Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 37/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
škoda/odpovědnost za škodu
odnětí/vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.37.17.1
Datum podání04.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79, § 2 odst.5, § 2 odst.6

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 37/17 ze dne 14. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Korby, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Co 119/2016-79 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. ledna 2016 č. j. 19 C 152/2014-62, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se žalobou podanou proti vedlejší účastnici u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení částky 57 934 Kč z titulu náhrady škody způsobené odnětím vozidla, k němuž došlo na základě pravomocného příkazu Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 13. 2. 2013 pro podezření ze spáchání trestného činu (legalizace výnosů z trestného činu). Vozidlo bylo stěžovateli vráceno po 35 dnech. Uplatňovanou částku ve výši 32 766 Kč stěžovatel odvozoval z toho, že v době od 13. 2. 2013 do 22. 3. 2013 nemohl své vozidlo užívat, v důsledku čeho byl nucen obstarat si jiné vozidlo při sjednané denní sazbě 600 Kč. Částku ve výši 25 168 Kč měly představovat výdaje za služby právního zástupce.

3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 1. 2016 č. j. 19 C 152/2014-62 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že nebyly splněny kumulativní předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce ohledně nepřiměřenosti doby, po kterou nemohl své vozidlo užívat.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že byla prokázána existence nezákonného rozhodnutí, doba odnětí vozidla mohla být výrazně kratší a že okresní soud opomenul některé důkazy. Napadené rozhodnutí rovněž označil za překvapivé.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2016 č. j. 30 Co 119/2016-79, byl rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrzen. Krajský soud se v rámci odvolacího přezkumu zaměřil na správnost závěru o absenci nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. V prvé řadě uvedl, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí splněna nebyla. K odnětí vozidla totiž došlo se souhlasem státního zástupce postupem podle § 79 tr. řádu. Vrácení vozidla dále nebylo možné označit jako nápravu předchozího nesprávného postupu, nýbrž jako pokračování úkonů v řízení. Krajský soud výslovně uvedl, že k vrácení vozidla došlo proto, že jej již k dalšímu řízení nebylo třeba. Další část odůvodnění se soustředila na možný nesprávný úřední postup. Z dokazování podle krajského soudu vyplynulo, že délka odnětí vozidla byla dána technickými a personálními možnostmi Policie České republiky v daném místě a čase a nepředstavovala exces z obecného požadavku přiměřenosti.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě hodnotí postup orgánů činných v trestním řízení, kdy zejména odůvodnění rozhodnutí o odnětí vozidla označuje jako nelogické. Současně nesouhlasí se závěry okresního a krajského soudu, že nebyl splněn předpoklad existence nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti prezentuje názor, že pokud mu bylo vozidlo vráceno, došlo tím ke zrušení původního rozhodnutí o odnětí věci. Situaci považuje za analogickou s tím, kdy je proti někomu zahájeno usnesením trestní stíhání a později dojde rozsudkem ke zproštění obžaloby, a dodává, že v takových případech je ustálenou judikaturou dáno právo dotčeného na náhradu škody za trestní stíhání, za náklady na obhajobu, apod.

7. Připomíná, že musel snášet omezení vlastnického práva, které po dobu odnětí vozidla bylo omezeno na samotné vlastnictví, nikoli již atributy jeho užívání, které pro něj bylo mnohem důležitější než samotné vlastnictví, neboť právě užívání vozidla je pro něj důvodem vlastnictví. Má tak mít právo na odškodnění za omezení vlastnického práva, které vyplývá i z čl. 11 odst. 4 Listiny.

8. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá přesvědčení stěžovatele, že odnětí vozidla trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což rovněž zakládá nesprávný úřední postup. Na podporu svých tvrzení hodnotí důkazy, které byly provedeny v nalézacím řízení, a na jejich základě dospívá k závěru, že doba odnětí vozidla mohla být nejméně o 28 dní kratší.

9. Stěžovatel je přesvědčen o odpovědnosti státu za škodu, která mu vznikla. Nebýt nesprávného a nesmyslného rozhodnutí o odnětí věci, které bylo později zrušeno vrácením věci, nemusel by vydat finanční prostředky na pronájem jiného vozu a na své právní zastoupení. Podle něj byla prokázána škoda, její výše, příčinná souvislost a porušení povinnosti, které vedlejší účastnice provedla.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

13. Žádná z námitek uplatněných v ústavní stížnosti nedosahuje ústavní roviny. Označuje-li stěžovatel postup orgánů činných v trestním řízení jako nelogický, resp. nezákonný, nelze k tomuto tvrzení přihlížet, neboť rozhodnutí, kterými došlo k odnětí a navrácení vozidla, nebyla ústavní stížností napadena. Tato rozhodnutí lze zkoumat pouze pro posouzení, zda existuje nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánu, zakládající odpovědnost státu za škodu. Těmto otázkám se však okresní i krajský soud náležitě věnovaly a svá rozhodnutí podrobně zdůvodnily. Argumenty obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel převážně uplatnil již v podaném odvolání proti rozsudku okresního soudu a krajský soud se s nimi vypořádal (včetně využití judikaturních závěrů Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 22. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/2011, nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. US 3662/2014 a zejména usnesení ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 1149/2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud souhlasí s oběma stěžejními závěry o absenci nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Vozidlo bylo stěžovateli odňato v souvislosti s vyšetřováním trestného činu a poté, co jeho zadržování již nebylo zapotřebí, mu bylo vráceno zpět. Nelze proto tvrdit, že vrácením vozidla došlo ke zrušení předchozího nezákonného rozhodnutí, nýbrž šlo o standardní postup jednotlivých úkonů v trestním řízení. Opačný závěr by logicky vedl ke znemožnění dočasného odnětí věci v případech podezření ze spáchání trestného činu. Okresní i krajský soud se rovněž věnovaly délce trvání odnětí vozidla a její přiměřenosti, přičemž shodně dospěly k závěru, že s ohledem na technické a personální možnosti šlo o dobu standardní, nepředstavující exces z obecného požadavku přiměřenosti. Veškerá argumentace stěžovatele, jíž dospívá k závěru, že celková doba trvání odnětí vozidla mohla být výrazně kratší, je pouhou polemikou s hodnocením provedených důkazů. Dospějí-li však soudy na základě dokazování provedeného v souladu s ústavními principy k řádně zdůvodněným závěrům, byť odlišným od přesvědčení stěžovatele, jde o rozhodnutí ústavně nezávislých soudů, do jejichž kompetence je ingerence Ústavního soudu nepřípustná, ledaže by porušily základní práva. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že stěžovatel kromě hodnocení provedených důkazů celkový proces dokazování nijak nenapadá. Ústavní soud neshledal důvodným ani stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho práva vlastnit majetek, neboť k odnětí vozidla došlo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí vydaného v souladu s právním řádem.

14. Vzhledem k tomu, že postupem okresního ani krajského soudu v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru