Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 368/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
litispendence
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.368.14.1
Datum podání29.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 35 odst.3

99/1963 Sb., § 83


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 368/14 ze dne 8. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Martina Suse, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 273/2012-299, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2011, č. j. 21 Co 181/2011-90 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 3. 2011 č. j. 34 EXE 1964/2010-63, a ve věci návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 273/2012-299, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a za účasti Fotbalové asociace České republiky, IČ 00406741, se sídlem v Praze 6, Diskařská 100, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše napadených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že na návrh stěžovatele (dále také "oprávněný") byla rozsudkem soudu v Utrechtu, Nizozemí ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 250302/KG ZA 08-589 Českomoravskému fotbalovému svazu, o. s., jehož právním nástupcem je Fotbalová asociace České republiky (dále také "povinný"), uložena povinnost, aby neprodleně uvolnil stěžovatele a prokázal součinnost při jeho přechodu z FC Brno do FC Twente 65 Enschede. Dále bylo rozhodnuto, že po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení citovaného rozsudku zaplatí povinný stěžovateli pokutu ve výši 1.000,- € za každý den jednání, které bude v rozporu s výše uvedeným, a to až do výše 400.000,- €. Povinnému byla rovněž uložena povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 1.185,19 €.

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 11. března 2011 č. j. 34 EXE 1964/2010-63 zamítl návrh stěžovatele na prohlášení vykonatelnosti rozsudku nizozemského soudu v Utrechtu ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 250302/KG ZA 08-589 na území České republiky (výrok I), dále zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného rozsudku k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 400.000,- €, resp. pohledávku za pokutu ve výši 1.000,- € denně až do maximální výše 400.000,- € za každý den, po který povinný jednal v rozporu s ustanovením bodu 3.2 exekučního titulu, a to od 16. listopadu 2008 do dne podání tohoto návrhu, a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a náklady exekuce (výrok II), a oprávněného zavázal zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení částku 116.650,- Kč (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelem předložený exekuční titul není na území České republiky vykonatelný, neboť nizozemský soud ve svém rozhodnutí nestanovil výši penále s konečnou platností, jak vyžaduje článek 49 Nařízení rady ES č. 44/2001.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil usnesením ze dne 15. 7. 2011 č. j. 21 Co 181/2011-90 tak, že rozsudek nizozemského soudu v Utrechtu, z 5. listopadu 2008 č. j. 250302/KG ZA 08-589 prohlásil vykonatelným na území České republiky (výrok I) a v napadených výrocích II a III změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že podle citovaného rozsudku nařídil k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 400.000,- €, jakož i náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a náklady exekuce, které budou stanoveny v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Provedením exekuce pověřil Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu se sídlem v Praze 7, Osadní 12 (výrok II). Odvolací soud se přiklonil k názoru, že článek 49 Nařízení rady ES č. 44/2001 na projednávanou věc nebude aplikován, neboť částku, kterou má povinný dle rozsudku zaplatit, nelze považovat za penále ve smyslu uvedeného ustanovení, nýbrž za pokutu; způsob jejího výpočtu je navíc podle odvolacího soudu konečný.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal povinný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 273/2012-299 tak, že usnesení odvolacího soudu zrušil a řízení zastavil; stěžovateli uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 48.720,- Kč. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud pochybil, když věc projednal a meritorně rozhodl, ačkoliv tomu bránila překážka litispendence. Nejvyšší soud poukázal na to, že dne 16. 9. 2009 bylo zahájeno řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009 o návrhu stěžovatele na prohlášení vykonatelnosti rozsudku a nařízení exekuce proti povinnému, o němž bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 70 Co 206/2010-194, pravomocným dne 30. 1. 2012, vydaným po kasaci předchozího rozhodnutí ze dne 11. 6. 2010 č. j. 70 Co 206/2010-72 usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 20 Cdo 3785/2010-133. Podle dovolacího soudu překážka litispendence brání, aby se pokračovalo v řízení zahájeném později, tedy právě v řízení vedeném pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010.

III.

Stěžovatel se domnívá, že postupem soudů v projednávané věci došlo k zásahu do jeho základních práv, neboť soudy nesprávně interpretovaly procesní předpisy a rovněž chybně aplikovaly Nařízení rady ES č. 44/2001. Stěžovatel poukazuje na to, že z jednotlivých rozhodnutí obecných soudů je patrná nejednotnost, přičemž dosavadní rozhodování v předmětné věci vykazuje podle jeho názoru očividné prvky svévole; kromě toho je také v rozporu s požadavkem právní jistoty.

Stěžovatel především namítá, že v důsledku postupu obecných soudů mu bylo fakticky odepřeno meritorní projednání jeho záležitosti, neboť v obou jmenovaných řízeních se soudy přestaly zabývat meritem věci a exekuční řízení zastavily se vzájemným poukazem na souběžně probíhající druhé řízení. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009 bylo zastaveno pro překážku rei iudicatae s odkazem na pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010, zatímco řízení vedené pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010 bylo zastaveno pro překážku litispendence způsobenou dříve zahájeným řízením ve věci sp. zn. 38 Nc 7416/2009.

Překážku litispendence navíc podle názoru stěžovatele nelze v projednávaném případě uplatnit, neboť v obou jmenovaných řízeních schází totožnost předmětu řízení, která by se odvíjela od totožného žalobního návrhu. Stěžovatel dodává, že zastavení předmětného řízení pro litispendenci nemůže obstát ani z toho důvodu, že návrh na nařízení exekuce v projednávané věci byl podán 6. 9. 2010, tedy až poté, co bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2010 č. j. 70 Co 206/2010-72 pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce ze dne 15. 10. 2009.

Jde-li o aplikaci Nařízení rady ES č. 44/2010, stěžovatel se domnívá, že příslušná částka, kterou mu má povinný zaplatit, nepředstavuje penále ve smyslu článku 49 citovaného předpisu, ale plní funkci náhrady škody, neboť oprávněnému kompenzuje ztrátu na výdělku za situace, kdy v souvislosti s jednáním povinného nemohl přibližně rok a půl hrát. Odkazuje přitom na právní závěry Městského soudu v Praze uvedené v usnesení ze dne 15. 7. 2011 č. j. 21 Co 181/2011-90, které považuje za správné.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 273/2012-299, jenž však podrobněji nezdůvodnil.

IV.

Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti, odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, jakož i ostatní přílohy spisu. V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 20. 1. 2015, pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud, který ve svém sdělení doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2015 rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zopakoval, že odvolací soud věc projednal a rozhodl, ačkoli tomu bránila překážka litispendence, a že tedy bylo namístě rozhodnutí obvodního i městského soudu zrušit a řízení zastavit (viz odkaz na literaturu uvedenou v prvním odstavci páté strany napadeného usnesení).

Městský soud v Praze svém vyjádření k projednávané věci Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě, ani později v průběhu řízení o ústavní stížnosti nezaslal.

Jelikož vyjádření obecných soudů neobsahovala nad rámec jejich rozhodnutí žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy z dosavadního průběhu řízení a k nimž by Ústavní soud měl při svém rozhodování nově přihlížet, uvedená vyjádření nebyla zasílána stěžovateli k eventuální replice.

V.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souladu se svou konstantní judikaturou Ústavní soud předesílá, že podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je zvláštním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv vrcholem soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti proto není oprávněn zasahovat a přehodnocovat jejich právní ani skutková zjištění, a to s výjimkou případů, kdy by jejich postup byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.

Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny došlo jednak vadnou interpretací článku 49 Nařízení rady ES č. 44/2001, jednak vadným procesním postupem obecných soudů, v jehož důsledku mu měl být odepřen meritorní přezkum jeho věci. Ústavní soud se však se stěžovatelovými námitkami neztotožnil.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že Nejvyššímu soudu nelze vytknout, pokud zrušil usnesení odvolacího soudu a předmětné řízení zastavil pro překážku litispendence.

Jde-li o otázku totožnosti předmětu řízení ve věcech vedených pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009 a sp. zn. 34 EXE 1964/2010, Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele. Z příloh návrhu Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009 obecné soudy rozhodovaly o prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu, Nizozemí ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 250302/KG ZA 08-589 a o návrhu stěžovatele na nařízení exekuce podle tohoto rozsudku k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 334.000,- € a dále ve výši 1.000,- € za každý den prodlení povinného, až do částky 66.000,- €. V tomto řízení byla částka 334.000,- € již splatná, zatímco nárok do maximální výše 66.000,- € byl ke dni podání návrhu dosud nesplatný, a byl tedy obsažen samostatně.

V pozdějším řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010 se stěžovatel domáhal nařízení exekuce podle výše jmenovaného rozsudku nizozemského soudu v celkové výši 400.000,- €, jelikož celá tato částka byla již v době podání návrhu splatná. Dle vydaných exekučních příkazů měl být v obou uvedených řízeních způsob exekuce proveden týmž způsobem, tedy přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu. Ústavní soud má za to, za uvedených okolností lze přijmout závěr o totožnosti předmětu řízení. Ačkoliv lze Nejvyššímu soudu vytknout, že v napadeném rozhodnutí nevysvětlil v tomto ohledu příliš zevrubně své závěry, nýbrž patrně pouze převzal tvrzení povinného, nedosahuje podle názoru Ústavního soudu tento nedostatek ústavněprávní roviny.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou, že návrh na nařízení exekuce ve věci sp. zn. 34 EXE 1964/2010 byl podán až po pravomocném rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce ve věci sp. zn. 38 Nc 7416/2009, a že tedy již není možné uplatnit překážku litispendence. Nejvyšší soud v tomto ohledu dostatečně zdůvodnil své závěry a Ústavnímu soudu nepřísluší je jakkoliv dále přehodnocovat. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani tu skutečnost, že i v případě, kdy by se obecné soudy přiklonily k argumentaci předestřené stěžovatelem, musely by nutně řízení zastavit pro překážku rei iudicatae a výsledek řízení by se pro stěžovatele nikterak nezměnil.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu považuje Ústavní soud za relevantní námitku, v níž stěžovatel tvrdí, že mu bylo odepřeno meritorní projednání jeho záležitosti, jelikož obě předmětná řízení byla zastavena se vzájemným poukazem na souběžně probíhající (či pravomocně skončené) řízení druhé. K tomu nicméně Ústavní soud uvádí následující.

V řízení zahájeném dne 16. 10. 2009 a vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009 byl v pořadí prvým usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010 č. j. 70 Co 206/2010-72 (pravomocným dne 15. 7. 2010) stěžovatelův návrh na prohlášení vykonatelnosti výše uvedeného rozsudku nizozemského soudu a na nařízení exekuce proti povinnému zamítnut. Toto rozhodnutí bylo k dovolání stěžovatele zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 č. j. 20 Cdo 3785/2010-133 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. V době, kdy probíhalo uvedené dovolací řízení, podal stěžovatel dne 6. 9. 2010 nový návrh vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010, o němž rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 15. 7. 2011 č. j. 21 Co 181/2011-90 tak, že návrhu stěžovatele vyhověl. S odkazem na toto usnesení rozhodl v dříve zahájené věci sp. zn. 38 Nc 7416/2009 Městský soud v Praze ve svém v pořadí druhém usnesení ze dne 6. 12. 2012 č. j. 70 Co 206/2010-194 tak, že řízení o prohlášení vykonatelnosti v předmětné věci zastavil pro překážku rei iudicatae a nařízení exekuce zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Později zahájené řízení ve věci sp. zn. 34 EXE 1964/2010 Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 273/2012-299 zastavil pro překážku litispendence způsobenou dříve zahájeným řízením ve věci sp. zn. 38 Nc 7416/2009. Lze tedy skutečně konstatovat, že došlo k situaci, kdy dříve zahájené řízení bylo zastaveno pro v té době pravomocně ukončené řízení druhé, zatímco později zahájené řízení bylo zastaveno pro v té době pokračující řízení první.

Ústavní soud připomíná, že z principu minimalizace jeho zásahu do pravomoci orgánů veřejné moci vyplývá, že jsou to v prvé řadě obecné soudy a další orgány veřejné moci, jejichž úlohou je ochrana ústavnosti. Přezkum ze strany Ústavního soudu představuje v této souvislosti ultima ratio (krajní prostředek), tedy institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků (viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000).

Jak Ústavní soud zjistil ze své úřední činnosti, v dříve zahájeném řízení sp. zn. 38 Nc 7416/2009 podal oprávněný dovolání, o němž nebylo Nejvyšším soudem dosud rozhodnuto. Výše popsaná procesní situace, v jejímž důsledku mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho základních práv, tudíž nemusí být nutně situací konečnou. Stěžovatelem uplatňovaný nárok je stále předmětem rozhodování obecných soudů, ačkoliv v jiném než v ústavní stížností napadeném řízení. V tomto ohledu je rovněž třeba zdůraznit, že v projednávaném případě bylo ústavní stížností napadeno řízení zahájené později; Ústavní soud přitom již výše uvedl, z jakých důvodů akceptoval argumentaci Nejvyššího soudu stran existence překážky litispendence, bránící dalšímu pokračování předmětného řízení.

Jde-li o námitku stěžovatele stran výkladu a aplikace Nařízení rady ES č. 44/2001, Ústavní soud ani zde neshledal prostor pro svůj zásah. Jelikož výsledkem napadeného řízení nebyl meritorní přezkum nároku stěžovatele, nýbrž zastavení řízení pro existenci neodstranitelné překážky řízení, není podle názoru Ústavního soudu uvedená námitka z hlediska projednávané věci relevantní; Ústavní soud se jí proto nemohl dále zabývat.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nebylo zasaženo do práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako stížnost zjevně neopodstatněnou.

Společně s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle téhož ustanovení i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru