Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 366/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
závazek/zánik
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.366.17.1
Datum podání05.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 421a odst.1, § 438 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 366/17 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Brouska, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským ml., advokátem, sídlem Karlovo nám. 292/15, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 15 Co 395/2016-69, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Záchranné služby Asociace samaritánů České republiky Praha-západ, sídlem U Včely 1442, Praha 5 - Zbraslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2017 stěžovatel navrhl, aby soudce zpravodaj rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zaplatí podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stát.

2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 72 000 Kč (z toho bolestného ve výši 24 000 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 48 000 Kč), která mu vznikla zraněním levé nohy dne 22. 3. 2012 při jeho převozu zaměstnanci vedlejší účastnice, a to v důsledku manipulace v nezabezpečeném výtahu v domě ve spoluvlastnictví hlavního města Prahy a ve správě Městské části Praha 1 (dále jen "městská část"). Náhrady škody se domáhal vůči dvěma žalovaným, a to městské části a vedlejší účastnici; obě navrhovaly žalobu zamítnout z důvodu promlčení. V průběhu řízení vzal stěžovatel svou žalobu vůči první žalované zpět, protože mu nabídla dar v hodnotě 75 000 Kč, proto obvodní soud řízení ohledně ní zastavil. Po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 22. 4. 2016 č. j. 39 C 272/2015-46 žalobu vůči vedlejší účastnici zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí žaloby obvodní soud zdůvodnil promlčením stěžovatelova nároku v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení.

3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž nesouhlasil s posouzením námitky promlčení. Městský soud stěžovatelovo odvolání neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 1. 11. 2016 č. j. 15 Co 395/2016-69 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl však k jinému právnímu posouzení, protože zjistil (z odpovědi právního zástupce stěžovatele při odvolacím jednání), že částka 75 000 Kč byla stěžovateli vyplacena první žalovanou, tudíž mu bylo zaplaceno to, oč žaloval, takže dluh ke dni rozhodnutí soudu zanikl jeho splněním. Odmítl stěžovatelovo tvrzení, že dar od první žalované se netýká předmětu řízení, když z protokolu o jednání ze dne 22. 4. 2016 vyplývá, že tato částka byla stěžovateli zaplacena v rámci mimosoudního vyrovnání. K tomu dodal, že pro posouzení existence dluhu ke dni rozhodnutí soudu není podstatné, který ze žalovaných jej splnil, důležité je, že dluh (náhrada škody v požadované výši) byl ke dni rozhodnutí soudu uhrazen; otázka vzájemného vypořádání žalovaných již není předmětem tohoto řízení. V závěru rozsudku městský soud poučil stěžovatele o možnosti podat dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel nejprve odůvodnil přípustnost ústavní stížnosti (se zřetelem k výši dvou samostatných nároků) a popsal průběh řízení před obecnými soudy. Poté upozorňuje, že darovací smlouva mezi stěžovatelem a městskou částí není založena ve spise, nebyla obecnými soudy čtena k důkazu a právo stěžovatele, které z ní plyne, nebylo schváleno jako smír. Z darovací smlouvy neplyne ani uznání dluhu, ani narovnání sporných práv. Připomíná, že městská část i vedlejší účastnice jednaly v řízení každá za sebe, a právo na zaplacení 72 000 Kč zůstalo předmětem sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Odkazuje na ujednání darovací smlouvy ohledně podmínek poskytnutí daru a zdůrazňuje, že k podpisu darovací smlouvy a k výplatě daru nedošlo před rozhodnutím obvodního soudu, nýbrž až po vyhlášení jeho rozsudku, před nabytím právní moci.

5. V další části stěžovatel odkazuje na judikaturní závěry Ústavního soudu o porušení zásady dvojinstančnosti řízení, pokud odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby z jiného právního důvodu, aniž seznámil účastníky se svým (odlišným) právním názorem a neumožnil jim se k němu vyjádřit; jde o překvapivé rozhodnutí vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces. Tyto závěry aplikuje i na svoji věc a namítá, že důsledkem nového, obvodním soudem nezjištěného a vedlejší účastnicí netvrzeného zjištění o zaplacení mimosoudního vyrovnání byl stěžovatel zbaven možnosti argumentovat před vydáním napadeného rozsudku městského soudu. Shrnuje, že se městský soud nevypořádal s jeho jediným odvolacím důvodem, jímž zpochybňoval vznesenou námitku promlčení, takže bylo dotčeno právo stěžovatele, aby se soud náležitě zabýval jeho argumenty a tak bylo zasaženo do zaručených práv na projednání věci tak, aby se mohl k ní vyjádřit v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny.

6. Porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v postupu městského soudu, který při ústním jednání učinil dotaz na jeho právního zástupce ohledně plnění na mimosoudní narovnání, a po zjištění, že se tak stalo, potvrdil bez zkoumání odvolacích důvodů a bez dokazování rozsudek obvodního soudu. Podle něj nebyl jediný důvod, aby městský soud přihlížel k darovací smlouvě mezi stěžovatelem a osobou, která již nebyla účastníkem soudního řízení, a tím, že se nikdo z účastníků nedovolal darovací smlouvy a toho, že na ní bylo plněno, došlo k porušení zásady dispoziční a projednací.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), protože dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z četné judikatury Ústavního soudu.

9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem ústavní stížnosti jsou dvě pohledávky ve výši 24 000 Kč a 48 000 Kč, každá se samostatným skutkovým základem (byť požadované jako důsledek jedné škodné události), takže jde o tzv. bagatelní věci [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. V posuzované věci se stěžovatel o žádnou argumentaci v tomto smyslu ani nepokusil; v ústavní stížnosti ničeho o majetkové újmě netvrdí, svoje námitky koncentruje pouze do ryze procedurálních aspektů, přitom však stranou pozornosti ponechává fundamentální hmotněprávní povahu odpovědnostního právního vztahu (poměru) vzniklého mezi stěžovatelem a oběma žalovanými. Podle úpravy účinné v době vzniku škody (§ 438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) vznikl při společné odpovědnosti za škodu společný závazkový vztah, v němž škůdci vystupovali v pozici solidárně povinných subjektů. Taková situace nastala ve stěžovatelově případě, kdy žalovaná městská část si - podle zjištění obvodního soudu - byla vědoma své objektivní odpovědnosti z titulu provozovatele nebezpečného výtahu, zatímco odpovědnost vedlejší účastnice vznikla použitím tohoto nebezpečného výtahu při převozu stěžovatele. Solidarita povinných ovlivňuje i obsah a trvání právního vztahu, kromě jiného i tak, že pokud jeden ze škůdců nahradí poškozenému škodu, zaniká povinnost nahradit škodu i druhému poškozenému (tím není vyloučen následný regres mezi škůdci). Jestliže bylo v dané věci před pravomocným skončením sporu zjištěno, že jeden se škůdců poskytl stěžovateli částku 75 000 Kč na léčbu a rehabilitaci úrazu nohy podle darovací smlouvy a právo stěžovatele bylo vázáno na pravomocné ukončení soudního sporu alespoň v části týkající se městské části, zcela logicky městský soud uzavřel, že tímto plněním zanikla i povinnost druhého škůdce - vedlejší účastnice. Tímto postupem tak městský soud spravedlivě uspořádal vztahy mezi účastníky a bylo tak zcela bezpředmětné, aby se zabýval odvolacími námitkami stěžovatele koncentrovanými vůči posouzení námitky promlčení, když stěžovatelova pohledávka zanikla splněním. Ústavní soud proto konstatuje, že městský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

12. O návrhu, aby náklady na stěžovatelovo zastoupení hradil stát, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť - s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti - nebyla splněna jedna z obligatorních podmínek pro postup podle § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru