Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 368/97Usnesení ÚS ze dne 11.12.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.368.97
Datum podání03.10.1997

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 368/97 ze dne 11. 12. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 368/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. V.J. a M.J., zastoupených advokátem JUDr. I.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 1997, sp. zn. 19 Co 251/97, 19 Co 252/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 5. 1996, sp. zn. 13 C 292/91, spolu s doplňujícím usnesením ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 13 C 292/91, mimo ústní jednání dne 11. 12. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, odevzdanou k poštovní přepravě šedesátý den zákonem stanovené lhůty (§ 72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), avšak formálně vadnou (§ 31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), napadli stěžovatelé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. května 1996 (ve věci 13 C 292/91), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 7. 1996, a spolu s ním též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 1997 (sp. zn. 19 Co 251/97, 19 Co 252/97) a tvrdili, že obecné soudy oběma rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily jednak své povinnosti uložené jim Ústavou (čl. 1, 4 a 40 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), jednak též ústavně zaručené základní právo stěžovatelů plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; porušení těchto povinností (ústavně zaručeného základního práva) spatřují v tom, že obecné soudy v restituční věci J. a P.R. (v řízení před nimi jako žalobců) zavázaly stěžovatele jako povinné osoby (§ 4 zák. č. 87/1991 Sb.) k uznání a podepsání dohody o vydání věci (§ 5 odst. 3 cit. zák.), totiž domu čp. 191 v kat. úz. S.

Podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěly oba obecné soudy v podstatě ke shodnému zjištění (a právním závěrům), že totiž stěžovatelé již dříve zmíněnou nemovitost, která do vlastnictví čsl. státu přešla konfiskačním výrokem trestního soudu (§ 109 odst. 1, 2 tehdy platného tr. z.), nabyli od čsl. státu - vzhledem k rehabilitaci původních vlastníků (1 Rt 462/90 Obvodního soudu pro Prahu 6) - na základě protiprávního zvýhodnění

1

III. ÚS 368/97

(§ 4 odst. zák. č. 87/1991 Sb.), spočívajícího - stručně shrnuto - v tom, že o prodeji domu stěžovatelům bylo bez jinak obvyklé žádosti - rozhodnuto příslušnými orgány mimo jakékoli řízení (v rozhodné době stěžovatel zastával funkci ministra a místopředsedy S.) -, a to na podkladě písemného pokynu tehdejšího primátora hlavního města Prahy (vyvolaného intervenčním dopisem stěžovatele), a - podle přesvědčení obecného soudu I. stupně - též v rozporu s tehdy platnými předpisy (bezdůvodným snížením kupní ceny o ca 40 000,- Kč).

Tato skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry obecných soudů obou stupňů shledávají stěžovatelé za rozporné jak se skutečným stavem věci, tak se zákonem a nadto řízení před soudem I. stupně označují - pro podjatost soudce - za protiústavní.

V podrobně rozvedených skutkových i právních námitkách ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují s odůvodněními napadených rozhodnutí (z převážné míry jde o opakovanou polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu I. stupně) a dovozují, že jak na způsob vyřízení své žádostí o koupi nemovitosti (dle odůvodnění napadených rozhodnutí však taková žádost ve spisových materiálech někdejšího ONV nebyla založena), tak na stanovení výše kupní ceny neměli nijaký vliv a své vývody uzavírají tvrzením, že "celé dosavadní řízení bylo (patrně pod tlakem žalobců) v podstatě zpolitizováno, což se ,,...projevilo i tím, že soud činil nesprávné závěry na podkladě nedoložených důkazů a tendenčním výkladem zákonů i zjištěných faktů"; pokud se pak týká vlastních důvodů podjatosti soudkyně obecného soudu I. stupně, svědčí o ní "rovněž další skutečnosti plynoucí z odůvodnění rozsudku, (které) nemohou nechat věcně uvažující subjekt na pochybách o tom, jak silně byl soud sám angažován ve věci".

Protože pak "nezbytným předpokladem právního státu je tvrzená právní jistota, která souvisí s požadavky stability práva a zákonnosti tvorby práva", a protože rozhodování podjatým soudcem je porušením "principu nezávislosti soudní moci a nestrannosti rozhodování soudů", navrhli, aby Ústavní soud "všechna napadená rozhodnutí zrušil".

I když ústavní stížnost stěžovatelů byla Ústavnímu soudu doručena (§ 34 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) 61 den poté, co rozhodnutí odvolacího soudu se stalo pravomocné (§ 72 odst. 3 al. 2 cit. zák.), s přihlédnutím k tomu, že většinová praxe Ústavního soudu pokládá zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 al. 2 cit. zák.) za lhůtu procesní, bylo na posuzovanou ústavní stížnost nahlíženo jako na podanou včas, nicméně jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Pokud stěžovatelé ve svých rozsáhlých námitkách polemizují s rozhodovacími důvody obecných soudů, případně jim vytýkají nesprávné pokud se týká neúplné hodnocení provedených důkazů či mezer ve zjištění skutkového základu věci, zcela přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil, za jakých podmínek mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu zcela mimo organizaci obecných soudů, přísluší právo ingerence do rozhodovací činnosti, a že v důsledku toho je vyloučen přezkum zákonnosti či dokonce správnosti jejich rozhodnutí, příp. že z hlediska svého ústavního postavení a z něj plynoucí pravomoci může Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů toliko za splnění zvláštních podmínek; protože jde o nálezy publikované a jako takové obecně přístupné, zcela postačí v podrobnostech stěžovatele na ně odkázat (např. II. ÚS 45/94 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995, III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5, III. ÚS 44/93 - rozhodnutí č. 31, III. ÚS 14/94 - rozhodnutí č. 34 in Ústavní soud České

2

III. ÚS 368/97

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 a další, C. H. Beck Praha) a s odkazem na ně konstatovat, že ony zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.

Obdobně liché jeví se též námitky stěžovatelů, jestliže obecným soudům (především soudu I. stupně) vytýkají porušení ústavní zásady nestrannosti soudního rozhodování; odhlédnuto od toho, že takto vznesené námitky jsou i podle přesvědčení Ústavního soudu vyvozovány - v podstatě - z neúspěchu ve věci, i zde postačí stěžovatele odkázat jednak na zcela přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, jednak na výklad Ústavního soudu ve věci III. ÚS 230/96, dle něhož posouzení důvodů vyloučení soudců obecného soudu z rozhodování věci je, pro silný etický aspekt, především v pravomoci těchto soudů samotných, jimž především přísluší dotvářet nadzákonná pravidla výkonu soudcovského rozhodování a je jako lex artis zpřesňovat; docházelo-li v průběhu řízení před obecným soudem I. stupně v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k záměrným snahám soudce "věc zpolitizovat", bylo na stěžovatelích samotných, aby způsobem zákonem předvídaným (§ 40 odst. 3 o. s. ř.) usilovali o jejich podchycení tak, aby ve své konkretizaci mohly být spolehlivým podkladem pro následný přezkum či dostatečně podložené úvahy o tom, zda a zejména čím byla zásada nestranného rozhodování soudu skutečně porušena; skutečnost, že stěžovatelé námitku podjatosti soudce obecného soudu I. stupně vznesli ex post až v opravném řízení, již samo o sobě její důvodnost výrazně oslabuje, odhlédnuto již od toho, že ve svém zdůvodnění je ve zcela obecné (a tudíž nepřezkoumatelné) rovině, což ani částečná citace z odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně není s to napravit. Za dané situace proto ani z ústavně právního hlediska nelze řízení před obecnými soudy nic podstatného vytknout, a to tím spíše, jestliže oba obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a způsobem zákonem vyžadovaným (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodnily.

Tvrzení stěžovatelů, že napadená rozhodnutí "nebyla vynesena nestranným soudem, který by vzal v úvahu jejich vznesené námitky" a že se tak dostala do rozporu s ústavními kautelami (čl. 1, 4 a 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nemá oporu ani v napadených rozhodnutích ani v obsahu spisu (Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 292/91); skutečnost, že obecné soudy námitky stěžovatelů nepřevzaly (nikoli, že by je nevzaly v úvahu), stejně tak jako neúspěch stěžovatelů ve věci, samy o sobě, přirozeně proti ústavnost rozhodnutí či řízení, jež jim předcházelo, založit nemohou.

Ze všech takto vyložených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak ze samotného jejího odůvodnění, tak, a to především, z konstantní judikatury Ústavníhosoudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti byla proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ve znělce tohoto usnesení se stalo, aniž by se jevilo účelným vyzývati stěžovatele k odstranění již dříve zmíněných formálních vad.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 11. 12.1997JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru