Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3707/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3707.11.1
Datum podání09.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 141, § 157 odst.2, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3707/11 ze dne 12. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele OSDA - ČR - OSEVA (organizační jednotky sdružení), se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Jiřím Veckem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, K. Maye 250, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 14 Cmo 383/2011-51, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 75 Cm 2/2011-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť míní, že jimi byla dotčena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, což odůvodnil úsudkem, že "byl-li schopen opatřit si 17 000 Kč na nákup 34 akcií účastníka 1 (žalované společnosti ZRUP Příbram, a. s.), bylo v jeho možnostech opatřit si 1 000 Kč na soudní poplatek ze žaloby"; na tomto základě pak dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele důvod pro osvobození od soudních poplatků nezakládají (§ 138 odst. 1, § 30 odst. 1 o. s. ř.).

Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přijal jeho závěry a v jednotlivostech je dále rozvedl; konstatoval, že "protiplnění za 34 akcií účastníka 1", které vlastnil stěžovatel, a "které přešly při výkupu dle § 183i a násl. obch. zák. na účastníka 2 (Ing. M. Š.), činilo cca 10 000 Kč", což představuje "dostatečnou částku k zaplacení soudního poplatku ze žaloby v souzené věci, který činil jen 1 000 Kč".

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že kalkulovaly pouze poplatek za návrh na zahájení předmětného občanského soudního řízení a opomenuly náklady, které si "pravděpodobně vyžádá dokazování", včetně zálohy na znalecký posudek (§ 141 o. s. ř.). Odpovídající námitky, které uplatnil v odvolání, Vrchní soud v Praze "zcela ignoroval", čímž porušil svoji povinnost vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004), a současně mu odňal "soudní ochranu jen pro jeho majetkové poměry".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto rozhodného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a výkladovou libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. není co zásadního vytknout.

Oproti očekáváním stěžovatele nelze dovodit ani absenci logického a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (zejm. soudu odvolacího), neboť se přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele, jež byly zjištěny.

Stěžovatelova argumentace, kterou předjímá, že mu soud uloží povinnost složit zálohu na náklady důkazu, je procesně předčasná a aktuálně má jen hypotetickou základnu; již z tohoto důvodu nelze Vrchnímu soudu v Praze efektivně vytýkat, že reakce na odpovídající námitky stěžovatele je obsažena v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozím rozhodnutí vydaném v projednávané věci.

Stojí za zaznamenání, že k otázce povinnosti k zaplacení soudního poplatku se ve srovnatelných procesních souvislostech vyslovil Ústavní soudu usnesením sp. zn. III. ÚS 1058/08 ze dne 9. 10. 2008, přičemž ústavněprávní deficit právní úpravy neshledal.

Se zřetelem k ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. se proto již jen připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) anebo, jak je předznačeno výše, situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).

Že o takový případ zde nejde, je předznamenáno výše.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru