Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 366/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilý
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Poškozený
Trestní řízení
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.366.10.1
Datum podání08.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224

141/1961 Sb., § 258 odst.1 písm.f, § 265, § 125 odst.2, § 46, § 43


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 366/10 ze dne 29. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ nezl. D. M., 2/ M. M., a 3/ Z. M., zastoupených JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Boušova 792, (adresa pro doručování Praha 3, Husitská 63) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 10 To 543/2009-209, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 10. 2009, č. j. 1 T 263/2009-160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jsou názoru, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že V. M. (dále jen "odsouzený") byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 tr. zákona, trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 a 2 písm. b) a c) tr. zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 224 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Soud prvního stupně rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody tak, že stěžovateli 2/ přiznal podle § 228 odst. 1 tr. řádu částku 80 000 Kč.

K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně s poukazem na § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 a § 259 odst. 3 tr. řádu zrušil co do výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině odsouzenému podle § 224 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona vyměřil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl odsouzený podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatelů odvolací soud zamítl, a to v případě stěžovatele 2/ podle § 256 tr. řádu a ve vztahu ke stěžovatelům 1/ a 3/ s poukazem na § 253 odst. 1 tr. řádu.

Stěžovatelé (druhý a třetí) v ústavní stížnosti především namítli, že soud prvního stupně "porušil procesní pravidla o doručování"; obdrželi sice dne 3. 9. 2009 vyrozumění státního zastupitelství, že byla podána obžaloba, jejich zmocněnkyni, která policejnímu orgánu "řádně předložila plnou moc", toto oznámení však doručeno nebylo. Z referátu soudce ze dne 8. 9. 2009 vyplývá, že soudní kancelář byla pověřena stěžovatele 2/ uvědomit o konání hlavního líčení a předvolat jej jako svědka; podle údajů v procesním spisu poštovní doručovatelka dne 10. 9. 2009 zanechala v místě doručování výzvu s údajem, že písemnost je třeba vyzvednout do 22. 9. 2009, stěžovatelé však namítají, že tuto výzvu neobdrželi a zásilku nalezli vhozenou v poštovní schránce teprve v "měsíci říjnu 2009" (až po vydání rozsudku soudu prvního stupně). V situaci, kdy stěžovatelka 3/ a stěžovatelé 2/ a 3/ ve vztahu ke stěžovateli 1/ nebyli řádně "obesláni", resp. poučeni dle ustanovení § 196 odst. 1 tr. řádu, obecné soudy nepřípustně konstatovaly, že stěžovatelé 1/ a 3/ se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojili. Stěžovatelé pokládají za nepřijatelné, že je obecné soudy (odvolací soud) odkázaly s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, neboť "pokud by zákonodárce nechtěl přiznat poškozeným práva v trestním řízení, pak by nepochybně v zákoně bylo upraveno, že poškozený má právo uplatnit své nároky pouze v občanskoprávním řízení". Upozornili též na "zmatečné" odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy výrok ohledně přiznání náhrady škody stěžovateli 2/ neodpovídá jeho odůvodnění na str. 6.

Stěžovatelé též zpochybnili právní závěry obecných soudů, které ve shodě se státním zastupitelstvím dovodily, že jednání odsouzeného kvalifikovat podle § 224 odst. 3 tr. zákona nelze; polemizovali zejména s úsudkem odvolacího soudu, dle kterého uvedená skutková podstata nebyla naplněna "ani jednáním obžalovaného (neboť vyžaduje hrubé porušení předpisů ... dopravy a tento znak je dlouhodobě judikaturou vykládán jako porušení více, tedy nejméně tří, důležitých povinností a příčinná souvislost mezi tímto vícečetným porušením zákona a nehodou) ani následky nehody (neboť vyžaduje těžkou újmu na zdraví nebo smrt více - tedy opět nejméně tří osob)." Podle stěžovatelů obecné soudy zejména nezohlednily, že odsouzený se inkriminovaného jednání dopustil v době, kdy vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel (uložený trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 1 T 166/2007), po požití alkoholu (zjištěno bylo "více než 1,99 g/kg alkoholu v krvi"), při jízdě nepřiměřenou rychlostí a aniž by se kolizi (s cyklisty jedoucími při okraji vozovky ve správném směru a na přehledném úseku) pokusil vyhnout, resp. vozidlo zabrzdit (k jeho zastavení došlo až nárazem do "kamenné zdi"). Za těchto okolností stěžovatelé 2/ a 3/ vyslovili přesvědčení, že nastal následek předvídaný § 224 odst. 3 tr. zákona, neboť došlo k úmrtí jejich dcery a k těžké újmě na zdraví stěžovatele 1/ a 2/; lékařská zpráva ze dne 17. 7. 2009 nadto některá zranění stěžovatele 2/ nezaznamenala, a jsou dány i přitěžující okolnosti, zejména že pachatel způsobil újmu osobám mladším 15 let a byl již pro trestný čin odsouzen [§ 34 písm. d) a l) tr. zákona].

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stížnost stěžovatelů, a to jako zjevně neopodstatněná; k jejich jednotlivým námitkám se pak sluší poznamenat následující.

Odvolací soud stěžovatelům připomenul, že podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu bude v odvolacím řízení zrušen napadený rozsudek také, je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné, přičemž § 265 téhož předpisu stanoví, že zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Odvolací soud v souladu s ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, resp. vydání vlastního rozhodnutí ve věci dány nebyly (nerozhodno, zda tomu tak bylo též proto, že poškození stěžovatelé 1/ a 3/ odpovídající nároky včas neuplatnili).

Že odvoláním (a následně ústavní stížností) napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nelze (co do otázky náhrady škody) podřadit ustanovením § 258 a § 265 tr. řádu, je mimo pochybnost, a stěžovatelé v ústavní stížnosti proti tomu ostatně nic nenamítají. Soud prvního stupně též dostál zákonným požadavkům na poučení o opravných prostředcích (srov. § 125 odst. 2 tr. řádu). I v případě, že byly přítomny stěžovateli vytýkané nedostatky v přípravném řízení, byly odvolacímu soudu - v obecné rovině - k dispozici zase jen postupy předznačené v ustanovení § 256 tr. řádu.

Odvolací soud deklaroval, že práva poškozených byla dotčena, jestliže jejich zástupkyně nebyla vyrozumívána o úkonech trestního řízení, avšak důsledky vadného postupu soudu prvního stupně byly odvratitelné, jelikož "v přípravném řízení" se stěžovatelům 2/ a 3/ - zastoupeným advokátkou - dostalo odpovídajícího "poučení", a pakliže jeden z nich (stěžovatel 2/) nárok na náhradu škody přesto řádně uplatnil. Stěžovatelé nenaznačují, proč vyčkávali (srov. procesní spis, č.l. 87-88) s uplatněním nároků dalších (stěžovatelé 1/ a 3/) na další vyrozumění orgánů činných v trestním řízení, zejména když stěžovateli 2/ v tom zřejmě nic nebránilo (viz zásada vigilantibus iura scripta sunt - bdělým náležejí práva, jež vyžaduje od účastníků řízení pečlivé zvážení, jakým způsobem se budou domáhat svých práv; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).

Vytýkaná pochybení soudu prvního stupně by nemohla být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu i z jiných důvodů.

Posouzení uplatněného nároku na náhradu škody v rámci adhezního řízení má pro poškozeného význam především z hlediska rychlosti a efektivity vydaného rozhodnutí o náhradě škody; v současné procesní situaci by zrušení ústavní stížností napadených rozsudků efektivnější dosažení náhrady škody - než postupem v rámci občanskoprávního řízení, v němž je určujícím hlediskem ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. - očividně nepřineslo. Stěžovatelé nenamítají, že rekurs k občanskoprávnímu postupu znamená hrozbu denegatio iustitiae (srov. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozsudek ze dne 17. 1. 2002 ve věci Calvelli a Ciglio v. Itálie, stížnost č. 32967/96, odst. 62, a rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2004 ve věci Perez v. Francie, stížnost č. 47287/99, odst. 67).

Ve vztahu k nároku stěžovatele 2/ zůstává určujícím, že obecné soudy uplatněný nárok na náhradu škody přiznaly v plné výši.

Ústavní stížnost, pakliže se jí namítá nesprávná právní kvalifikace trestného činu odsouzeného, je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] proto, že - jak Ústavní soud již dříve (a opakovaně) judikoval - z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny plyne, coby charakteristický znak moderního právního státu, že trestní stíhání pachatele trestného činu a jeho potrestání je situováno do rámce vztahu mezi státem a tím, kdo trestný čin spáchal (usnesení ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, a usnesení ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99, U 29/14 SbNU 291); je-li takto dána výlučná legitimace státu, nemůže ji mít subjekt soukromého práva, a ani s poškozeným v trestním řízení takovou legitimaci spojovat nelze.

O připustitelné výjimky v dané věci nejde (srov. usnesení ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 231/07).

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Vladimír Kůrka v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru