Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 369/06Usnesení ÚS ze dne 11.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.369.06
Datum podání28.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 103

367/1990 Sb., § 36a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 369/06 ze dne 11. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 369/06

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. P.M., a 2. A.M., obou zastoupených Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 12 Co 664/2004, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 5 C 144/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 24. 4. 2006 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 6. 2004, čj. 5 C 144/2002-45, kterým byla z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení vlastnického práva k pozemkům specifikovaným v uvedeném rozsudku, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 12 Co 664/2004, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatelé mají za to, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, jež plynou z čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Podání ústavní stížnosti přitom odůvodnili tím, že jim není známo, zda dovolací soud rozhodne kladně o přípustnosti dovolání; pokud bude dovolacím soudem rozhodnuto tak, že není přípustné, pak rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatelů. Přípustnost jimi podaného dovolání tedy závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé však lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu, např. pro opožděnost.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelé podali dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavnímsoudu. Jestliže pak podali ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se mohou domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelé nebyli nuceni podávat ústavní stížnost, když tak mohou učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Z těchto důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru