Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3674/19 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu ... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
Trestní řízení
Skutek
Obhajoba
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3674.19.1
Datum podání13.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 225 odst.2, § 190 odst.2

40/2009 Sb., § 211


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3674/19 ze dne 19. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019 č. j. 6 Tdo 85/2019-104, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2018 č. j. 3 To 86/2017-7624 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2017 č. j. 53 T 13/2015-7437, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) a Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel a obviněná právnická osoba obchodní společnost X byli napadeným rozsudkem krajského soudu uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) téhož zákona. Za tyto zločiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), byli jmenovaní poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání stěžovatele a Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky v Jihlavě v jeho neprospěch bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem vrchního soudu tak, že rozsudek krajského soudu byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušen ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I., jímž byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dále ve výroku o trestu stran téhož stěžovatele, jakož i ve výroku o náhradě škody, kterým byli jmenovaní poškození odkázáni podle § 229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil stručně řečeno tím, že přesto, že si byl v rozhodné době vědom špatné ekonomické situace obchodní společnosti X, jako její jediný jednatel a společník pokračoval v prodeji nových vozidel, která tato společnost od jmenovaných dovozců odebírala a která byla financována jmenovanými leasingovými společnostmi a takto jednal přesto, že věděl, že nebude moci tato vozidla včas a řádně těmto úvěrujícím společnostem uhradit. Postupně tak vylákal a neuhradil celkem 28 vozidel v rozsudku specifikovaných, jejichž prodej zajistil prostřednictvím zaměstnanců obchodní společnosti X, přičemž výtěžek z prodeje stěžovatel a tato společnost nepoužili k jejich zaplacení leasingovým společnostem a způsobili jim majetkovou škodu v celkové výši 14 324 132 Kč. Za tento zločin a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, který pod bodem II. výroku o vině (rozsudku krajského soudu) zůstal nezměněn, byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 za použití § 43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli jmenovaní poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh a vývoj trestního řízení před obecnými soudy a konstatuje, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení a právo na obhajobu. Namítá, že krajský soud se v odsuzujícím rozsudku odchýlil od právní kvalifikace uvedené v obžalobě, aniž by ho o této změně poučil. Tím bylo výrazným způsobem zasaženo do jeho práva na obhajobu, jakož i porušeny obecné zásady předvídatelnosti postupu a rozhodnutí soudu, přičemž tento závěr dle stěžovatele koresponduje i ustálené soudní praxi Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004). Procesní námitku absence poučení o změně právní kvalifikace, kterou uplatnil stěžovatel rovněž v odvolání, neshledal vrchní soud důvodnou. Situace daná § 225 odst. 2 tr. řádu a § 190 odst. 2 téhož zákona dle vrchního soudu totiž nenastala, neboť právní kvalifikace zvolená krajským soudem nebyla oproti kvalifikaci uvedené v obžalobě přísnější. Žádná z procesních stran pak podle soudu nebyla favorizována, neboť stejně jako stěžovatel rovněž státní zástupce o změně právní kvalifikace dopředu nevěděl. K tomuto závěru pak vrchní soud dospěl i přes to, že mu bylo známo rozhodnutí Ústavního soudu „č. 102/2004“. Nejvyšší soud pak k této námitce uvedl, že došlo-li k překvalifikaci skutku bez předchozího upozornění v řízení před krajským soudem, nelze z toho dovodit takový zásah do práv stěžovatele, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť řízení je nutno posuzovat jako celek a stěžovatel mohl svoji obhajobu uplatnit v podaném odvolání a odvolacím řízení, což také učinil. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, neboť z hlediska zásady dvojinstančnosti měl právo uplatnit svoji obhajobu před soudy obou stupňů, tedy v celém řízení.

6. Porušení svých ústavně zaručených základních práv pak stěžovatel spatřuje rovněž v nesprávných skutkových a právních závěrech, k nimž krajský soud dospěl a vrchní i Nejvyšší soud tyto akceptovaly. Poukazuje především na nesprávné závěry znaleckého posudku zpracovaného obchodní společností Česká znalecká, a. s., ze kterých vyplývá, že ekonomická situace obchodní společnosti X nebyla příznivá. Závěry posudku, z nichž vycházel zásadně krajský soud při posouzení ekonomické situace společnosti, však dle stěžovatele mohl zpochybnit a vyvrátit jím předložený důkaz – znalecké vyjádření doc. Ing. Pavla Legáta, CSc., kterým stěžovatel v odvolacím řízení reagoval na nepředvídanou změnu právní kvalifikace učiněnou krajským soudem. Tento důkaz však vrchní soud opomenul. Stěžovatel pak zpochybňuje právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu podvodu, zejména z hlediska naplnění subjektivní stránky a poukazuje na skutečnosti, které mu umožnily důvodně předpokládat, že daná společnost, jejímž jménem jednal, bude schopna uhradit i kupní cenu předmětných vozidel. Stěžovatel nesouhlasí rovněž se závěrem, že se dopustil zločinu úvěrového podvodu tím, že financujícím společnostem vědomě zamlčel, že se obchodní společnost X nestane vlastníkem jednotlivých vozidel, na jejichž financování peníze půjčují, a zatajil, že poskytnuté finanční prostředky použije na hrazení jiných závazků této společnosti.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Jádrem ústavní stížnosti je především tvrzení, že stěžovatel byl uznán vinným z jiného trestného činu, než z jakého byl obviněn, a to změnou právní kvalifikace trestného činu obsažené v obžalobě krajským soudem bez toho, aby na tuto změnu soud stěžovatele předem upozornil.

10. Ústavní soud připomíná, že článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo být neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, se nevztahuje jen na první akt obvinění, ale uplatňuje se v průběhu celého řízení. Obviněný musí být seznámen zejména se všemi změnami, k nimž může dojít v povaze (právní kvalifikaci) a v důvodu (ve skutku) obvinění. Pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný musí být seznámen s její změnou bez ohledu na to, zda nová kvalifikace je přísnější, stejně přísná nebo mírnější a musí mu být poskytnuta možnost přizpůsobit svou obhajobu této změně. Tento článek však neukládá žádné zvláštní formální požadavky, pokud jde o způsob, kterým je obviněný informován o povaze a důvodu jeho obvinění [srov. nálezy ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 182/04 (N 168/35 SbNU 273) a ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (102/34 SbNU 79); viz též Repík, Bohumil: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, I. vydání, 2002, str. 149 a násl.].

11. V trestních věcech je tedy poskytnutí úplné a podrobné informace týkající se obvinění a právní charakteristiky, kterou soud může přijmout ve věci, zásadním předpokladem pro zajištění spravedlivosti řízení.

12. V případě stěžovatele bylo jeho jednání v obžalobě krajského státního zástupce kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) téhož zákona. Krajský soud se však s právním posouzením obžaloby neztotožnil a napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

13. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 182/04, dle něhož „Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit.“, stejně jako (stěžovatelem uváděný) nález sp. zn. I. ÚS 639/03, dle něhož „mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak).“.

14. Aplikací výše uvedených principů na případ stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu, který stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, aniž mu dal možnost se ke změně právní kvalifikace vyjádřit, přičemž otázkou případného doplnění důkazního řízení v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval, byla oslabena možnost stěžovatele obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec nalézacím soudem odsouzen. Argumentace vrchního soudu ve vztahu k této námitce porovnáním trestních sazeb předmětných trestných činů rovněž neobstojí.

15. Ústavní soud připomíná, že pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí obecného soudu není sama o sobě vždy relevantní každá jednotlivost, v níž lze spatřovat procesní či hmotněprávní nesprávnost, nýbrž celkové vyznění posuzovaného trestního řízení, resp. jím dosažený výsledek; kasační zásah Ústavního soudu, způsobující opakování celého trestního řízení bez spravedlivé možnosti odlišného výsledku, tj. takového výsledku, který by pouze neprodloužil dotčené řízení, nýbrž vedl by i ke změně skutkových či právních závěrů, jež stěžovatel napadá, by byl toliko formalistickým postupem. Tak by tomu bylo i v posuzovaném případě.

16. Co se týče procesní námitky stěžovatele o absenci poučení o změně právní kvalifikace, lze přisvědčit argumentaci Nejvyššího soudu, že rozhodnutím soudu prvního stupně byl stěžovatel s touto změnou obeznámen, a jak ostatně tvrdí i stěžovatel v ústavní stížnosti, tímto okamžikem byla již jeho obhajoba k této změněné právní kvalifikaci směřována. Stěžovatel mohl na ni reagovat a učinil tak, když zajistil pro účely odvolacího řízení odborné vyjádření znalce doc. Ing. Pavla Legáta, CSc. Tento důkaz soudy vzaly v potaz a řádně se s ním vypořádaly. Byť vrchní soud tak učinil jen implicitně v bodě 54 odůvodnění svého rozhodnutí, především pak Nejvyšší soud se v bodě 30 odůvodnění svého rozhodnutí tímto důkazem podrobně zabýval. Zdůraznil přitom, že předmětné vyjádření by nemohlo žádným způsobem ovlivnit závěr o vině stěžovatele, neboť skutečná finanční situace obchodní společnosti X, byla v rozhodné době prokazována nejen znaleckým posudkem obchodní společnosti Česká znalecká, a. s., ale i dalšími důkazy. Tyto důkazy pak svědčily o vědomí stěžovatele o špatné situaci ve společnosti.

17. Z ostatních námitek, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil (shodně jako v opravných prostředcích), je patro, že stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel předkládá vlastní hodnotící úvahy a vlastní skutkové závěry, z nichž následně dovozuje vadnost právního posouzení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocování provedených důkazů, resp. další posuzování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Přestože i v těchto oblastech se mohou obecné soudy dopustit takového pochybení, jež svou intenzitou dosahuje zásahu do práva na soudní ochranu, typicky tzv. extrémní rozpor [viz zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že v tomto konkrétním případě k žádnému takovému pochybení nedošlo.

18. Dle náhledu Ústavního soudu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku v otázce viny a trestu. S námitkami stěžovatele co do skutkových zjištění a právních závěrů se obecné soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání trestných činů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.

19. Ústavní soud proto uzavírá, že při komplexním zhodnocení daného trestního řízení je lze považovat za spravedlivé. Jak již bylo řečeno výše, zrušující zásah Ústavního soudu pro výše uvedené procesní pochybení krajského soudu, spočívající v absenci poučení stěžovatele o změně právní kvalifikace, by byl naprosto neúčelným, neodpovídal by zásadě hospodárnosti řízení a nemohl by stěžovateli přinést příznivější výsledek.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru