Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3659/10 #1Nález ÚS ze dne 15.02.2012Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
pr... více
Věcný rejstříkinterpretace
trestní stíhání/zahájení
škoda/odpovědnost za škodu
stížnost
Obhajoba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/64 SbNU 339
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3659.10.1
Datum vyhlášení29.02.2012
Datum podání22.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 82/1998 Sb.; o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); § 8/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 160 odst.7

82/1998 Sb., § 8 odst.3, § 9 odst.1, § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Na podmínce vyčerpání opravných prostředků, které má poškozený k dispozici, je pro účely náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, možné trvat jen v případě, že se jedná o opravný prostředek dostatečný a efektivní. Opačný postup zakládá porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V. N. T. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 2. 2012 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2010, č. j. 20 C 177/2009-45, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 64 Co 225/2010-74, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Narativní část

Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimž byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody. Tu stěžovatel nárokoval v důsledku toho, že musel vynaložit náklady na svoji obhajobu poté, co bylo proti němu zahájeno trestní stíhání (obžaloby byl posléze zproštěn). Obecné soudy stěžovateli nevyhověly poté, co konstatovaly, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Tím nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady škody ve smyslu požadavků § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatel rozhodnutí obecných soudů považoval za nesprávná, a to již s ohledem na stabilní judikaturu Ústavního soudu, která v dané věci nebyla respektována.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že předmětnou právní problematiku řešil mj. již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, na jehož odůvodnění se i nyní odvolal. V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že na podmínce vyčerpání opravných prostředků, které má poškozený k dispozici, je pro účely náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. možné trvat jen v případě, že se jedná o opravný prostředek dostatečný a efektivní. Opačný postup zakládá porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

K výše uvedenému Ústavní soud doplnil, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státní moci (jakožto ústavně zaručené základní právo) je vzhledem ke svému ústavnímu charakteru omezitelné jen výkladem, který ctí princip proporcionality, přičemž opačný výklad by byl ústavně nekonformní. Ústavní soud rovněž poukázal na to, že tento právní názor vychází také z nálezů sp. zn. I. ÚS 3026/07 a sp. zn. IV. ÚS 618/08, které mohly (a měly) být obvodnímu a městskému soudu známy; obecné soudy je však nerespektovaly.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, pročež tato rozhodnutí zrušil. Návrh na zrušení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odmítl, neboť předmětné ustanovení lze interpretovat ústavně konformně a není tak dán důvod pro jeho derogaci.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jiří Mucha. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012

N 32/64 SbNU 339

Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 15. února 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 ve věci ústavní stížnosti V. N. T. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2010 č. j. 20 C 177/2009-45 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010 č. j. 64 Co 225/2010-74, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelovy žaloby o náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

Výrok

I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2010 č. j. 20 C 177/2009-45 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010 č. j. 64 Co 225/2010-74 se ruší.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to ve spojení s principem rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny; dále pak mělo být porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s právem na obhajobu ve smyslu čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy, jakož i právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.

Jak Ústavní soud ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 177/2009 zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 12 771 Kč s příslušenstvím a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že uvedenou částku, představující náhradu škody, jež byla stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím, nelze přiznat, neboť nejsou splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 82/1998 Sb. Na straně jedné byly sice splněny podmínky jednak existence nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, jednak škody představované náklady, které stěžovatel z důvodu proti němu vedeného trestního stíhání musel vynaložit na svou obhajobu, jakož i příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, na straně druhé však stěžovatel nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by pro to existovaly zvláštního zřetele hodné důvody, a tudíž nebylo vyhověno podmínce plynoucí z ustanovení § 8 odst. 3 citovaného zákona. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se plně ztotožnil s jeho závěry a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se domáhá posouzení ústavnosti podmínky obsažené v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jakož i ústavnosti aplikace podmínky plynoucí z tohoto ustanovení v případech, kdy nebyla proti usnesení o zahájení trestního stíhání podána stížnost. Upozorňuje, že tato otázka není rozhodována jednotně ani Nejvyšším soudem, přičemž poukazuje na rozsudek ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 a (protichůdný) rozsudek velkého senátu tohoto soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 s tím, že posledně uvedený rozsudek byl napaden ústavní stížností, která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09. V další části své ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje skutkové okolnosti svého případu, avšak vzhledem k tomu, že v této otázce nepanují žádné spory, Ústavní soud pokládá za nadbytečné tuto část reprodukovat.

Následně stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá svou právní argumentaci. Odvolávaje se na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 (N 176/58 SbNU 539), tvrdí, že napadenými rozhodnutími je narušována jeho právní jistota, resp. tato rozhodnutí nenaplňují jeho legitimní očekávání, a to pro rozdílné soudní rozhodování v obdobných věcech, a dodává, že svůj nárok uplatňoval za situace, kdy Nejvyšší soud rozhodl v obdobné skutkové i právní věci již zmíněným rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 1548/2006. Stěžovatel odkazuje i na rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1478/2001 a rozsudek ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 99/07 (N 165/51 SbNU 43) a ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), z nichž dílem cituje, a taktéž se dovolává odlišného stanoviska JUDr. Ivy Brožové ke zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Dále pak namítá, že nárok na náhradu škody způsobené nedůvodným trestním stíháním jedince není výslovně upraven a již téměř 20 let je dovozován toliko soudní judikaturou s tím, že výhrady v tomto ohledu vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249), a vyslovuje názor, že takový stav je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelný. Konstrukce odpovědnosti za škodu způsobenou nedůvodným trestním stíháním má být dle stěžovatele obdobná jako v případech náhrady za vazbu, a proto se jako správnější - s ohledem na princip odpovědnosti založený na výsledku trestního stíhání - jeví analogická aplikace ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud není podmíněna odpovědnost státu za škodu zrušením či změnou usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., bylo by dle stěžovatele nelogické a čistě formalistické lpět na podmínce stanovené v odstavci třetím. Má být tudíž nerozhodné, zda byl proti usnesení o zahájení trestního stíhání podán opravný prostředek, přičemž jen takový výklad považuje za ústavně konformní, resp. spravedlivý.

Stěžovatel argumentuje i právem na obhajobu s tím, že jedním ze způsobů, jakým se může obviněný bránit, je být v řízení pasivní, přičemž za tuto volbu jej nelze při rozhodování o jeho soukromoprávním nároku "penalizovat". Navíc pánem přípravného řízení je státní zástupce, jenž v rámci dohledu nad zákonností trestního řízení může usnesení o zahájení trestního stíhání zrušit. Není tak podstatné, jak se chová obviněný, ale jakým způsobem státní zástupce vykonává svou pravomoc. Pokud v dozorování pokračuje a následně podá obžalobu, jeví se stěžovateli lpění na podání stížnosti proti zmíněnému usnesení absurdní. Daný požadavek také fakticky limituje právo na obhajobu, protože obviněný je nucen vykonávat svou obhajobu nikoliv svobodným, ale státem vnuceným způsobem. Přitom oporou pro tuto argumentaci mají být závěry Nejvyššího soudu vyslovené v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, k nimž stěžovatel dodává, že nevyužití práva na podání zmíněného opravného prostředku, se kterým jsou v případě zastoupení spojeny další náklady, nemá žádný vliv na vznik škody ani na existenci příčinné souvislosti ve vztahu ke škodě vzniklé nedůvodným trestním stíháním. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. má být proto v rozporu s ústavním pořádkem, odporuje také čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, neboť činí nárok poškozeného z čistě formálních důvodů nevymahatelným, a je také otázkou, zde není v rozporu s čl. 13 Úmluvy. Je nutné je zrušit, aby budoucí rozhodování bylo založeno na zcela jednoduché logice, nikoliv na nepředvídatelných pravidlech, kterým poškozený nemůže přizpůsobit svůj následný procesní postup. Nepřiznáním nároku na náhradu škody měla být dle vyjádření stěžovatele také zasažena jeho majetková sféra, což představuje zásah do práva na ochranu majetku ve spojení s právem na pokojné užívání majetku, kterýžto není legitimní a proporcionální z hlediska ochrany veřejného zájmu.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví jasné podmínky, za jakých se lze domáhat vůči státu náhrady škody, a dodal, že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by nebyly splněny požadavky předvídatelnosti aplikace daného právního předpisu, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti a v této souvislosti i požadavky na spravedlivé a předvídatelné rozhodnutí. Zmíněné podmínky byly stěžovateli známy; jde-li konkrétně o nutnost podání opravného prostředku, pak zákon žádné výjimky nepřipouští, jak se v tomto duchu vyslovil i velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Pokud je stěžovatel nesplnil, aniž by na jeho straně byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by mu v tom zabránily, není možné hovořit o porušení jeho práva na spravedlivý proces a na rovné zacházení a jeho legitimního očekávání. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou. Městský soud v Praze rovněž poukázal na sjednocující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu a na to, že i Ústavní soud vyloučil přesah rozhodování obecných soudů při aplikaci § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. do ústavněprávní roviny, pokud tyto podmiňovaly přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (usnesení ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 1846/10, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ani neshledal podmínku podání stížnosti za protiústavní (usnesení ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2564/08, dostupné tamtéž). Pokud stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že jde u něj o případ zvláštního zřetele hodný, a brojí proti předmětné zákonné podmínce, pak městský soud považuje podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou. Ministerstvo spravedlnosti se postavení vedlejšího účastníka řízení (omisivně) vzdalo.

Ústavní soud zaslal výše citovaná vyjádření stěžovateli k replice. V ní stěžovatel zopakoval, že lpění na podání stížnosti je pustým formalismem, a poukázal na další nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (N 42/60 SbNU 491) a ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3719/10 (N 107/61 SbNU 599) - oba dostupné též na http://nalus.usoud.cz - s tím, že pokud mají být chráněna jeho základní práva a svobody, a to v souladu s principem rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny, měl by Ústavní soud danou věc posoudit shodně, jak učinil v posledně uvedeném nálezu. Odmítl, že by věc neměla ústavněprávní přesah, a uvedl, že na své ústavní stížnosti trvá.

IV.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl ke kladnému závěru. V této souvislosti Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že vzal v úvahu i skutečnost, že předmětem sporu vedeného před obecnými soudy je peněžité plnění "pouze" ve výši 12 771 Kč, a tedy že se jedná o tzv. bagatelní věc, kde občanský soudní řád nepřipouští ani možnost podat dovolání. V této souvislosti Ústavní soud běžně traktuje, že rozhodnutí obecných soudů v tzv. bagatelních věcech nemohou zpravidla mít dopady v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod dotčeného účastníka řízení a ústavní stížnost že je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. V nyní souzené věci uvedený postup však zvolit nelze, a to vzhledem ke zvláštním okolnostem, z nichž lze učinit závěr o značné intenzitě předmětného zásahu (k tomu viz níže).

Následně proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. upozorňoval Ústavní soud na "sjednocující" rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 a také na to, že proti tomuto rozsudku byla podána ústavní stížnost. V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je právem obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné negativní následky, ty jsou vyvozovány až ze zákona č. 82/1998 Sb., který v § 8 odst. 3 právní důsledky nevyužití řádných opravných prostředků výslovně formuluje. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické společnosti, aby se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp. aby různé předpisy stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho plynoucí. Navíc zákonodárce zvýšil odpovědnost poškozeného za uplatnitelnost nároku tím, že po novele zákona č. 82/1998 Sb. uložil poškozenému povinnost využít vedle řádných opravných prostředků i prostředky mimořádné. Nejvyšší soud také upozornil, že pokud by stížnost byla úspěšná, náklady obhajoby by nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši.

V mezidobí Ústavní soud v plénu o výše zmíněné ústavní stížnosti rozhodl nálezem ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 [(N 204/63 SbNU 381), dostupný též na http://nalus.usoud.cz] tak, že (mj.) předmětný rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. V odůvodnění, a to s poukazem na dřívější nálezy Ústavního soudu, odmítl převažující judikaturu obecných soudů včetně právního názoru formulovaného v citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu s tím, že ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je nutno vykládat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu opět (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. K tomu doplnil, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státní moci jakožto ústavně zaručené základní právo je vzhledem ke svému ústavnímu charakteru omezitelné jen výkladem, který ctí princip proporcionality, přičemž opačný výklad by byl ústavně nekonformní. Ústavní soud při svém rozhodování vycházel také z několika svých předchozích nálezů, z nichž některé mohly (a měly) být obvodnímu a městskému soudu známy, konkrétně pak jde o nálezy sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423) a sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279).

Z ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí plyne, že obecné soudy interpretovaly ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že obviněnému nenáleží nárok na náhradu škody, pokud nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, ledaže by se v konkrétním případě vyskytly pro přiznání náhrady škody důvody zvláštního zřetele hodné; vzhledem k tomu, že v daném případě žádné takové důvody soudy nezjistily, odmítly stěžovateli přiznat náhradu škody, která mu výše popsaným způsobem vznikla. Tento výklad, jak je zřejmé z výše uvedeného, Ústavní soud v citovaném "plenárním" nálezu odmítl jako ústavně nekonformní a postup obecných soudů označil za porušující čl. 1 odst. 1 Ústavy, mající za následek porušení ústavně zaručeného základního práva dotčené osoby ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ústavnísoud vzal dále v úvahu, že stěžovatel v době podání žaloby, tj. dne 30. 7. 2009, mohl - s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 ze dne 7. 10. 2008 - oprávněně vycházet z toho, že mu uplatněný nárok bude přiznán; podstatné rovněž je, že obvodní a městský soud při svém rozhodování nezohlednily výše zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3026/07 a sp. zn. IV. ÚS 618/08, které se dané problematiky bezprostředně týkají a které obecným soudům poskytují instrukci stran výkladu předmětného ustanovení, totiž že je třeba se v konkrétním případě zabývat možnou efektivitou procesního prostředku k ochraně práva; obdobně si počínal velký senát Nejvyššího soudu rozhodující ve věci sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, který pouze lakonicky konstatoval, že šlo o jiný případ. Výše popsaný postup obecné justice ve spojení s tím, že jde o výklad nejen tzv. jednoduchého práva, ale rovněž (přímo) práva ústavního, pak činí věc z hlediska ústavnosti natolik významnou, že k odmítnutí ústavní stížnosti - přes určitou "bagatelnost" sporu - nelze přikročit.

Dovolává-li se obvodnísoud některých usnesení Ústavního soudu, je nutno připomenout, že v případě možné kolize právního názoru vyjádřeného v nálezu a usnesení Ústavního soudu má zřejmou prioritu právní názor obsažený v nálezu, neboť jde o rozhodnutí ve věci samé (srov. § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), kterým jsou senáty Ústavního soudu vázány, pokud nedojde k jeho překonání stanoviskem pléna Ústavního soudu (viz § 23 zákona o Ústavním soudu).

Vzhledem k tomu Ústavnímusoudu nezbylo než ve shodě se svým názorem vyjádřeným v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat, konstatovat porušení čl. 36 odst. 3 Listiny a z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhovět a napadená soudní rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Jde-li o stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., Ústavnísoud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu před jeho derogací, tj. pokud se právní předpis jeví (i) Ústavnímu soudu jako problematický, pokouší se nalézt před jeho rušením takovou výkladovou alternativu, která by byla v souladu s ústavním pořádkem. V daném případě se text uvedeného ustanovení nejeví jako "problematický" obecně. Stanoví jasné pravidlo, v němž se odráží princip "každý nechť si střeží svá práva" ve spojení se zásadou prevence (minimalizace) škod, která představuje jednu z významných zásad ovládajících oblast občanskoprávních vztahů, a Ústavní soud na něm - alespoň v dosud posuzovaných souvislostech - nic protiústavního neshledal a neshledává. "Problematickým" se zmíněný text stává (jak dokládá i nejednotná judikatura obecných soudů) teprve v okamžiku, má-li být právní norma v něm obsažená aplikována na případy, v nichž poškozený sice disponuje určitým procesním prostředkem k ochraně svého práva, avšak tento prostředek je zjevně nedostatečný či neefektivní (když dokladem této skutečnosti může být zpravidla další průběh řízení, v němž škoda vznikla). Ve vztahu k nim Ústavní soud konstatoval, že je na obecných soudech, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu zhodnotily, zda je ten který prostředek natolik efektivní, aby jeho nevyužití vedlo k zániku (ústavně garantovaného) práva na náhradu takto způsobené škody. Jinými slovy řečeno, protiústavnost napadených soudních rozhodnutí netkví v samotném § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ale v ústavně nekonformní interpretaci tohoto ustanovení ze strany obecných soudů v tomto konkrétním případě, resp. v poměrně specifické skupině případů, jež spojuje možná neefektivita neuplatněného procesního prostředku. Z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele je tudíž zcela "dostačující", pokud Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zruší s připomenutím, že jeho právní názor je pro obecné soudy závazný (čl. 89 Ústavy). Poukazuje-li obecně stěžovatel v ústavní stížnosti na absenci výslovné úpravy náhrady škody v obdobných případech, jako byl ten jeho, tvrzený "nedostatek", jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, zde zjevně nebyl překážkou pro přiznání uplatňovaného nároku a z ničeho nelze usuzovat, že by pro futuro tomu mělo být jinak. Z těchto důvodů Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru