Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3707/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkPodjatost
příslušnost/místní
svědek/výpověď
Státní zástupce
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3707.14.1
Datum podání25.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 25, § 181 odst.1

283/1993 Sb., § 12a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Dvořáčkové, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení vrchní státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 1 VZT 440/2014-80 a usnesení krajské státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 29. září 2014 č. j. 2 KZV 12/2014-59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2014, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího základního práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně že došlo k nesprávnému posouzení postavení svědka a státního zástupce v jedné osobě z hlediska provedení důkazu svědeckou výpovědí.

2. Stěžovatelka je stíhána jako obviněná pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 a) odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a), b) trestního zákona ukončeného ve stadiu pokusu podle § 221 odst. 1 trestního zákona.

3. Podáním ze dne 15. 9. 2014 vznesla stěžovatelka námitku podjatosti krajského státního zástupce v Hradci Králové JUDr. Pavla Hochmanna z důvodů jeho vztahu k projednávané věci (viz níže). Napadeným usnesením krajského státního zástupce v Hradci Králové bylo rozhodnuto, že krajský státní zástupce v Hradci Králové JUDr. Pavel Hochmann není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nejsou pochybnosti o tom, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

4. Napadeným usnesením vrchní státní zástupkyně v Praze byla stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení krajského státního zástupce v Hradci Králové podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

II.

Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že námitku podjatosti krajského státního zástupce JUDr. Pavla Hochmanna vznesla proto, že je svědkem v trestním řízení, které proti ní bylo zahájeno. Dne 1. 6. 2009 se konala schůzka, které se kromě obviněné zúčastnil také JUDr. Pavel Hochmann v tehdejší pozici náměstka státního zástupce (dnes krajský státní zástupce v Hradci Králové). Na této schůzce seznámila obviněná JUDr. Pavla Hochmanna se svým postupem v exekuci a naložením s výtěžkem dražeb nemovitostí a JUDr. Pavel Hochmann její postup před svědky schválil a za Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové s ním vyjádřil souhlas. Existence této schůzky je nesporná a je o ní zmínka i v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné ze dne 26. 5. 2014.

6. Stěžovatelka navrhla ve stadiu probíhajícího přípravného řízení, aby JUDr. Pavel Hochmann byl jako svědek vyslechnut podle § 97 trestního řádu. Procesní postavení svědka vylučuje, aby ten, kdo je ve věci svědkem, mohl být zároveň činný jako policejní orgán, státní zástupce, přísedící nebo soudce. Bezprostřední vnímání určité skutečnosti důležité pro trestní řízení znamená takový poměr k věci, že svědek nemůže být nepodjatým v téže věci jako současně orgán činný v trestním řízení a nemůže tak nestranně rozhodovat (§ 30 odst. 1 trestního řádu, viz komentář k trestnímu řádu: Šámal a kol. Trestní řád I., sedmé vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1435). K tomu se bezprostředně vztahuje i právní názor vyslovený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 7 Tz 26/2013, podle kterého je podjatost vedoucího státního zástupce důvodem pro rozhodnutí o odnětí a přikázání věci podle § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění (dále jen "zákona o státním zastupitelství"), je-li u příslušného státního zastupitelství vyloučen vedoucí státní zástupce.

7. Podle přesvědčení stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí contra legem. Odůvodnění, že v rámci posouzení případné podjatosti musí být zohledněn jak subjektivní náhled dotčeného objektu, tedy závěr, že příslušný subjekt se cítí být sám o sobě při svém rozhodování podjatý či nikoliv, tak zda by případný vztah některého z orgánů činných v trestním řízení k osobám nebo k samotné věci by mohl u veřejnosti vyvolat pochybnosti o správnosti a zejména objektivnosti postupu, je účelový a zjevně obecný. Konstatování, že nebyla zaevidována jediná pochybnost, která by svědčila tvrzením stěžovatelky, že JUDr. Pavel Hochmann by měl mít na věci konkrétní zájem, když ve věci jako dozorový státní zástupce nebyl činný a v trestní věci stěžovatelky ani nebude jako dozorový zástupce činný, je irelevantní. Nejde v posuzované věci o posouzení jakýchsi subjektivních náhledů, ale o prosté konstatování, že osoba v pozici svědka je současně krajským státním zástupcem, tedy vedoucím státním zástupcem státního zastupitelství, které nad trestní věcí stěžovatelky vykonává dozor a které je v té věci činné.

8. Z ustanovení § 12e odst. 1, 2 zákona o státním zastupitelství vyplývá, že vedoucí státní zástupce je oprávněn vykonávat dohled nad postupem státních zástupců a vyšších úředníků působících u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a dávat jim pokyny při vyřizování věci v příslušnosti tohoto státního zastupitelství. Státní zástupci jsou povinni řídit se pokyny vedoucího státního zástupce nebo jím pověřeného státního zástupce s výjimkou pokynu, který je v konkrétní věci v rozporu se zákonem. Objektivně dle stěžovatelky nelze považovat za nepodjatého státního zástupce v té samé věci, v níž státní zastupitelství jím řízené vykonává dozor, a tedy tvrdit, že nejde o vztah takového subjektu k věci ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu. Nelze si dle stěžovatelky představit, že by státní zástupce státního zastupitelství, jehož vedoucím je JUDr. Pavel Hochmann, hodnotil věrohodnost či nevěrohodnost důkazu, kterým by byla svědecká výpověď jeho přímého vedoucího - nadřízeného. V posuzované věci jde tak nesporně o střet postavení svědka na straně jedné a vedoucího státního zástupce na straně druhé, kde role svědka má přednost před rolí státního zástupce.

9. V posuzované věci je porušeno právo stěžovatelky ve vztahu k jí navrženému důkazu. Výpověď svědka - státního zástupce považuje a označuje stěžovatelka jako významný důkaz pro svoji obhajobu, když pro hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty domnělého trestného činu nemůže být přehlédnuto, že v právně složité věci, v níž se stěžovatelka snažila postupovat v souladu se zákonem, jí byl takový postup, tehdy náměstkem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, schválen, a to v přítomnosti dalších osob. Napadeným rozhodnutím vrchní státní zástupkyně je provedení tohoto důkazu ve vztahu k objektivnímu průběhu přípravného řízení fakticky znemožňováno a je tím bráněno, aby se jej stěžovatelka mohla dovolávat v rámci své obhajoby. Stěžovatelka vnímá dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení jako úpornou snahu, aby věc byla šetřena v působnosti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a je přesvědčena, že takovým postupem je porušeno její právo na soudní ochranu zaručené Listinou.

10. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský státní zástupce uvedl, že v dosavadním trestním řízení nebyl jako svědek vyslechnut a k výslechu nebyl ani předvolán. K projednávané trestní věci stěžovatelky dle svého tvrzení nemá žádný vztah, dozorujícímu státnímu zástupci neuděloval žádné obecné ani konkrétní pokyny. Vrchní státní zástupkyně pak ve svém vyjádření poukázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že trestní stíhání stěžovatelky se v současné době nachází v řízení před soudem, v jehož rámci může stěžovatelka uplatnit své dispozice účastníka trestního řízení. Oba účastníci řízení navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Stěžovatelka následně předložila a) návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu předsedy senátu ze dne 16. 2. 2015 a b) odborné vyjádření JUDr. Vladimíra Plášila. K tomu dodala, že věc byla rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015 delegována Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Ve své replice k vyjádření účastníků pak stěžovatelka ještě zdůraznila, že trestní stíhání bylo zahájeno na pokyn podjatého krajského státního zastupitelství, čehož důsledkem je celá řada závažných procesních pochybení. Podjatost krajského státního zastupitelství přitom stěžovatelka považuje za vadu, která je v řízení před soudem neodstranitelná a nezhojitelná.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

13. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ustáleně potvrzuje svůj maximálně zdrženlivý přístup při přezkumu rozhodnutí vydaných v rámci přípravné fáze trestního stíhání. Ústavní soud se necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].

14. Jak vyplývá ze spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení této věci vyžádal, trestní stíhání stěžovatelky se v současné době nachází v řízení před soudem, který je na podkladě podané obžaloby nejprve povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§ 181 odst. 1 trestního řádu). V rámci předběžného projednání se tak bude muset soud, s ohledem na průběh přípravného trestního řízení, zabývat rovněž tím, zda, s ohledem na stěžovatelkou namítanou podjatost vedoucího státního zástupce domněle vyplývající z jeho postavení coby svědka v trestní věci stěžovatelky, byla dána místní příslušnost státního zastupitelství, které tuto věc dozorovalo. Pro upřesnění je nicméně nutno k tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti uvést, že vedoucí státní zástupce v rámci přípravného trestního řízení postavení svědka neměl, byť tento důkaz, tj. výslech JUDr. Pavla Hochmana jako svědka, stěžovatelka v přípravném trestním řízení navrhovala. I z tohoto důvodu je v rámci řízení o ústavní stížnosti evidentně předčasné zabývat se údajnou podjatostí vedoucího státního zástupce, pokud tvrzené postavení, tj. svědka v trestním řízení, z něhož stěžovatelka tuto podjatost odvozuje, zde ve skutečnosti dáno nebylo.

15. Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva stran jí navrhovaného důkazu, jedná se o námitku, k jejímuž posouzení a zhodnocení je v prvé řadě povolán obecný trestní soud. Pokud stěžovatelka považuje výpověď vedoucího státního zástupce coby svědka za významný důkaz pro svoji obhajobu, v řízení před soudem může v rámci svého dispozičního oprávnění provedení takového důkazu navrhnout. Stejně tak může namítat procesní vady trestního řízení. Veškeré námitky a důkazní návrhy přitom musí být předmětem úvah příslušného soudu, do jehož dalšího postupu a posouzení věci budou případně promítnuty. Ve věci stěžovatelky má tedy Ústavní soud za to, že namítané vady trestního řízení, pokud by byla jejich existence dána (což je otázkou, kterou musí posoudit nejprve obecný soud), nepatří mezi ty, jež by nebylo možné v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.

16. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti se tedy necítí být Ústavní soud oprávněn k tomu, aby ve fázi, v jaké se nyní nachází trestní řízení, posuzoval důvodnost stěžovatelkou požadované delegace její trestní věci ve smyslu § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství, která by však jistě v případě shledání podjatosti vedoucího státního zástupce dána byla (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 7 Tz 26/2013). Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky; ostatně z podkladů předložených stěžovatelkou vyplývá, že v její věci již byly konkrétní procesní kroky v uvedeném směru učiněny. Právě s ohledem na povahu ústavní stížnosti nelze napadená usnesení podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení.

17. Aniž by Ústavní soud s ohledem na své postavení předjímal způsob posouzení uvedené problematiky, lze alespoň v obecné rovině poukázat na nutnost zajištění fair procesu v rámci celého trestního řízení, neboť se jedná o nevyhnutelnou podmínku existence demokratického právního státu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57, 214/1994 Sb.), ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/2003 (N 165/35 SbNU 241) či ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/2007 (N 86/49 SbNU 217)]. Nutno též upozornit na to, že není v pravomoci kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z daných důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují jím zvolenou skutkovou verzi [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 617/2000 (N 143/24 SbNU 27)]. Odmítnutí navrženého důkazu přitom musí být relevantně a dostatečně odůvodněno (k tomu viz např. Fryšták, M. Dokazování v přípravném řízení, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, s. 168).

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez

přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru