Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3667/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3667.16.1
Datum podání04.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3667/16 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Adély Sejkorové, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2016 č. j. 54 Co 382/2016-36 a proti II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. června 2016 č. j. 26 C 192/2016-18, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 23/665, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 6. 2016 č. j. 26 C 192/2016-18 bylo zastaveno řízení o zaplacení 1 022 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 062 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, splatných vždy do 25. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci usnesení (výrok II.). V řízení o zaplacení dlužného pojistného ve výši 1 022 Kč s příslušenstvím před prvním jednáním vzala vedlejší účastnice žalobu zpět, neboť stěžovatelka dluh uhradila po podání žaloby dne 21. 3. 2016, resp. 23. 3. 2016 připsáním žalované částky na účet vedlejší účastnice. Proto soud řízení dle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů za soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 400 Kč a za právní zastoupení 3 x 200 Kč za hlavní úkon (převzetí věci, sepis žaloby, výzva k plnění před podáním žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a 1 000 Kč za hlavní úkon (zpětvzetí žaloby) dle § 14b odst. 3 advokátního tarifu, 3 x 100 Kč a 300 Kč režijní paušál dle § 14b odst. 5 písm. a), b) advokátního tarifu, jakož i částku 462 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty. S ohledem na sociální situaci stěžovatelky soud stěžovatelce uložil, aby náklady řízení vedlejší účastnici zaplatila ve splátkách. K nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici soud neshledal důvody.

3. Proti výše uvedenému usnesení obvodního soudu, a to pouze proti výroku II. o nákladech řízení, podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 10. 2016 č. j. 54 Co 382/2016-36 bylo usnesení obvodního soudu ve výroku II. potvrzeno a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 968 Kč. Městský soud poukázal na to, že vedlejší účastnice sdělila výši dluhu stěžovatelce již v červenci 2015. Při zaslání výzvy k zaplacení se nedopustila žádného porušení smlouvy, a proto městský soud dovodil, že stěžovatelka byla před podáním žaloby řádně vyzvána k zaplacení dluhu. Z uvedených důvodů ani městský soud neshledal důvod pro výjimečné odepření práva na náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici, která návrh podala důvodně, a zastavení řízení nezavinila.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy nepřihlédly ke konkrétním okolnostem případu při rozhodování o nákladech řízení, převyšujících několikanásobně žalovanou částku. Jistinou přitom byl nedoplatek pojistného, který stěžovatelka, neprovdaná matka nyní ročního dítěte, opomněla zaplatit především právě v souvislosti s předčasným porodem. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení, které nebylo právně složité, se vedlejší účastnice nechala zastoupit advokátem a vyúčtovala jeho odměnu, která v souhrnu (avšak v případě odměny za zpětvzetí návrhu i za jediný úkon) převyšuje žalovanou částku.

5. Stěžovatelka namítá, že soudy neposkytly dostatečnou ochranu zejména jejímu právu na spravedlivý proces, neboť se při rozhodování o náhradě nákladů řízení dostatečně nezabývaly okolnostmi případu, částečně o nich nepřípustným způsobem spekulovaly a nevyužily svého oprávnění na základě posouzení účelnosti vynaložených nákladů přiznat jejich náhradu v nižší výši nebo ji nepřiznat za použití § 150 o. s. ř..

6. Stěžovatelka uvádí, že o úhradě nedoplatku komunikovala s vedlejší účastnicí telefonicky, po dohodě jí byly platební údaje sděleny e-mailem. V tomto období pečovala stěžovatelka o novorozenou dceru, což činí dosud, přičemž co do příjmu je odkázána na dávky státní sociální podpory. O tom, že je proti ní kvůli shora uvedené částce vedeno soudní řízení, se stěžovatelka dozvěděla až v souvislosti s tím, že Obvodní soud pro Prahu 7 vyslovil svou místní nepříslušnost, neboť stěžovatelka před narozením dítěte změnila bydliště. Stěžovatelka nebyla o platbu upomínána telefonicky ani e-mailem, ačkoliv tyto komunikační údaje měla vedlejší účastnice k dispozici; namísto toho byly písemné výzvy zasílány na adresu, na níž stěžovatelka nebydlela. Předmětnou částku včetně příslušenství tak stěžovatelka uhradila po zjištění, že byl proti ní podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, a to obratem.

7. Městský soud nepovažoval za důvodné její námitky, že v projednávané věci bylo namístě uplatnit § 150 o. s. ř., podle nějž jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Stěžovatelka namítá, že v tomto kontextu je třeba zvažovat poměr výše přiznané náhrady k hodnotě původně porušené povinnosti, kdy tento poměr sám o sobě vzbuzuje pochybnosti o přiměřenosti takto přiznané náhrady. Podobně městský soud pominul námitku stěžovatelky týkající se komunikace s vedlejší účastnicí. Stěžovatelka namítá, že ani přes důvody hodné zvláštního zřetele obecné soudy nepřistoupily k aplikaci § 150 o. s. ř., čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

8. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud ani městský soud žádné hodnocení majetkových poměrů stěžovatelky neprovedly, respektive je do odůvodnění svých usnesení nepojaly, již vůbec se pak nevypořádaly s jejími námitkami a jejich další objasnění nepožadovaly (ačkoliv městský soud naznačuje ve svém usnesení nedostatek informací o majetkových poměrech stěžovatelky a uspořádání její domácnosti).

9. Soudy se nezabývaly účelností nákladů vynaložených na zastoupení vedlejší účastnice advokátem ani tím, že náklady na toto zastoupení jsou zjevně nepřiměřené v řízení vymožené jistině. Stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími uloženo hradit náklady řízení, které jsou v nápadném nepoměru k žalované částce a které vedlejší účastnice vynaložila neúčelně.

10. Soudy nedostály požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí. Městský soud se dopustil spekulací a odchýlil se od řešené otázky natolik, že jeho závěrem o majetkové a sociální situaci stěžovatelky byla dotčena její soukromá a rodinná sféra. Z uvedených důvodů stěžovatelka tvrdí, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, a že tímto zásahem došlo zároveň k dotčení jejího práva vlastnit majetek a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

15. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.

16. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

17. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu. Je zásadně věcí soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02, U 4/25 SbNU 357).

18. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků v průběhu řízení.

19. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. usnesení ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 48/06).

20. Námitkám stěžovatelky Ústavní soud nemohl přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že stěžovatelka již po porodu a šestinedělí v červenci 2015 byla schopná komunikovat s vedlejší účastnicí o předmětném dluhu a na její e-mailovou adresu jí byly vedlejší účastnicí doručeny informace potřebné ke splnění dluhu. Přesto dluh splnila vedlejší účastnici až v březnu 2016 poté, co se dozvěděla o existenci soudního řízení. Okolnosti případu tedy nesvědčí ve prospěch vedlejší účastnice a omluvou není ani předčasné narození dítěte, když své platební povinnosti přestala plnit již dva měsíce před jeho narozením, ačkoliv netvrdí a tím méně prokazuje, že byla ovlivněna problematickým těhotenstvím. Městský soud výstižně poukázal na to, že od kontaktu s vedlejší účastnicí měla stěžovatelka do podání žaloby více než půl roku na splnění platební povinnosti v částce necelých 1 100 Kč včetně příslušenství. Vedlejší účastnice sdělila výši dluhu stěžovatelce již v červenci 2015. Při zaslání výzvy k zaplacení se nedopustila žádného porušení smlouvy, a proto městský soud dovodil, že stěžovatelka byla před podáním žaloby řádně vyzvána k zaplacení dluhu. Z uvedených důvodů ani odvolací soud neshledal důvod pro výjimečné odepření práva na náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici, která návrh podala důvodně, a zastavení řízení nezavinila. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

21. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Ústavy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru