Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3674/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUDNÍ EXEKUTOR - Liberec - Polanský Petr
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Exekuce
nemovitost
Cena
exekutor
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3674.10.1
Datum podání23.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 66 odst.5

151/1997 Sb., § 2 odst.1

99/1963 Sb., § 336 odst.1, § 127, § 336a odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3674/10 ze dne 14. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem v České Lípě, Jiráskova 614, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, ze dne 26. 7. 2010 č. j. 131 EX 1455/09-70 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2010 č. j. 11 Co 613/2010-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí vydaná v exekučním řízení. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Exekutorského úřadu sp. zn. 131 EX 1455/09 Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 7 Nc 8469/2009 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Exekutor mimo jiné vydal dne 5. 2. 2010 exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí stěžovatele. Usnesením ze dne 20. 4. 2010 ustanovil exekutor soudního znalce k ocenění konkrétních nemovitostí stěžovatele, a to obvyklou cenou dle zvláštního právního předpisu - § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. (§ 66 exekučního řádu, § 336 o. s. ř.). Znalec vyhotovil dne 3. 6. 2010 znalecký posudek, kde určil obvyklou cenu nemovitostí (rodinného domu 650.000 Kč a pozemků 290.000 Kč). Na základě tohoto posudku exekutor usnesením ze dne 26. 7. 2010 č. j. 131 EX 1455/09-70 určil cenu nemovitostí a příslušenství, cenu jednotlivých práv a závad spojených, závady, které prodejem v dražbě nezaniknou a výslednou cenu (§ 69 exekučního řádu, § 336a o. s. ř.). Stěžovatel podal proti usnesení dne 9. 8. 2010 odvolání, ve kterém uvedl, že je přesvědčen, že cena nemovitostí je nepřiměřeně nízká a neodpovídá tržním cenám v daném místě, znalec musel udělat chybu. Uvedl, že neměl možnost se seznámit se znaleckým posudkem, ale jakmile mu to bude umožněno, zajistí odbornou kontrolu posudku. Navrhl opatření revizního znaleckého posudku s tím, že cena byla určena účelově. Tvrdil, že nemovitost má nejméně dvojnásobnou hodnotu. Exekutor zaslal stěžovateli dne 9. 8. 2010 (doručeno dne 13. 8. 2010) předmětný znalecký posudek s tím, aby se stěžovatel vyjádřil, v čem spatřuje nesprávnost postupu soudního znalce při stanovení obvyklé ceny nemovitostí. Odvolání stěžovatele exekutor zaslal oprávněnému k vyjádření. Věc (spis) předložil exekutor odvolacímu soudu dne 30. 8. 2010. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 9. 2010 č. j. 11 Co 613/2010-85 tak, že exekutorovo usnesení ohledně stanovení ceny nemovitostí potvrdil. Znalecký posudek shledal určitým a přesvědčivým, zcela odpovídajícím požadovanému zadání, exekutorem pak stanovenou výslednou cenu za správně určenou. Uvedl, že znalec musel také za účelem prodeje zohlednit, že obvyklá cena bude východiskem pro nejnižší podání.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že souběžně s podáním odvolání oslovil jinou znalkyni, která ocenila nemovitosti na částku 1.600.000 Kč; k ústavní stížnosti přiložil tento znalecký posudek z 18. 10. 2010. Namítl, že posudek, ze kterého vycházely soudy, užívá zcela nevhodnou metodiku výpočtu obvyklé ceny rodinného domu, tzv. výnosovou metodu, neboť nájem rodinných domů je v daném místě a čase zcela neobvyklý, a znalec rovněž provedl chybné zaměření obytné plochy domu (vycházel z plochy 85 m2, zatímco stěžovatelem oslovená znalkyně naměřila plochu 112 m2). Stěžovatel uvedl, že posudek znalkyně nemohl předložit jako důkaz, neboť v té době již odvolací soud o odvolání rozhodl. Namítl současně, že odvolací soud se nezabýval návrhem stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku. Argumentoval, že v odvolání namítal, že nebyl se znaleckým posudkem seznámen. Uvedl, že aby mohl účastník řízení vznést případné námitky proti znaleckému posudku, potažmo usnesení exekutora o výsledné ceně nemovitostí, je nezbytné, aby byl účastník ještě před vydáním rozhodnutí s posudkem seznámen, což se nestalo. Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 324/2005 s tím, že má-li účastník řízení námitky vůči závěrům ve znaleckém posudku či k postupu znalce, má soud povinnost znalce k posudku vyslechnout, což se nestalo. Stěžovatel má za to, že mu bylo postupem soudu upřeno právo namítat nesprávnost znaleckého posudku. Má za to, že odvolací soud v daném případě (kdy je zjevná chyba ve stanovení ceny) místo výslechu znalce či zvážení revizního znaleckého posudku přešel námitky stěžovatele pouze konstatováním, že nízká cena je předpokladem pro reálný prodej nemovitostí. Namítá, že smysl výkonu rozhodnutí, kterým je uspokojení oprávněného, ještě nemůže odůvodnit chybně stanovenou cenu nemovitosti poškozující povinného.

Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Exekutor se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že znalecký posudek znalkyně obsahuje pouze stanovení administrativní ceny nemovitostí, přitom tato cena se od ceny obvyklé může diametrálně lišit. Uvedl také, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvedl, v čem konkrétně soudní znalec pochybil.

Protože získaná vyjádření nepřinesla ve věci nic nového a rozhodného pro ústavněprávní posouzení věci, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k případné replice.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takové vybočení z mezí ústavnosti se však v dané věci nepodává.

Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je tvrzení o odepření spravedlivého procesu v souvislosti s určením výše ceny jeho nemovitosti pro účely exekuční. S takovým tvrzením se však Ústavní soud neztotožňuje.

Pokud stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil (nový/odlišný) znalecký posudek jím zadaný znalkyni, jedná se o listinný důkaz, který nebyl předmětem posuzování obecnými soudy, tento důkaz stěžovatel před obecnými soudy (resp. časově především v rámci odvolacího řízení) nenavrhl ani nepředložil, znalecký posudek byl vypracován až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. To ostatně stěžovatel sám konstatuje. Není zde tedy prostor k jakémukoliv zásahu Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v důsledku takto předloženého nového listinného důkazu, neboť pro ústavní stížnost platí zásada subsidiarity formální i materiální ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu", pro nové námitky a nové důkazní návrhy v řízení o ústavní stížnosti po proběhnuvším řízení před obecnými soudy není místo.

Obdobné je možno konstatovat ohledně konkrétních dvou námitek stěžovatele v ústavní stížnosti, že ustanovený znalec ve znaleckém posudku nesprávně zaměřil obytnou plochu domu a užil nesprávnou metodiku výpočtu ceny. Tyto dvě námitky stěžovatel uvádí až v ústavní stížnosti, neuvedl je ve svém odvolání a neuvedl je v odvolacím řízení ani poté, kdy mu byl soudním exekutorem zaslán znalecký posudek za účelem upřesnění v odvolání obecně formulovaných výhrad stěžovatele vůči ocenění nemovitostí. Odvolací soud tak neměl možnost se k těmto nově uvedeným dvěma námitkám stěžovatele ve svém rozhodnutí vyjádřit; nelze, aby stěžovatel doháněl v řízení o ústavní stížnosti to, co zameškal v řízení exekučním (odvolacím).

Stěžovatel spatřuje dále porušení svých ústavních práv tím, že nebyl před vydáním usnesení o určení ceny nemovitostí dle § 336a o. s. ř. seznámen se znaleckým posudkem. Ani v tomto nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Usnesení o určení ceny nemovitostí je vydáváno s ohledem na ocenění provedené ustanoveným znalcem, nicméně toto určení se nemusí vždy s oceněním provedeným znalcem shodovat. Před vydáním usnesení o určení ceny nemovitostí není nutné nařizovat jednání (ostatně pro exekuční řízení a řízení o výkon rozhodnutí je obecně na rozdíl od řízení nalézacího charakteristická spíše výjimečnost jednání) a není zde ani povinnost před vydáním usnesení o určení ceny nemovitostí zasílat znalecký posudek k vyjádření stranám, resp. možným "dotčeným" osobám (zejména tedy oprávněnému a povinnému). Uvedený postup dle zákonné právní úpravy nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces povinného, neboť samotné usnesení o určení ceny nemovitostí je povinnému doručováno a tento má následně právo podat proti usnesení opravný prostředek (odvolání), v němž může předestřít své námitky týkající se určení ceny nemovitostí; povinný má tedy prostor k tomu, aby se k ceně určené usnesením vyjádřil, přednesl svá tvrzení a navrhl či předložil důkazy.

Kromě uvedeného je možno zmínit také právní institut nahlížení do spisu, který je zakotven v občanském soudním řádu i exekučním řádu. Stěžovatel věděl, že proti němu probíhá exekuční řízení a kdo je pověřeným exekutorem (tedy i kde se nachází exekuční spis), věděl, kdo byl ustanoven znalcem a v jaké lhůtě musí být vypracován znalecký posudek (dle vyžádaného exekučního spisu bylo usnesení o ustanovení znalce a určení mu lhůty doručeno stěžovateli na jím uváděnou adresu), stěžovatel sám byl ostatně přítomen prohlídce a zaměření nemovitostí soudem ustanoveným znalcem dne 30. 4. 2010 a věděl tedy, že aktuálně probíhá zpracovávání posudku (to vyplývá z obsahu znaleckého posudku založeného v exekučním spisu). Měl-li tedy stěžovatel zájem na seznámení se se znaleckým posudkem s předstihem, ještě před vydáním usnesení o určení ceny nemovitostí, nic mu v tom nebránilo, měl všechny vstupní informace pro realizaci práva na nahlížení do spisu (stěžovatel netvrdí, že by mu soudní exekutor či soud odepírali možnost nahlédnout do spisu, ve kterém byl po vypracování založen i znalecký posudek).

Má-li stěžovatel za to, že se odvolací soud nezabýval jeho návrhem v odvolání na provedení revizního znaleckého posudku, je třeba naopak uvést, že z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že si odvolací soud byl tohoto návrhu vědom, přičemž je také zřejmé, že důvody pro provedení revizního znaleckého posudku neshledal, když posudek provedený ustanoveným znalcem považoval za určitý, přesvědčivý a odpovídající také požadovanému zadání. Ostatně stěžovatel v odvolání (resp. odvolacím řízení) evidentně ani netvrdil konkrétní skutečnosti, které by měly nasvědčovat potřebě provedení revizního znaleckého posudku; stěžovatel v podstatě pouze obecně tvrdil, že tržní cena nemovitostí je dle něj vyšší a odvolací soud se snažil na toto obecné tvrzení reagovat v odůvodnění svého usnesení.

Neopodstatněná z hlediska ústavněprávního je také námitka stěžovatele o tom, že pokud podal odvolání a nesouhlasil s oceněním provedeným znalcem, bylo povinností odvolacího soudu nařídit jednání a v jeho rámci vyslechnout znalce. Jak již bylo výše naznačeno, stěžovatelova odvolací námitka byla zcela obecná, když tento v podstatě pouze tvrdil, že nemovitosti měly být oceněny (tržně) vyšší hodnotou, žádné konkrétní skutečnosti ve vztahu k obsahu znaleckého posudku (postupům znalce, jím uváděným kritériím a metodám atd.) nenamítal, a není tedy zřejmé, k objasnění jakých konkrétních skutečností měl odvolací soud výslech znalce dle stěžovatele nařídit (sám soud přitom nepovažoval znalecký posudek za vadný, za nedostatečně vypracovaný či nedostatečně odůvodněný ohledně závěrů znalce). Ústavní soud tedy nemá za to, že by se ve věci stěžovatele odvolací soud dopustil protiústavního excesu tím, že nenařídil výslech znalce poté, kdy stěžovatel vyjádřil jen obecné tvrzení o nesprávnosti výsledného ocenění nemovitostí znalcem (výklad stěžovatele o automatické povinnosti nařizovat výslech znalce byť i při jen obecném negování stanovené výsledné ceny by ostatně vedl ke zvýhodňování postavení povinného na úkor oprávněného, k umožnění snadno prodlužovat exekuční řízení oddalováním dražby a uspokojení pohledávky).

S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru