Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3693/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/příprava/pokus
daň/daňová povinnost
trestná činnost
Trestní řízení
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Zabrání věci
daňové přiznání
trest propadnutí majetku/věci
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3693.14.1
Datum podání24.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.f

253/2006 Sb.

33/1997 Sb.

40/2009 Sb., § 70 odst.1, § 101 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3693/14 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, 405 02 Děčín III - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 4 To 51/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí řízení a obsah napadeného rozhodnutí

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti a rovněž z obsahu vyžádaného spisu Finančního úřadu pro Ústecký kraj - územní pracoviště v Děčíně (dále jen "finanční úřad"), týkajícího se stěžovatelovy daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 a řízení o vrácení přeplatku na dani, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v rámci trestního řízení, které z hlediska časové posloupnosti předcházelo řízení, na jehož základě bylo vydáno napadené usnesení, odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 T 8/2007, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010 sp. zn. 7 To 95/2009, jako soudu odvolacího, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, a to ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona.

V citovaném rozsudku Krajského soudu v Praze je dílčí skutek popsán tak, že dne 25. 10. 2000 stěžovatel předložil "finančnímu úřadu" přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 (dále jen "předmětné daňové přiznání"), v němž neoprávněně uplatnil daň na vstupu ve výši 1.125.192,- Kč, a to z důvodu ovlivnit výsledek daňové povinnosti tak, aby bylo nárokováno vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 1.104.682,63,- Kč (dále jen "předmětný daňový nárok"), který nebyl finančním úřadem vyměřen a vrácen, čímž se stěžovatel spolu s dalšími obžalovanými pokusil České republice způsobit škodu ve výši 1.104.682,63,- Kč. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, trest peněžitý ve výši 50.000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury obchodní společnosti nebo družstva na dobu dvou let. Žádné další tresty či ochranná opatření nebyly v daném trestním řízení uloženy.

Na základě předmětného daňového přiznání bylo, souběžně se shora uvedeným trestním řízením, vedeno řízení o dani z přidané hodnoty, kdy finanční úřad zahájil vytýkací řízení, na jehož konci vydal dne 8. 7. 2003 platební výměr č. j. 93838/03/178911/0623, ve kterém uznal stěžovatelem nárokovaný nadměrný odpočet jen ve výši 15.004,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 12. 12. 2003, č. j. 16786/130/03, proti kterému podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 15 Ca 20/2004-48, rozhodnutí finančního ředitelství i finančního úřadu pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně bylo zahájeno nové vytýkací řízení, jehož výsledkem byl nový platební výměr ze dne 10. 8. 2006, č. j. 110602/06/178912/5055, ve kterém finanční úřad dospěl ke stejnému výsledku jako v původním platebním výměru zde dne 8. 7. 2003. Stěžovatel opět podal proti tomuto platebnímu výměru odvolání. Finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 9. 3. 2007, č. j. 3156/07-1300, zrušilo rozhodnutí finančního úřadu z důvodů uplynutí lhůty pro vyměření daně podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").

Poté dne 16. 3. 2007 podal stěžovatel finančnímu úřadu žádost o vrácení daňového přeplatku na dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2000 ve výši 1.104.683,- Kč, jak vyplýval z původně podaného předmětného daňového přiznání, jelikož byl podle stěžovatele za daného stavu předmětný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty konkludentně vyměřen podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Dne 16. 5. 2007 finanční úřad tuto žádost o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty zamítl rozhodnutím č. j. 78394/07/178912/5055 a následné odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo finančním ředitelstvím zamítnuto rozhodnutím ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 18. 1. 2008 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 15 Ca 37/2008-50, s odůvodněním, že ke vzniku daňového přeplatku v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně nedošlo a že § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, týkající se konkludentního vyměření daně, nelze na danou věc aplikovat. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 9 Afs 73/2009 - 110, v němž se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl.

Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu byl ze strany stěžovatele napaden ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09 (N 39/60 SbNU 463). Ústavní soud shledal, že oba rozsudky (Krajského soudu v Ústí nad Labem i Nejvyššího správního soudu) porušily právo žalobce na spravedlivý proces, proto je zrušil a ve zbývající části návrh odmítl.

Ústavní soud na rozdíl od obecných soudů dospěl totiž k závěru, že za situace, kdy vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným způsobem (pravomocným vyměřením daně), nemůže jít k tíži daňového subjektu jinak nezpochybnitelná absolutní překážka pro možnost aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, která při zahájení vytýkacího řízení zpravidla nastává. Za takové situace totiž není dána existence daně vyměřené odchylně od daně uvedené v předmětném daňovém přiznání.

V intencích nálezu Ústavního soudu následně Krajský soud v Ústí nad Labem o žalobě stěžovatele rozhodoval znovu, přičemž rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 15 Af 51/2011 - 176, zrušil rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267, a jemu předcházející rozhodnutí finančního úřadu. Následně podanou kasační stížnost finančního ředitelství Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 9 Afs 6/2012, zamítl s odůvodněním, že z citovaného nálezu Ústavního soudu jasně vyplývá, že v dané věci došlo k tomu, že "vytýkací řízení neskončilo stanovením daňové povinnosti zaviněním správce daně, a pokud se tak stalo, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži daňového subjektu. Za dané procesní situace tak dle Ústavního soudu nic nebrání tomu, aby byl aplikován § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků o konkludentním vyměření daně dle daňového přiznání...Otázku aplikovatelnosti zmíněného ustanovení v nynější věci je proto třeba považovat za vyřešenou, přičemž právním názorem Ústavního soudu jsou v podmínkách nynějšího případu vázány nejen krajský soud a Nejvyšší správní soud, ale také finanční orgány (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, od kterého se tato vázanost odvíjí, pojednává o všech orgánech). Na tom nic nemění ani poukaz na pravomocné trestní rozsudky, jimiž byl žalobce uznán vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mj. ve vztahu k dani z přidané hodnoty ve zdaňovacím období 3. čtvrtletí 2000, ve vztahu k čemuž trestní soud pojednal o simulovaném zdanitelném plnění na základě faktury č. 2000/35 ze dne 27. 9. 2000...Ve smyslu § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků se vychází z údajů v daňovém přiznání. Tuto logiku pak respektuje hodnocení krajského soudu, který dospěl k závěru, že v trestním řízení se vůči žalobci vyhodnocovaly jiné skutkové a právní okolnosti než ty, které jsou ve světle názoru Ústavního soudu rozhodné pro přezkum rozhodnutí o vrácení přeplatku na dani v nynější věci."

V nyní posuzované věci je ústavní stížností napadáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 4 To 51/2014, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. Nt 137/2013-22. Citovaným usnesením Krajský soud v Praze zamítl návrh státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 9. 2013, č. j. 9 VZV 21/2008-4277, na zabrání jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky stěžovatele vůči finančnímu úřadu v podobě předmětného daňového nároku, a dále zrušil zajištění uvedené pohledávky stěžovatele, které bylo učiněno předchozím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, č. j. Nt 137/2013-22. V odůvodnění svého usnesení Krajský soud v Praze uvedl, že stěžejní pro posouzení návrhu státní zástupkyně na zabrání jiné majetkové hodnoty je shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09 (N 39/60 SbNU 463), podle kterého v důsledku špatného postupu státních orgánů vznikl stěžovateli předmětný daňový nárok, přičemž v žádném případě nelze návrhem na zabrání předmětného daňového nároku obcházet nález Ústavního soudu, a to po době 14 let od spáchání trestné činnosti.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala státní zástupkyně stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že I. výrokem žádost stěžovatele o zrušení zajištění předmětné pohledávky zamítl a ve výroku II. rozhodl o zabrání předmětné pohledávky podle § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). V odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Praze konstatoval, že § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku odpovídá posuzovanému případu, neboť pohledávka pachateli (stěžovateli) náleží a pachatele nelze stíhat, a to z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. "K tomuto závěru dospěl stížnostní soud vědom si výkladu a judikatury k příslušnému ustanovení trestního zákoníku, podle nichž zabrání věci podle uvedeného ustanovení nelze uložit z důvodu překážky rei iudicatae, tedy dodatečně poté, co předcházející trestní řízení v téže věci skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, ve kterém soud ani nevyslovil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, ani ochranné opatření zabrání věci, ani si nevyhradil rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty do veřejného zasedání, neboť by se jednalo o změnu pravomocného rozsudku, která je zásadně možná jen cestou mimořádných opravných prostředků. Uvedený výklad však podle názoru stížnostního soudu na posuzovaný případ nedopadá, neboť překážka věci pravomocně rozsouzené vznikla v tomto případě v důsledku pravomocného rozsudku nikoliv pro dokonaný trestný čin, ale pouze pro jeho pokus, a majetková hodnota, která by mohla být v trestním řízení případně předmětem trestu propadnutí věci, nebo předmětem zabrání věci, a která je v současné době předmětem rozhodnutí o zabrání věci, tj. pohledávka pachatele, v době probíhajícího trestního řízení ještě neexistovala. K jejímu vzniku došlo až v důsledku pokračující snahy již pravomocně odsouzeného pachatele domoci se cestou správního řízení neoprávněného plnění, o něž předtím bezvýsledně usiloval trestným činem, který skončil ve fázi pokusu" (napadené usnesení Vrchního soudu v Praze).

II.

Argumentace stěžovatele

Podle názoru stěžovatele se Vrchní soud v Praze mýlí, pokud napadené usnesení opírá o závěr, že předmětný daňový nárok stěžovatele, který je tímto usnesením zabírán, v době probíhajícího trestního řízení ještě neexistoval. Podle stěžovatele z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09, naopak vyplývá, že předmětný daňový nárok v té době již existoval. Podle stěžovatele Vrchní soud v Praze k tomuto nesprávnému závěru ohledně neexistence předmětného daňového nároku v době probíhajícího trestního řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině a trestu, dospěl na základě mylného předpokladu, že teprve až citovaný nález Ústavního soudu dal vzniknout předmětnému daňovému nároku, který je výnosem z trestné činnosti.

Stěžovatel naopak namítá, že Ústavní soud v žádném případě nedal vzniknout předmětnému daňovému nároku, neboť takové účinky nelze nálezu Ústavního soudu ve vztahu ke konkrétnímu případu přičítat. Ústavní soud svým nálezem deklaroval, že stěžovateli tento předmětný daňový nárok vznikl již dříve, a to konkrétně již v době podání předmětného daňového přiznání, a nález tak neměl ve vztahu k předmětnému daňovému nároku konstitutivní charakter. Proto je nesprávný závěr Vrchního soudu v Praze, že napadené rozhodnutí o zabrání předmětného daňového nároku jako jiné majetkové hodnoty neodporuje § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, podle kterého nelze zabrání věci uložit v případě existence překážky věci pravomocně rozsouzené. Vrchní soud v Praze z uvedených důvodů tento základní ústavní princip porušil, čímž zároveň porušil tomuto principu odpovídající ústavně zaručenou svobodu stěžovatele. S ohledem na vše výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení, tedy zda ústavní stížnost vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na takový návrh kladeným.

Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., konstatoval, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu)".

V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu podat proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo uloženo ochranné opatření, mimořádný opravný prostředek - dovolání, když k podání dovolání byl stěžovatel osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) ve smyslu § 12 odst. 7 trestního řádu. Stěžovatel však v ústavní stížnosti brojí toliko proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, aniž by tvrdil, že by proti němu dovolání podal. Obsah ústavní stížnosti tedy svědčí o tom, že stěžovatel dovolání proti napadenému usnesení nepodal, čemuž odpovídá i zjištění z veřejně dostupných pramenů (prostřednictvím internetového portálu Justice.cz, http://infosoud.justice.cz).

Ústavní soud však považuje za podstatné, že stěžovatel o možnosti podat dovolání nebyl v napadeném usnesení Vrchním soudem v Praze řádně poučen i přes to, že z § 134 odst. 1 písm. e) vyplývá povinnost soudu druhého stupně v usnesení poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti usnesení dovolání. Napadené usnesení vrchního soudu obsahuje toliko poučení, že "proti tomuto usnesení není stížnost přípustná".

Ústavní soud přitom již dříve konstatoval, že "takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod" [nález ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01 (N 20/25 SbNU 153)]. Z předchozí judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že by s ohledem na zásadu, že soud právo zná, nebylo spravedlivé, aby pochybení Vrchního soudu v Praze, v projednávaném případě spočívající v neexistenci poučení o možnosti podání dovolání, šlo v nyní vedeném řízení před Ústavním soudem k tíži stěžovatele, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, navzdory nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, je přípustná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud dále především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že Vrchní soud v Praze porušil jeho základní práva tím, že ústavně nekonformním způsobem aplikoval § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, na jehož základě byl napadeným usnesením stěžovateli zabrán předmětný daňový nárok.

Aplikované ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zní: "Nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit." Uvedený § 70 odst. 1 pak zní: "Soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a) které bylo užito k spáchání trestného činu, b) která byla k spáchání trestného činu určena, c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná."

Podmínka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku o zabrání věci, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit, není podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu splněna v případě, kdy postih pachatele trestného činu, ke kterému má věc vztah uvedený v § 70 odst. 1 trestního zákoníku, je vyloučen pro překážku "rei iudicatae" podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, který stanoví, že "trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno" (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 1991, sp. zn. 7 Tz 25/91, č. 46/1992 Sb. NS). Vyslovit dodatečné zabrání věci v takovém případě není možné, protože by se jednalo o změnu pravomocného rozsudku, která je zásadně možná jen cestou mimořádných opravných prostředků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 Tz 157/2006). Rozhodnutím o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty není možno dodatečně rozšiřovat okruh věcí, resp. hodnot, jež jsou odsouzenému pachateli trestného činu konfiskovány (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tz 33/2012). Na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje.

Zvláštnost projednávaného případu spočívá v následujícím. Stěžovatel byl uznán vinným tím, že simuloval obchodní transakce, které deklaroval v předmětném daňovém přiznání, v úmyslu neoprávněně získat od České republiky vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 1.104.682,63,- Kč, který nebyl finančním úřadem vyměřen a vrácen. Podle závěrů správce daně i správních soudů, učiněných v rozhodnutích vydaných v době před právní mocí rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, totiž stěžovateli předmětný daňový nárok nenáležel, neboť v dané věci zahájené vytýkací řízení bylo pro jeho přiznání absolutní překážkou. Zásadní obrat v dané věci způsobil až nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09, vydaný v období již po právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009. Tento nález dospěl k opačnému závěru, že v daném případě stěžovatele má být nastolena situace, jako by dané vytýkací řízení vůbec neproběhlo. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud správní v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu vázán jeho právním názorem dospěl k závěru, že předmětný daňový nárok vznikl stěžovateli na základě předmětného daňového přiznání, ve kterém stěžovatel vykázal nadměrný odpočet ve výši 1.119.687 Kč.

Ačkoliv stěžovateli je nutno přisvědčit v jeho tvrzení, že citovaný nález Ústavního soudu i následná s ním souladná rozhodnutí správních soudů, vydaná ve věci předmětného daňového nároku, mají deklaratorní a nikoliv konstitutivní povahu, tedy že ve světle jejich závěrů vznikl předmětný nárok stěžovateli již v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty, jak je v jejich odůvodnění konstatováno, a nikoliv až dnem právní moci těchto rozhodnutí, považuje Ústavní soud při posuzování rei iudicatae ve vztahu k institutu zabrání jiné majetkové hodnoty podle § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku za podstatné, že v době rozhodování Krajského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze, v době před citovaným nálezem Ústavního soudu, zde existovala toliko pravomocná rozhodnutí správce daně a správních soudů, podle kterých stěžovateli předmětný daňový nárok nenáležel. Za takového stavu proto uvedené soudy nerozhodly, a ani rozhodnout nemohly, že trestný čin stěžovatele, spočívající ve způsobení škody České republice ve výši předmětného daňového nároku, byl dokonán, ale toliko že se jednalo o pokus o jeho spáchání. Ze stejných důvodů proto tyto soudy nemohly rozhodnout ani o propadnutí předmětného daňového nároku jako jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že předmětný daňový nárok byl stěžovateli poté Krajským soudem v Ústí nad Labem jako soudem správním, v návaznosti na nález Ústavního soudu, zpětně přiznán.

Pokud tedy Vrchní soud v Praze poté, co byl správními soudy předmětný daňový nárok stěžovateli přiznán, v napadeném usnesení aplikoval § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, na jehož základě byl stěžovateli zabrán předmětný daňový nárok, Ústavní soud konstatuje, že se tak nestalo v rozporu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu k překážce rei iudicatae, která by postupu podle aplikovaného ustanovení trestního zákoníku bránila.

Ve světle shora uvedeného tak na argumentaci Vrchního soudu - že překážka věci pravomocně rozsouzené vznikla v posuzovaném případě v důsledku pravomocného rozsudku nikoliv pro dokonaný trestný čin, ale pouze pro jeho pokus, a majetková hodnota, která by mohla být v trestním řízení případně předmětem trestu propadnutí věci, nebo předmětem zabrání věci, a která byla předmětem napadeného usnesení o zabrání věci, tj. předmětný daňový nárok, v době probíhajícího trestního řízení ještě neexistoval - nelze podle Ústavního soudu spatřovat nic protiústavního.

Naopak aplikace § 101a odst. 1 a) provedená Vrchním soudem v Praze v napadeném usnesení odpovídá mezinárodním závazkům České republiky, konkrétně požadavku Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (vyhlášena pod č. 33/1997 Sb.) zajišťovat a následně konfiskovat majetek, který je výnosem z trestné činnosti, přičemž zákonem č. 253/2006 Sb. bylo podobné ustanovení o zabrání majetkové hodnoty včleněno již do "starého" trestního zákona a tato novela mimo jiné sloužila právě k harmonizaci českého právního řádu s uvedenou úmluvou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru