Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3658/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Břeclav
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, ... více
Věcný rejstříkobviněný
vazba/propuštění z vazby
zasedání
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3658.14.1
Datum podání20.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5, čl. 8 odst.2

209/192 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 73, § 73c, § 73d, § 72 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3658/14 ze dne 15. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Michala Oślizloka, t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mickou, advokátem se sídlem v Karviné - Mizerově, Zahradnická 331/28, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2014 č. j. 9 To 394/2014-25 a ze dne 6. 11. 2014 č. j. 9 To 446/2014-31 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2014 č. j. 3 Nt 252/2014-14 a ze dne 2. 10. 2014 č. j. 3 Nt 225/2014-15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu (Policie ČR, Národní protidrogové centrály SKPV) ze dne 21. 5. 2014 č. j. NPC - 105/TČ-2013-222500 dle § 160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 3 Nt 113/2014-19 stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. řádu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. 9 To 274/2014 toto usnesení zrušil v celém rozsahu a rozhodl, že podle § 68 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. 1 KZV 25/2014 rozhodl, že důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu pominul.

Žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně nevyhověl a Okresní soud v Břeclavi shora specifikovaným usnesením ze dne 2. 9. 2014 rozhodl, že se nepřijímá záruka důvěryhodných osob [§ 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu], že se nepřijímá slib stěžovatele [§ 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu], že se nestanovuje dohled probačního úředníka jako náhrada za vazbu stěžovatele [§ 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu] a že žádost o propuštění stěžovatele na svobodu se zamítá [§ 71a tr. řádu].

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 10. 2014 stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Okresního soudu v Břeclavi podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 2. 10. 2014 rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel a spoluobviněný David Husovský ponechávají ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2014 stěžovatelovu stížnost zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně nedostál své povinnosti podle § 73b odst. 2 tr. řádu, neboť jej o tom, že žádosti o propuštění z vazby ze dne 19. 8. 2014 nevyhověl a předložil ji soudci, nevyrozuměl, a tím mu bylo znemožněno požádat o konání vazebního zasedání podle § 73d tr. řádu. Odpovídající požadavek nemohl vtělit do žádosti o propuštění adresované státnímu zástupci, jelikož by tím spekulativně předjímal výsledek jeho rozhodnutí, a tak tímto postupem došlo k hrubému porušení práva na osobní slyšení v řízení o vazbě.

Podle stěžovatele obecné soudy rovněž nerespektovaly požadavky na odůvodnění rozhodnutí o vazbě vyplývající z § 73c tr. řádu; omezily se na obecnou úvahu ohledně hrozby trestu v rozmezí 10 až 18 let odnětí svobody bez odkazu na konkrétní skutečnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit a nezabývaly se ani argumentací ohledně skutečností eliminujících obavu předjímanou v § 67 písm. a), c) tr. řádu, resp. neobjasnily své závěry týkající se § 73c písm. c) tr. řádu. Okresní soud v usnesení ze dne 22. 5. 2014 č. j. 3 Nt 113/2014-19 připustil, že po předvídatelném zániku koluzního důvodu vazby bude možné "uvažovat o eventuálních zárukách jako nahrazení dalšího vazebního důvodu", avšak v ústavní stížností napadených usneseních již tyto závěry neuplatnil. V instanční stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 9. 2014 výslovně požádal o rozhodování o tomto opravném prostředku v rámci vazebního zasedání, avšak krajský soud vazební zasedání nenařídil. Okresní soud pak nerespektoval závěry Nejvyššího soudu, podle kterého platí, že pokud soud mimo hlavní líčení či veřejné zasedání rozhoduje o dalším trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu), je v souladu s ustanovením § 73d odst. 3 tr. řádu povinen sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučit jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovit mu lhůtu, aby mohl toto právo uplatnit. Okresní soud však jej neinformoval, že bude rozhodovat o dalším trvání vazby, a pochybnosti vyvolává též otázka dodržení ustanovení § 72 odst. 4 tr. řádu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. a) a c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak relevantní námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označených ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatele - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Obecné soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil (rozhodující soudy odkazovaly rovněž na odposlechy a předstíraný převod věci), přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, jakož i jeho rozsah a výnosy ("trestná činnost byla páchána řadou osob, kdy část dosud identifikována nebyla a části dosud nebylo sděleno obvinění", a to "i ve směru do zahraničí", "trvala téměř dva roky", "jednalo se o obchod a distribuci s více drogami" a "společnost pachatelů byla velice organizovaná a bezpochyby z jejich jednání plynul výrazný finanční profit").

Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je určující, že obecné soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu relevantních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, a to včetně otázky, jaká konkrétní výše trestu mu hrozí.

Okresním soudem v Břeclavi v usnesení ze dne 22. 5. 2014 avizovaná možnost "uvažovat o eventuálních zárukách jako nahrazení dalšího vazebního důvodu" referenční hledisko ústavněprávního přezkumu očividně nepředstavuje.

Ke stěžovatelově výhradě ohledně absence vyrozumění podle § 73b odst. 2 tr. řádu se patří zaznamenat, že nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji nejpozději do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudci. Již vzhledem k časovému rozpětí mezi předáním žádosti o propuštění z vazby ze dne 19. 8. 2014 k poštovní přepravě a rozhodnutím okresního soudu dne 2. 9. 2014 mělo být stěžovateli, resp. jeho obhájci včas zřejmé, že státní zástupce žádosti nevyhověl, a že tedy se otevírá prostor pro efektivní žádost o konání vazebního zasedání, přičemž stěžovatelův obhájce měl též možnost ověřit si odpovídající skutečnosti dotazem u Krajského státního zastupitelství v Brně. Ústavněprávní roviny pak nedosahuje ani stěžovatelova námitka, podle níž by vtělením předmětného požadavku do uvedené žádosti "spekulativně předjímal výsledek rozhodnutí" státního zástupce, a za připomenutí stojí obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).

Dlužno podotknout, že stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zásah (opomenutí) Krajského státního zastupitelství v Brně nezahrnul.

Stěžovateli však nelze než přisvědčit, že postup Krajského soudu v Brně, pakliže jej v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2014 nevyslechl, je opodstatněně kritizovatelný.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009 Ústavní soud sice vyslovil, že pouhá "pravděpodobnost", že obviněný nebude s to přednést při výslechu další relevantní námitky, které by mohly zvrátit rozhodnutí státního zástupce o nutnosti dalšího trvání vazby, důvodem pro upuštění od jeho výslechu není, nicméně v posuzovaném případě je ve smyslu odlišnosti významné, že stěžovatel ani netvrdí, že bylo možné proti napadenému rozhodnutí okresního soudu - v rámci výslechu stížnostním soudem - uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než měl příležitost učinit v písemném odůvodnění instanční stížnosti.

Za zdůraznění stojí též skutečnost, že vazební zasedání se konalo před Krajským soudem v Brně dne 6. 11. 2014, tedy relativně krátkou dobu poté, co tentýž soud rozhodl - bez dovolávaného slyšení stěžovatele - usnesením dne 2. 10. 2014.

Lze se proto přiklonit k úsudku, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného zde - konkrétně, resp. ještě - nebyl zasažen ve své podstatě. Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost k hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení.

V souvislosti s výtkou, že jej měl soud prvého stupně informovat o chystaném rozhodování o vazbě, se patří připomenout, že vazební zasedání následně nařídil soud stížnostní (konalo se dne 6. 11. 2014). Uvedený postup tudíž ústavněprávní deficit nevykazuje; za připomenutí stojí nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 515/14 ze dne 15. 4. 2014, jakož i stěžovatelem pouze selektivně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 11 Tvo 9/2012 (Ústavní soud poukazuje zejména na větu: "výše uvedené procesní pochybení vrchního soudu v rámci stížnostního řízení napravil Nejvyšší soud tím, že konal ve věci vazební zasedání, v němž měl obviněný možnost vyjádřit se ke skutečnostem významným pro rozhodování o dalším trvání vazby").

Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem nedoložil ani porušení § 72 odst. 4 tr. řádu, jež též tvrdil.

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru