Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3665/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Blansko
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
Zastoupení
advokát
Plná moc
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3665.14.1
Datum podání20.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb.

418/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3665/14 ze dne 14. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Lubomíra Zouhara, zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem, AK se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 10. 2014 č. j. 9 EXE 2789/2012-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž exekuční soud odmítl námitky povinného stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou dne 19. 8. 2014 č. j. 091 Ex 09847/12-051.

Ze spisu Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 9 EXE 2789/2012, a spisu Exekutorského úřadu Praha 3, soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, sp. zn. EX 09847/12, které si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že v exekučním řízení vedeném k uspokojení pohledávky oprávněné obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., rozhodla pověřená soudní exekutorka příkazem k úhradě nákladů exekuce o nákladech exekuce a o nákladech oprávněného. Příkaz byl doručen povinnému stěžovateli dne 22. 8. 2014, námitky proti němu směřující Okresní soud v Blansku odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako opožděně podané. Okresní soud považoval doručení příkazu přímo povinnému stěžovateli za účinné, neboť zohlednil fakt, že soudní exekutorka v době doručování příkazu k úhradě nákladů exekuce nevěděla, že povinný udělil plnou moc k zastupování Mgr. Valentovi a právní zástupce jí předložil plnou moc pro zastupování povinného až dne 16. 9. 2014. Z plné moci udělené stěžovatelem advokátu Mgr. Liboru Valentovi dne 19. 12. 2012 vyplývalo zmocnění k zastupování povinného "v exekučním řízení vedeném Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 9 EXE 2789/2012 a soudním exekutorem JUDr. Ingrid Švecovou pod sp. zn. 091 Ex 08947/12". Okresnímu soudu v Blansku byla plná moc předložena dne 2. 10. 2013 v souvislosti s podáním odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, Exekutorskému úřadu Praha 3, soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové, byla plná moc předložena dne 16. 9. 2014 v souvislosti s podáním námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu příkaz k úhradě nákladů exekuce nebyl řádně zaslán, neboť mu byl pouze vhozen do poštovní schránky, navíc primárně měl být doručen jeho právnímu zástupci. Stěžovatel zdůraznil, že byl v předmětném exekučním řízení řádně zastoupen právním zástupcem Mgr. Valentou, který dne 1. 10. 2013 poskytl Okresnímu soudu v Blansku k jeho výzvě plnou moc, osvědčující právní zastoupení stěžovatele jmenovaným právním zástupcem, zastoupení bylo rovněž výslovně zmíněno i v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Blansku o nařízení exekuce. Stěžovatel proto považuje závěr soudu o tom, že plná moc byla do exekučního spisu založena až dne 16. 9. 2014, za mylný a chybný, svědčící o libovůli v rozhodování. Stěžovatel dále upozornil, že soudní exekutorka ignorovala právní zastoupení stěžovatele i při doručování exekučních příkazů, a pokud na jejich základě cokoliv vymohla, postupovala nesprávně a měla by vymožené plnění vrátit.

Okresní soud v Blansku ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2015 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že do exekutorského spisu byla plná moc prokazující zastoupení povinného založena skutečně až 16. 9. 2014 na základě telefonické žádosti soudní exekutorky. Okresní soud dodal, že soudní exekutorka vydala v průběhu let 2013 - 2014 řadu exekučních příkazů, které doručovala přímo povinnému, přičemž z jeho strany nebyly vzneseny žádné námitky či upozornění na fakt, že je právně zastoupen. Okresní soud připustil, že soudní exekutorka teoreticky mohla předpokládat zastoupení povinného ze záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu, na druhé straně Mgr. Valenta vystupoval i jako právní zástupce obchodní společnosti ZH MONT, s. r. o., a pana Milana Krále v souvislosti s návrhem na vyloučení věci z exekuce a soudní exekutorka zřejmě považovala Mgr. Valentu za zástupce pouze těchto osob. V závěru vyjádření podepsaný soudce Okresního soudu v Blansku zdůraznil, že se vždy snaží o včasné předání veškerých významných informací ze spisu soudu do spisu soudního exekutora, připustil, že v tomto případě k tomu jeho chybou nedošlo, nicméně upozornil, že bylo především na zástupci povinného či na povinném osobně, aby jasně a včas informovali soudní exekutorku o právním zastoupení a předložili jí plnou moc.

V replice ze dne 2. 4. 2015 stěžovatel označil postup Okresního soudu v Blansku za selhání, které ho přivedlo do svízelné situace.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele opírající se o čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny představoval nesouhlas stěžovatele se závěrem exekučního soudu, že plná moc pro zastupování povinného stěžovatele byla předložena soudní exekutorce až dne 16. 9. 2014 a že doručení příkazu k úhradě nákladů exekuce proto lze považovat za účinné, bylo-li doručeno přímo stěžovateli.

Ústavní soud předesílá, že otázka dopadu předložení procesní plné moci jen exekučnímu soudu a nikoliv též soudnímu exekutorovi již byla v soustavě obecných soudů (vy)řešena - Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 277/2014 rozhodl, že v takovém případě není procesní plná moc dokladem způsobilým prokázat, že účastník byl zástupcem (advokátem) zastoupen i při úkonech prováděných soudním exekutorem, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc soudnímu exekutorovi k průkazu zastoupení nepředložil, žádný z nich soudnímu exekutorovi volbu zástupce neoznámil a zástupce sám v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo lze na zastoupení usuzovat, neučinil. Nejvyšší soud výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu, exekučního řádu, vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, a za podpory Kancelářského řádu Exekutorské komory České republiky č. EK01/2002, a instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, dospěl též k závěru, že pokud by účastník řízení nepředložil soudnímu exekutorovi listinu osvědčující uzavření dohody o plné moci, kterou udělil advokátovi a ani by mu udělení plné moci doložené pouze exekučnímu soudu neoznámil, mohl soudní exekutor taková rozhodnutí doručovat jen účastníku řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházelo z právní úpravy o doručování písemností obsažené v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004 a exekučním řádu [zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů] ve znění účinném do 31. 10. 2009.

Právní závěry vyložené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 277/2014 lze respektovat i v projednávané věci. Je tomu tak proto, že exekuční řád (ve znění účinném do 31. 12. 2012) dosud stále dělil pravomoci v exekučním řízení mezi exekuční soud, který exekuci nařizoval usnesením (ve stěžovatelově věci usnesením ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 EXE 2789/2012-6), a soudního exekutora, který činil všechny úkony k jejímu provedení, které exekuční řád výslovně nesvěřoval soudu. I když exekuce nařízená soudem a prováděná soudním exekutorem představovala ve své podstatě jedno exekuční řízení, jedna její fáze probíhala před soudem a jedna před soudním exekutorem; za tím účelem také exekuční soud a soudní exekutor vedl (každý z nich) samostatný spis s přidělenou spisovou značkou. V tomto smyslu Ústavní soud pohlížel i na exekuční řízení ve stěžovatelově věci.

K námitce prvé Ústavní soud ověřil ze spisu Exekutorského úřadu Praha 3, soudní exekutorky Ingrid Švecové, že plná moc k zastupování udělená stěžovatelem Mgr. Valentovi jí byla předložena a do exekutorského spisu založena až dne 16. 9. 2014. Skutkové zjištění Okresního soudu v Blansku tak nelze označit jako mylné, či dokonce libovolné, jde o zjištění, které se opírá o obsah exekutorského spisu. K námitce stěžovatele, že v záhlaví usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. 12 Co 231/2013, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného stěžovatele proti nařízení exekuce, bylo uvedeno, že povinný je zastoupen advokátem, Ústavní soud uvádí, že takový údaj vypovídá nepochybně pouze o tom, že povinný byl právně zastoupen ve fázi řízení před exekučním soudem.

K námitce druhé Ústavní soud uvádí, že nemá žádný důvod měnit či se negativně vymezovat vůči ustálené judikatuře obecných soudů, podle které platí, že písemnost se doručuje zástupci účastníka jen tehdy, byla-li v době jejího odeslání soudem vykázána jeho plná moc. Byla-li v projednávané věci plná moc předložena soudní exekutorce až po dni odeslání příkazu k úhradě nákladů exekuce, platí, že takovou písemnost není třeba zástupci účastníka doručovat (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., Komentář. 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 343). Závěr exekučního soudu, že doručení příkazu k úhradě nákladů řízení přímo stěžovateli bylo účinné, je závěrem, který Ústavní soud akceptoval.

Ústavní soud připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným způsobem. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje nejen orgán veřejné moci, ale i účastníka řízení a v projednávaném případě za něho byl považován postup v souladu s občanským soudním řádem a exekučním řádem. Je nepochybně žádoucí, aby v zájmu efektivního průběhu exekučního řízení a samotné exekuce oba orgány veřejné moci sdílely aktuální informace, za připomenutí však stojí, že z žádného z relevantních zákonných či podzákonných norem nevyplývala povinnost zavazující exekuční soud předkládat soudnímu exekutorovi plnou moc k zastupování účastníka řízení. Pokud stěžovatel neučinil v průběhu provádění exekuce nic, čím by dal soudní exekutorce najevo, že je i v této fázi řízení právně zastoupen, neboť proti přímému doručení exekučních příkazů v lednu a říjnu 2013 či usnesení o vyškrtnutí věcí ze soupisu movitých věcí doručeného v lednu 2014 nikterak neprotestoval, lze mít za to, že na ochranu svých práv víceméně rezignoval.

Ústavní soud uzavřel, že Okresní soud v Blansku svoje rozhodovací důvody v napadeném usnesení přiměřeným způsobem vyložil a z hlediska ochrany ústavnosti mu tak nelze nic vytknout. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejednalo.

Protože Ústavní soud neshledal relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu, jenž může nastat zejména tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních zákonných ustanovení, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod., rozhodl o návrhu vzhledem k výše uvedenému, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, tak, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru