Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3704/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkPromlčení
Exekuce
nemovitost
užívací právo
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3704.15.1
Datum podání17.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 110 odst.1

99/1963 Sb., § 351


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3704/15 ze dne 26. 4. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Aleny Markové, 2) MUDr. Ivany Nové a 3) MUDr. Lubora Marka, zastoupených JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. dubna 2013 č. j. 35 E 299/2005-194, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013 č. j. 54 Co 311/2013-216, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 26 Cdo 166/2014-234, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a a) Ludmily Esnerové, b) Ludmily Šimůnkové, c) Miroslavy Havránkové, d) Aleny Kožíškové, e) Barbory Ghandi a f) Ing. Dany Kotkové, jako vedlejších účastnic, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, jehož se stěžovatelé účastnili jako povinní. Z jejího obsahu vyplývá, že předmětem řízení před obecnými soudy bylo projednání návrhu stěžovatelů na zastavení výkonu rozhodnutí vedeného pro vymožení nezastupitelného plnění podle § 351 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

2. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jejich základních práv, zejména do práva na spravedlivý proces a na rovnost v řízení zaručených

čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.

3. Konkrétní pochybení obecných soudů měla v prvé řadě vyplývat z přísně formalistického přístupu k meritu věci bez dodržení zásady spravedlnosti. Obecné soudy dle stěžovatelů rovněž nezohlednily skutečný stav věci, kdy vedlejší účastnice jednaly vůči stěžovatelům šikanózně.

4. Stěžovatelé dále tvrdí, že s ohledem na ustanovení § 110 odst. 1 zákona

č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), se právo vedlejších účastnic promlčelo. S ohledem na toto ustanovení podle jejich názoru nebylo možné, aby jim v rámci výkonu rozhodnutí, pokud bylo exekučním titulem rozhodnutí z roku 1995 a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán 3. 8. 2010, byla uložena pokuta. K tomu dodali, že k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí byl přiložen návrh ze dne 4. 3. 2005. Na jeho základě jim však již pokuta uložena byla, přičemž ji zaplatili a odstranili tvrzený závadný stav. Závěr o nepromlčitelnosti exekučního titulu označují za nepřiměřeně tvrdý.

5. Obecným soudům stěžovatelé dále vytýkají závěr, že měli povinnost unést důkazní břemeno o tom, že se nedopustili určité skutečnosti, konkrétně že neužívali část zahrady a nebránili vedlejším účastnicím ve vstupu do jedné ze sklepních místností. Podle stěžovatelů není možné prokazování negativních skutečností. V řízení před obecnými soudy navíc předložili notářský zápis pořízený na místě samém. Soud prvního stupně a soud odvolací však z tohoto zápisu neučinily žádná zjištění.

6. Další část argumentace stěžovatelů je založena na tvrzení, že obecné soudy měly zjišťovat rovněž to, že exekuční titul je porušován i ze strany vedlejších účastnic. V této souvislosti rovněž poukázali na to, že žádná z vedlejších účastnic v předmětných nemovitých věcech nebydlí a návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí pouze zneužívají svá oprávnění. Obecné soudy navíc měly zcela pominout, že stěžovatelé se snažili uchránit část zahrady před zpustnutím.

7. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

II.

8. Z předložených rozhodnutí obecných soudů a z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.

9. Exekučním titulem v nyní projednávané věci byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 1990 sp. zn. 24 C 274/86, který byl změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1995 č. j. 21 Co 126/91-298, jímž bylo rozhodnuto o způsobu společného užívání rodinného domu a pozemků v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejších účastnic.

10. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 8. 11. 2010 č. j. 35 E 299/2005-76 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 27. 1. 2011 č. j. 54 Co 29/2011-89 byl proti stěžovatelům nařízen výkon rozhodnutí uložením opakované pokuty ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti užívat nemovité věci způsobem vymezeným v exekučním titulu. Stěžovatelé navrhli zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí.

11. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2013

č. j. 35 E 299/2005-194 byl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že v daném případě byl vydán exekuční titul, který jasně, přesně a jednoznačně vymezuje, jak mají účastníci užívat dům, bytové jednotky, nebytové prostory, zahradu a garáže. Součástí exekučního titulu byl navíc plánek rozdělující zahradu na západní a východní část se zakreslením skleníku stěžovatelů. Z odůvodnění rovněž vyplývá, že nebylo zajištěno užívání východní části zahrady pouze oprávněnými, a že sklepní místnost pod schody, která měla být užívána společně, je stěžovateli uzamčena. Jako nedůvodná byla shledána námitka promlčení práva přiznaného exekučním titulem.

12. Proti usnesení soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. V prvé řadě uvedli, že výkon rozhodnutí je veden i ve prospěch vedlejších účastnic a) a c), které sice byly dědičkami po zesnulém předchůdci, ale nebyly uvedeny v katastru nemovitostí. Dále tvrdili, že soud prvního stupně nesprávně posoudil námitku promlčení, neboť jim byla uložena pokuta již na základě návrhu ze dne 4. 3. 2005, kterou zaplatili. Pokud byl další návrh podán dne 3. 8. 2010, stalo se tak již po uplynutí promlčecí doby. Z notářského zápisu mělo rovněž vyplývat, že stěžovatelé respektují výroky exekučního titulu. Pokud užívali několik metrů zahrady k pěstování zeleniny, činili tak jen proto, aby nezpustla, neboť vedlejší účastnice společné věci neužívaly. Závěrem označili výkon rozhodnutí za šikanózní.

13. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2013 č. j. 54 Co 311/2013-216 bylo rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve vztahu k vedlejším účastnicím a) a c) zrušuje a řízení se vůči nim zastavuje. Ve vztahu k ostatním účastníkům bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Výrok o zrušení usnesení soudu prvního stupně a zastavení řízení ve vztahu k vedlejším účastnicím a) a c) byl zdůvodněn nedostatkem jejich aktivní legitimace. Odvolací soud se dále podrobně zabýval námitkou promlčení. Uvedl, že návrh byl sice podán před uplynutím deseti let, avšak je třeba vycházet z toho, že povinnost při nezměněném vlastnictví trvá stále a k jejímu porušení může dojít i po mnoha letech. Promlčecí lhůta podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku se proto nemůže počítat od právní moci vykonávaného rozhodnutí, ale při případném následně opakovaném porušení právě od tohoto porušení. Při jakémkoliv jiném výkladu by trvalost účinnosti rozsudku a jeho vykonatelnosti nebyla dodržena. Z toho rovněž vyplývá, že nárok není promlčen a při opakovaném nebo trvajícím porušení povinnosti ji lze vymáhat opakovanými pokutami. Odvolací soud současně neshledal žádný důvod k zastavení výkonu rozhodnutí, neboť v řízení bylo, a to i výslechem stěžovatelů, prokázáno, že užívají východní část zahrady, kterou mohou užívat pouze vedlejší účastnice, a výlučně užívají i sklepní místnost pod schody, kterou mají užívat účastníci společně.

14. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. V něm vyjádřili názor, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku za deset let, kdy mělo být podle takového rozhodnutí plněno. Dále namítali nevykonatelnost části exekučního titulu, neboť v něm nebyla spoluvlastníkům vyloučeným z užívání uložena povinnost výlučné užívání ostatních strpět. Poslední námitka směřovala ke skutečnosti, že v předmětné nemovité věci nikdo z vedlejších účastnic nebydlí a návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí pouze zneužívají svých oprávnění.

15. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 26 Cdo 166/2014-234, bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že exekučním titulem byla provedena úprava užívání společné věci jejími spoluvlastníky na dobu neurčitou. Žalobou na úpravu užívání společné věci byl realizován výkon vlastnického práva, které nepodléhá promlčení. Pokud bylo o způsobu užívání rozhodnuto exekučním titulem, má vymáhané právo původ v právu vlastnickém. Dovolací soud proto uzavřel, že právo vedlejších účastnic domáhat se výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost strpět užívání společné věci stanoveným způsobem nepodléhá promlčení. V této souvislosti odkázal na judikaturu i odbornou literaturu, z nichž vyplývá závěr, že je-li povinnost něco strpět nebo něčeho se zdržet uložena na blíže nespecifikovanou dobu, není titul konformním jednáním povinného konzumován a nepozbývá způsobilost být titulem pro výkon rozhodnutí. Jako důvodnou neshledal dovolací soud ani námitku o nevykonatelnosti exekučního titulu. Exekučním titulem byl nejen zcela konkrétně a určitě vymezen způsob užívání nemovitých věcí, ale rovněž byla účastníkům uložena povinnost takto stanovený způsob užívání vzájemně strpět.

III.

16. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

17. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

18. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

19. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.

20. Podstata ústavní stížnosti je zaměřena na formalistický přístup obecných soudů k projednávané věci bez dodržení zásady spravedlnosti. Konkrétně se měl projevit zejména ve vztahu k rozhodování o promlčení práva vedlejších účastnic.

21. Ústavní soud v nyní projednávané věci plně souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že právo vedlejších účastnic domáhat se výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost strpět užívání společné věci stanoveným způsobem nepodléhá promlčení, resp. že je-li povinnost něco strpět nebo něčeho se zdržet uložena na blíže nespecifikovanou dobu, není titul konformním jednáním povinného konzumován a nepozbývá způsobilost být titulem pro výkon rozhodnutí. Tyto závěry mají oporu v dosavadní rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 ve věci sp. zn. 20 Cdo 1424/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 ve věci sp. zn. 26 Cdo 224/2011), a v nyní souzené věci není důvod se od těchto závěrů odchýlit. Opačný postup by v prvé řadě znamenal nedůvodný zásah do právního postavení vedlejších účastnic, které by v případě neplnění povinností ze strany stěžovatelů neměly žádné prostředky vlastní obrany. Současně by byl v rozporu s účelem § 351 o. s. ř., který umožňuje opakované ukládání pokut, a to i pro případy opakovaného porušení povinnosti vyplývající z exekučního titulu.

22. K dalšímu argumentu stěžovatelů vztahujícímu se k povinnosti prokazovat negativní skutečnosti Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo primárně postaveno na neprokázání negativní skutečnosti. Z odůvodnění je zřejmé, že odvolací soud vycházel z výslechu stěžovatelů, z nějž vyplynulo, že skutečně užívají východní část zahrady a sklepní místnost (srov. str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Stejně tak byla podstata argumentace odvolacího soudu zaměřena nikoliv primárně na prokázání nepěstování plodin, ale na odstranění záhonu a umožnění společného užívání sklepní místnosti (srov. str. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu).

23. Poslední část argumentace stěžovatelů byla zaměřena na skutečnost, že obecné soudy nezohlednily porušování povinností ze strany vedlejších účastnic, resp. že nezohlednily, že vedlejší účastnice v předmětné nemovité věci nebydlí. Tato argumentace nedosahuje ústavněprávní roviny. Vykonávací řízení je postaveno na dispozičním principu, proto pokud je ze strany stěžovatelů zjištěno porušování povinností vedlejšími účastnicemi, mohou sami před civilním soudem nebo soudním exekutorem navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci. V nyní projednávané věci tak soud nebyl oprávněn zabývat se tvrzeným porušením povinností vedlejších účastnic. Stejně tak není v nyní projednávané věci rozhodné, zda vedlejší účastnice společné nemovité věci užívají či nikoliv, což má podle stěžovatelů zakládat případné šikanózní uplatňování práv. Ve vykonávacím řízení je rozhodná otázka, zda je dobrovolně plněn exekuční titul. V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že ze strany stěžovatelů povinnosti plněny nebyly, a proto bylo nutné poskytnout ochranu vedlejším účastnicím.

Ve vazbě na tento bod argumentace stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že v řízení o výkon rozhodnutí nelze hodnotit správnost exekučního titulu.

25. Postupem obecných soudů v nyní projednávané věci proto nedošlo k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Na základě stejných argumentů lze dojít i k závěru, že zasažena nebyla ani jejich právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

26. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru