Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 370/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Kašava
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyš... více
Věcný rejstříkZástavní právo
poučení
úvěr
nemovitost
půjčka
konkurzní podstata
žaloba/vylučovací
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.370.11.1
Datum podání07.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 27 odst.5

40/1964 Sb., § 657

99/1963 Sb., § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 370/11 ze dne 27. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Kašava, IČ: 00284050, se sídlem Obecní úřad Kašava, zastoupené JUDr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010 sp. zn. 29 Cdo 3183/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. února 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. února 2011, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil práva stěžovatelky na spravedlivý proces, nebyla akcentována specifika obce Kašava jako jednotky územní samosprávy, potažmo tedy veřejnoprávního subjektu, a dále dle názoru stěžovatelky rozhodnutí posvětilo praxi, kdy bez projevu vůle došlo k závažným právním důsledkům, a to navíc v situaci, kde je účastníkem právního vztahu obec, kde na schvalovací procesy už dle zákona č. 367/1990 Sb. byly kladeny vysoké nároky.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka se domáhala žalobou vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně OAZA KAŠAVA spol. s r. o. Krajský soud v Brně žalobu zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvoinstančního potvrdil. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 21. května 2008 č. j. 9 Cmo 71/2008-85 Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek ze dne 7. prosince 2007 č. j. 49 Cm 81/2005-64, jímž Krajský soud v Brně žalobě o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyhověl, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že na sporné nemovitosti vázne zástavní právo zajištující závazek úpadkyně ze smlouvy o půjčce a žalovaný ji proto zapsal do soupisu majetku konkursní podstaty v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., majíc za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání však Nejvyšší soud odmítl; učinil tak proto, že se všemi námitkami, jež dovolatelka v rovině dovolacího důvodu snášela proti napadenému rozhodnutí, se již Nejvyšší soud vypořádal, a to v řízení o určení, že sporná nemovitost není zatížena zástavním právem, v rozsudku ze dne 15. června 2010 sp. zn. 21 Cdo 2636/2008, jímž zamítl dovolání obce Kašava proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. března 2008 sp. zn. 60 Co 383/2005-201, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. června 2005 č. j. 28 C 170/2003-86 tak, že se žaloba o určení "neexistence" zástavního práva zamítá. Nejvyšší soud dále uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury vztahující se k posuzování tzv. propadné zástavy, jak tvrdí stěžovatelka, naopak uzavřel, že obsahem ujednání ve smlouvě o půjčce tzv. propadná zástava není, přičemž opačné posouzení by vedlo k závěru o neplatnosti nikoliv celé smlouvy, jak požadovala stěžovatelka, ale pouze tohoto - od ostatního obsahu smlouvy oddělitelného - ujednání, a proto ani nebyl "povinen v důvodech rozhodnutí vysvětlit", proč se s názory vyjádřenými v ustálené judikatuře "neztotožňuje". Jelikož v důsledku posouzení listiny označené jako "smlouva o úvěru" jakožto smlouvy o půjčce, uzavřené v souladu s ustanovením § 657 obč. zák., nevznikla potřeba doplnit vylíčení rozhodujících skutečností, neporušil odvolací soud ani ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., jak namítala stěžovatelka v dovolání. Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší soud považoval za nadbytečné zabývat se dovoláním meritorně.

Stěžovatelka před Ústavním soudem namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka (žalobkyně) neměla plnou možnost uplatnit v plné míře své procení postavení a práva účastníka řízení, když došlo k porušení občanského soudního řádu (§ 118a odst. 2), a to v tom, že stěžovatelka neměla možnost vyjádřit se k právnímu názoru na úvěrovou smlouvu, pouze se stala adresátem tohoto právního názoru, aniž se tomuto názoru mohla bránit, resp. se k němu vyjádřit, a změnit tak popř. názor soudu na danou věc v tomto konkrétním posuzovaném případě. Dále pak stěžovatelka namítá specifika žalobkyně jako veřejnoprávního subjektu. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nahrazovaly projev vůle účastníků vlastním výkladem, což je zásah do samosprávy i obecně do smluvní volnosti subjektů práva. Tento formalistický přístup pak vedl k tomu, že soudy nepostupovaly spravedlivě, vnucovaly sporným stranám svou další, v některých případech "třetí" vůli.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Poté, co Ústavní soud přezkoumal spis a všechny okolnosti, včetně napadeného rozhodnutí v kontextu stěžovatelčiných argumentů, relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu totožné námitky, které již uplatnila v rámci dovolacího řízení. Jak Ústavní soud shledal, Nejvyšší soud se s nimi v odůvodnění svého rozsudku vypořádal způsobem, který zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces způsobit nemohl.

Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy ji neseznámily se svým právním názorem a neumožnily jí se k němu vyjádřit, nelze jí v tomto ohledu dát za pravdu. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že respektovaly jak zásadu dvojinstančnosti řízení, tak i zásadu jeho koncentrace, přičemž ani k porušení poučovací povinnosti v žádném stupni soudního řízení nedošlo. Na tuto námitku stěžovatelky, uplatněnou již v dovolání, náležitě reagoval dovolací soud na straně 2 svého rozhodnutí, kde uvedl, že nevznikla potřeba doplnit vylíčení rozhodujících skutečností, a odvolací soud tak neporušil ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud pak odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2010, pod číslem 6.

Stran tvrzení stěžovatelky o nezohlednění specifičnosti obce Kašava, jakožto veřejnoprávního subjektu, lze podotknout, že smlouvu o úvěru neuzavřela obec Kašava, ale jiný subjekt, takže možné uplatnění zákona o obcích (zák. č. 367/1990 Sb.) - způsob tvorby vůle - je vyloučeno. V dalších námitkách vznesených stěžovatelkou lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2827/2010, kterým Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelky napadající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 č. j. 21 Cdo 2636/2008-224 a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 3. 2008 č. j. 60 Co 383/2005-201, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že zástavní právo k budově č. p. 255 v Kašavě, na pozemku parc. č. 454, zapsané na LV č. 1001 v katastrálním území Kašava, založené zástavní smlouvou se zástavní věřitelkou STAPO, s. r. o., neexistuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru