Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3703/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3703.15.1
Datum podání17.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3703/15 ze dne 19. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Maloty, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem, sídlem Elišky Machové 41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 21 Cdo 2601, 2602/2015-567, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) Vladimíry Gargulákové a b) Aleny Štrochové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel podal blanketní dovolání proti usnesením Krajského soudu

v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2014 č. j. 60 Co 409/2014-525 a ze dne 26. 3. 2015 č. j. 60 Co 560/2014-544 a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením s poukazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dovolací řízení zastavil. Konstatoval, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatky z dovolání ani poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a vyzval jej k jejich úhradě usnesením ze dne 2. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 2601, 2602/2015-554.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku řízení "po dobu více než

9 - 11 let" byl od soudních poplatků osvobozen. Uvádí, že jde o řízení, kde Ministerstvo spravedlnosti "uznalo průtahy", což představuje další důvod pro předmětné osvobození. Dovozují-li soudy, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. již splněny nejsou, jde podle stěžovatele o nesprávnou interpretaci, která mu znemožňuje činit další podání.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že stěžovatel vede řadu sporů, ve kterých soudy žádá o osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení zástupce. Ústavnost rozhodnutí soudů o těchto návrzích byla v minulosti již opakovaně předmětem přezkumu Ústavním soudem, a to se závěrem o zjevné neopodstatněnosti daných ústavních stížností (viz zejména usnesení ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1805/10, ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 852/11, ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3483/11 a ze dne 9. 12. 2012 sp. zn. II. ÚS 3463/12; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Obecně tak lze shodně jako v předchozích rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele opakovaně uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 773/12, usnesení ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 3135/14, usnesení ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 206/15 a řada dalších, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

10. Patří se předznamenat, že pokud stěžovatel v usneseních Krajského soudu

v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2014 č. j. 60 Co 409/2014-525 a ze dne 26. 3. 2015 č. j. 60 Co 560/2014-544 dovozuje protiústavní diskrepance, měl je vymezit v ústavní stížnosti. Stěžovatel však tato rozhodnutí do jejího petitu nezahrnul, čímž možnosti ústavněprávního přezkumu zúžil.

11. Ke stěžovatelovým námitkám - formulovaným pouze velmi stručně a mimo rámec zastoupení advokátem - se patří uvést následující.

12. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v jiných řízeních, resp. v jiné fázi téhož řízení bylo jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků vyhověno, je třeba upozornit na to, že splnění podmínek zkoumá soud vždy na základě konkrétních okolností a vývoje věci a přiznání práva na osvobození od soudních poplatků je dáno specifickými okolnostmi každého jednotlivého případu.

13. Ústavněprávně relevantní argument nepředstavuje ani odkaz na průtahy v řízení, s nimiž jsou spojeny odlišné právní nároky než osvobození od soudních poplatků.

14. Vytýká-li stěžovatel, že mu soud znemožnil "činit další podání" (jinými slovy, že fakticky prejudikoval věc samou), dlužno zaznamenat, že podmínka "zjevně bezúspěšného uplatňování práva" zahrnuje pojem neurčitý, kdy pro závěr o protiústavní interpretaci nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Postačí konstatovat, že podmínka, aby nešlo o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva, je podmínkou výslovně zákonnou; v samotném jejím posuzování formu prejudikace věci samé již proto spatřovat nelze (srov. obdobně usnesení ze dne 10. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 511/06, ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 409/06, či ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1773/08, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

15. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

16. Ústavní soud nepřehlédl sdělení shora označeného advokáta, že mu stěžovatel zaslal plnou moc "pouze e-mailem v naskenované podobě", leč k odstranění této vady jej již nevyzýval, neboť ani její náprava by nemohla ničeho změnit na výsledku řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru