Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3685/14 #1Usnesení ÚS ze dne 04.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3685.14.1
Datum podání21.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915 odst.2

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 96 odst.1, § 99 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3685/14 ze dne 4. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. S., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2014 č. j. 14 Co 215/2014-157, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Obvodního soudu pro Prahu 7 a 2) F. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu pouze v elektronické podobě dne 21. 11. 2014, stěžovatelka napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014 č. j. 14 Co 215/2014-157, kterým tento soud jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o běžném výživném tak, že jeho výši zvýšil na 5 000,- Kč měsíčně, jinak odvoláním napadený rozsudek potvrdil pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Po obsáhlé a podrobné rekapitulaci obsahu rozsudků obecných soudů stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel ze závěrů znaleckého posudku, který nechal zpracovat soud prvního stupně, přičemž však tento důkaz odlišně hodnotil, aniž ho v řízení zopakoval, porušil tím příslušná ustanovení občanského soudního řádu a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za porušení § 157 odst. 2 o. s. ř. považuje stěžovatelka postup odvolacího soudu, který ke svému hodnocení o výši příjmu otce nezletilého za rok 2011 nepřipojil odpovídající odůvodnění, takže údajně není zřejmé, z jakých úvah vycházel při svém skutkovém zjištění, že výše příjmů otce nezletilého za rok 2011 tak, jak byla vymezena soudem prvního stupně je nesprávná. Obdobně nesrozumitelné jsou prý i rozporná zjištění obou obecných soudů při uvádění výše daně z příjmu otce nezletilého za rok 2012.

Stěžovatelka proto tvrdí, že v projednávané věci existuje zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich vyvodily oba obecné soudy, přičemž skutková zjištění odvolacího soudu jsou prý "svévolná", neboť neodpovídají skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a nebyla opatřena "procesně relevantním postupem".

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem ze dne 1. 10. 2013 č. j. 9 P 2/2012-121 ve věci péče o nezletilého syna stěžovatelky o návrhu matky na zvýšení výživného tak, že počínaje 1. 9. 2010 výživné placené otcem nezletilého zvýšil na částku 10 000,- Kč měsíčně, dluh na výživném ve výši 285 000,- Kč uložil otci nezletilého uhradit do 31. 12. 2014 k rukám matky. Tímto změnil předchozí rozsudek o výživném Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 10. 2004 č. j. 9 C 102/2004-11.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2014 č. j. 14 Co 215/2014-157 výrokem pod bodem I změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o běžném výživném s tím, že ho zvýšil na částku 5 000,- Kč měsíčně a dluh na výživném za dobu od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2014 vyčíslil na částku 104 000,- Kč, kterou uložil otci nezletilého uhradit ve čtyřech splátkách po 26 000,- Kč v termínech uvedených ve výroku.

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů odvolacího soudu, který změnil výrok soudu prvního stupně o výši běžného výživného pro nezletilého syna za situace, kdy o výši výživného bylo naposledy rozhodováno v roce 2004. V této době bylo výživné na nezletilého stanoveno částkou 2 500,- Kč měsíčně. Protože však od doby posledního rozhodnutí soudu o výživném došlo k podstatné změně poměrů, a to jak na straně nezletilého, tak i na straně obou jeho rodičů, zjišťovaly obecné soudy majetkové a výdělkové poměry rodičů a odůvodněné potřeby nezletilého.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jejího právního názoru. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

K námitkám stěžovatelky, které se týkají důkazního řízení, poukazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, z níž ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Tento postup mu přísluší pouze za situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, pokud by rozhodnutí soudů svědčila o libovůli v jejich rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud v projednávané věci konstatuje, že odvolací soud ve věci postupoval ve smyslu ustanovení § 212, § 212a a řízení dále doplnil podle § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což s ohledem na posledně uvedené ustanovení procesního předpisu znamená, že odvolací soud, vycházel ohledně čistých příjmů otce nezletilého do roku 2011 ze závěrů znaleckého posudku, který nechal zpracovat soud prvního stupně a od roku 2012 vycházel z přiznání k dani z příjmu fyzických osob otce za rok 2012 a za rok 2013. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací konstatoval, že otec nezletilého jako účetní jednotka v rozporu s Českým účetním standardem pro podnikatele neúčtoval splatnou daň z příjmu fyzických osob a pojistné na zdravotní a důchodové pojištění podnikatele. Proto tyto účetní položky musel odvolací soud při výpočtu průměrného příjmu otce nezletilého za rozhodné období zohlednit. Podrobný přehled úvah odvolacího soudu ohledně výpočtu průměrného příjmu otce nezletilého je uveden v odůvodnění jeho rozsudku.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud dospěl ohledně stanovení výše výživného pro nezletilého ke stejné výši běžného výživného, jehož se domáhala stěžovatelka ve svém původním návrhu. Odvolací soud projednal odvolání otce nezletilého a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a z jakých důvodů nepokládal skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně zjištěné výše průměrného měsíčního příjmu otce nezletilého za věrohodná. Všechny provedené důkazy odvolací soud hodnotil jak jednotlivě, tak i v souvislosti s ostatními důkazy, přičemž dospěl k závěru, který je v napadeném rozhodnutí adekvátně odůvodněn.

Ústavní soud tak neshledal v postupu i v rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, nezabýval se již nutností odstranit vady návrhu ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru