Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3688/10 #2Usnesení ÚS ze dne 27.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkinterpretace
Darování
žaloba/na plnění
Předkupní právo
spoluvlastnictví/podíl
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3688.10.2
Datum podání27.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 602 odst.1

99/1963 Sb., § 140


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3688/10 ze dne 27. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) MUDr. J. K. a B) MUDr. L. S., oba právně zastoupeni JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem AK se sídlem ul. 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. března 2009 č. j. 12 C 208/2008-499, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 29 Co 360/2009-548, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2008 č. j. 22 Cdo 2408/2007-427 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. října 2010 č. j. 22 Cdo 1917/2010-589, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. prosince 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 29. prosince 2010, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. března 2009 č. j. 12 C 208/2008-499, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 29 Co 360/2009-548, rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 20. října 2008 č. j. 22 Cdo 2408/2007-427 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2010 č. j. 22 Cdo 1917/2010-589, a to pro porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. března 2009 č. j. 12 C 208/2008-499, vázán právním názorem vysloveným v předmětné věci Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. října 2008 č. j. 22 Cdo 2408/2007-427, zamítl žalobu, kterou se žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") domáhali toho, aby žalované Z. S. byla uložena povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvy s obsahem specifikovaným ve výroku pod body I a II. Výrokem pod bodem III okresní soud uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 29 Co 360/2009-548 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. března 2009 č. j. 12 C 208/2008-499 ve výroku pod body I a II potvrdil; změnil jej ve výroku pod bodem III ohledně nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vyšel odvolací soud ze závazného právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2008 č. j. 22 Cdo 2408/2007-427.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. října 2010 č. j. 22 Cdo 1917/2010-589 jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. října 2008 č. j. 22 Cdo 2408/2007-427, ze kterého následně při svém rozhodování vyšly soudy všech tří stupňů. Konkrétně stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak Nejvyšší soud vyložil institut "předkupního práva" a aplikoval jej v jejich právní věci, přičemž tento jeho výklad shledávají v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatelů ust. § 140 občanského zákoníku výslovně stanoví, že předkupní právo ostatních spoluvlastníků se vztahuje na jakýkoli převod spoluvlastnického podílu, tedy i na darování.

Stěžovatelé poukazují na to, že Nejvyšším soudem provedený výklad institutu předkupního práva opomíjí ochranu práv ostatních spoluvlastníků, která spočívají v tom, že mají možnost ovlivňovat, s kým setrvávají ve spoluvlastnickém svazku. V této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 279/95, dostupný na http://nalus.usoud.cz. Shora uvedený názor Ústavního soudu je podle stěžovatelů napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu zcela popřen, protože v případě, že se jeden ze spoluvlastníků rozhodne svůj spoluvlastnický podíl jakékoliv třetí osobě darovat bez toho, aniž by svůj spoluvlastnický nabídl ke koupi ostatním spoluvlastníkům, nemohli by ostatní spoluvlastníci jakkoliv ovlivnit, s kým ve spoluvlastnickém svazku budou nadále setrvávat.

Stěžovatelé uvádějí, že hlavním účelem předkupního práva (i ve smyslu citovaného rozhodnutí Ústavního soudu) je ochrana spoluvlastnického svazku v tom smyslu, aby spoluvlastníci mohli na základě projevu své vůle setrvávat v tomto spoluvlastnickém svazku a aby bez projevu vůle ostatních spoluvlastníků nikdo jiný do takového svazku, vyjma osob blízkých, nemohl vstoupit. Uvedený institut má tedy zabránit šikanózním převodům spoluvlastnických podílů na třetí osoby. V tomto směru je předkupní právo ochranou spoluvlastnického svazku a nikoliv ochranou koupě samotné, a nemůže se tedy vztahovat pouze na samotnou koupi spoluvlastnického podílu jako pouze úplatného převodu. Z názvu určitého institutu nelze usuzovat, na co se tento institut vztahuje. Hlavním účelem tohoto institutu je ochrana práv spoluvlastníka, ať se tento institut nazývá jakkoliv.

Stěžovatelé nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 20. října 2008 č. j. 22 Cdo 2408/2007-427, že vztažení principů předkupního práva i na darovací smlouvy je v rozporu s podstatou darování. Stěžovatelé vyslovují názor, že v případě, že chce některý ze spoluvlastníků svůj podíl darovat, pak z ust. § 140 občanského zákoníku plyne povinnost takového spoluvlastníka nejprve nabídnout svůj spoluvlastnický podíl k odkoupení ostatním spoluvlastníkům a pokud by k tomuto nedošlo, je oprávněn svůj spoluvlastnický podíl darovat třetí osobě.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku, ve kterém vyslovil pro soudy následně ve věci rozhodující závazný právní názor, vyložil a aplikoval normy jednoduchého práva - občanského zákoníku, upravující institut předkupního práva, ústavně nekonformním způsobem. V ústavní stížnosti stěžovatelé s právním názorem Nejvyššího soudu polemizují a po Ústavním soudu se domáhají jeho přehodnocení, čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu toliko tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého zrušujícího rozsudku ze dne 20. října 2008 č. j. 22 Cdo 2408/2007-427 uvedl, že z gramatického, systematického i logického výkladu uvedených ustanovení vyplývá závěr, že předkupní právo náleží spoluvlastníkovi jen v případě prodeje podílu. Zákonnou definici předkupního práva obsahuje ust. § 602 odst. 1 občanského zákoníku, ze kterého jasně vyplývá, že předkupní právo se uplatní, kdyby kupující chtěl věc prodat (nikoliv darovat). To vyplývá již ze samotného pojmu "předkupní právo"; tento pojem nelze gramaticky vyložit jinak než právo koupit věc (srov. slovo: předkupní) dříve, než někdo jiný. Předkupní právo je podrobněji upraveno jako vedlejší ujednání při kupní smlouvě (ust. § 602 a násl. občanského zákoníku) a tato úprava se použije i v případě předkupního práva podílového spoluvlastníka. Pokud by zákonodárce předpokládal, že právo nabýt přednostně věc by se týkalo i jiných případů než kupní (případně směnné) smlouvy, pojmenoval by toto právo jinak a zařadil by jeho úpravu do hlavy první osmé části občanského zákoníku, upravující obecné instituty závazkového práva.

Vztažení principů předkupního práva i na darovací smlouvy je podle Nejvyššího soudu v rozporu s podstatou darování; jeho výsledkem by bylo darování věci někomu, koho dárce obdarovat nechce, a nebylo by tak již možno mluvit o (dobrovolném) darování, ale o nuceném bezúplatném převodu. Pokud v dané věci soudy nižších instancí v dřívějších fázích řízení žalované uložily povinnost věc prodat žalobcům za cenu stanovenou znaleckým posudkem, postupovaly ve zjevném rozporu s ust. § 606 věta první občanského zákoníku, který stanoví, že kdo je oprávněn koupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou někým jiným, není-li dohodnuto jinak. Postup, při kterém se "cena nabídnutá někým jiným" nahrazuje cenou určenou znaleckým posudkem, nemá oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku a nevyplývá ani z povahy věci. Také komentář k občanskému zákoníku, podotkl Nejvyšší soud, se přiklání k závěru, že předkupní právo nemůže spoluvlastník v případě darování spoluvlastnického podílu uplatnit s tím, že "pokud by režim § 140 dopadal i na darování, nešlo by fakticky podíl darovat ...což nepochybně nebylo smyslem ustanovení § 140" (viz Občanský zákoník. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, svazek I., s. 790).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 6. října 2010 č. j. 22 Cdo 1917/2010-589 připustil, že touto otázkou se Nejvyšší soud doposud nezabýval a neřeší ji ani rozhodnutí jiného soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003 sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, ani nález Ústavního soudu ze dne 11. června 1997 sp. zn. I. ÚS 279/95, se této otázky netýkají. Nejvyšší soud dále podotkl, že ani tvrzení žalobců, že názor, který dovolací soud zaujal a podle kterého nelze uplatnit předkupní právo v případě bezúplatného převodu spoluvlastnického podílu, je v odborné literatuře menšinový, není správné, přičemž odkázal na řadu odborných článků týkajících se této otázky.

Ústavní soud ověřil, že závěrům Nejvyššího soudu, stejně tak jako závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vycházejícím, obsaženým v napadených rozhodnutích, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Pokud stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 279/95, je třeba uvést, že tento nelze na nyní projednávanou věc aplikovat, neboť ve výše uvedené věci řešil Ústavní soud otázku účastenství ve správním řízení.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru