly § 89 odst. 9 tr. zák. tak, že jej z hlediska znaku

"svěřené pravomoci" vztáhly i na daňového kontrolora, nejenže

neporušily samotný trestní zákon (viz část II. odůvodnění), ale

tím samým se nedotkly ani v ústavní stížnosti citovaných

ustanovení ústavněprávní povahy.

Tím, že pracovníka finanční správy daní zahrnuly do kategorie

veřejných činitelů, přispěly navíc k tolik potřebné změně

v myšlení lidí, pro které je stále ještě příznačné, že institut

daní podceňuje, případně nejrůznějšími cestami obchází.

IV.

Na základě právního a ústavně právního rozboru otázek

interpretace trestního zákona a příslušných právních předpisů

mimotrestní povahy (II., III.) dospěl Ústavní soud k závěru, že

nelze podané ústavní stížnosti vyhovět a že je nutno ji podle §

82 odst. 1 zákona v celém rozsahu zamítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 30. 3. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru