Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3654/17 #1Usnesení ÚS ze dne 11.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
pohledávka
rozhodnutí procesní
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3654.17.1
Datum podání23.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 109 odst.1 písm.c, § 203 odst.5, § 168 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3654/17 ze dne 11. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šambergera, zastoupeného JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou, sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2017 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-38, za účasti Krajského soudu v Plni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Horizont ISPL v. o. s., sídlem Koněvova 177/61, Ostrava, insolvenční správkyně úpadkyně Domažlická stavební spol. s r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl společníkem a jednatelem obchodní společnosti Domažlická stavební spol. s r. o., od jejího založení v roce 1991 do 27. 3. 2013. Dne 20. 5. 2013 podali zaměstnanci této společnosti insolvenční návrh z důvodu nevyplácení mezd. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 9. 2013 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-A-21 byl zjištěn její úpadek a usnesením krajského soudu ze dne 8. 11. 2013 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-8 byl na její majetek prohlášen konkurs.

3. Žalobou ze dne 18. 12. 2015 se vedlejší účastnice proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 238 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené zanedbáním péče řádného hospodáře. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 9. 2016 č. j. 12 C 381/2015-316 byla žaloba zamítnuta a insolvenční správkyni byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 117 705 Kč. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 25 Co 39/2017-370 a insolvenční správkyni byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 26 529 Kč.

4. Stěžovatel dne 15. 6. 2017 vůči insolvenční správkyni uplatnil pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 144 234 Kč. Vzhledem k tomu, že podle stěžovatele insolvenční správkyně na uplatnění této pohledávky nereagovala, ani dluh nezaplatila, podal stěžovatel dne 31. 7. 2017 návrh na nařízení exekuce. Usnesením krajského soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-38 bylo rozhodnuto tak, že krajský soud podle § 109 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), neurčuje lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky přiznané rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. 12 C 381/2015-316 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 25 Co 39/2017-370, ani nerozhoduje, která část majetkové podstaty může být použita k upokojení, když dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty dosud neumožňuje uspokojení této pohledávky a navíc proti rozsudku krajského soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 25 Co 39/2017-370 bylo podáno dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení uvádí, že krajským soudem byla porušena základní povinnost rozhodnout o podaném návrhu. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c) a § 203 odst. 5 insolvenčního zákona. Z těchto ustanovení má vyplývat, že bylo povinností krajského soudu rozhodnout o návrhu na nařízení exekuce a nikoliv postupovat jinak, neboť insolvenční zákon soudům žádnou možnost diskrečního uvážení nedává. Stěžovatel dodává, že uvedený postup je v rozporu s jeho legitimním očekáváním, že o jeho návrhu bude meritorně rozhodnuto, resp. že krajský soud neurčením lhůty k uspokojení pohledávky a části majetkové podstaty, která může být použita k uspokojení, odmítl spravedlnost.

6. Stěžovatel dále nesouhlasí s pojetím rozhodnutí krajského soudu jako procesního rozhodnutí týkajícího se vedení řízení, které nemusí být podle § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odůvodněno. Domnívá se, že rozhodnutí o nařízení či nenařízení exekuce nemůže být procesní povahy ani rozhodnutím v rámci dohlédací činnosti. Absenci odůvodnění považuje za zásadní procesní vadu, která může způsobit nezákonnost rozhodnutí a zasáhnout do jeho základních práv. Byť se rozhodnutí jeví jako mezitímní, vydané pouze z časových důvodů, popírá podle stěžovatele základní povinnost soudů poskytovat ochranu subjektivním právům. Následkem je podle stěžovatele paradoxní stav, kdy disponuje vykonatelnými rozhodnutími, ale u státu se nemůže domoci jejich výkonu. Tento stav označuje za bezprecedentní ignoraci soudních rozhodnutí, přičemž má být navíc v rozporu s § 168 odst. 3 insolvenčního zákona, podle nějž mohou být pohledávky za podstatou hrazeny kdykoliv po rozhodnutí o úpadku. Postupoval-li by krajský soud podle tohoto ustanovení, nemohlo by podle stěžovatele dojít ke znevýhodnění ostatních věřitelů. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s argumentací opírající se o podané dovolání.

7. Další část ústavní stížnosti je zaměřena na údajná pochybení v insolvenčním řízení, pro která měl krajský soud insolvenční správkyni aspoň vyzvat k vysvětlení, nebo ji přímo zprostit funkce.

8. Stěžovatel v závěru dodává, že krajský soud mu uvedeným postupem upírá právo na reálné nahrazení nákladů řízení a právo na právní pomoc staví pouze do pozice bezobsažné a nevymahatelné deklarace.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud vydáním procesního rozhodnutí nerespektoval příslušná ustanovení insolvenčního zákona, neboť jeho povinností bylo rozhodnout o nařízení či nenařízení exekuce. Stejně tak nesouhlasí s tím, že krajský soud napadené rozhodnutí neodůvodnil.

13. Podle § 168 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že není-li dále stanoveno jinak, uspokojují se pohledávky za majetkovou podstatou v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona dále platí, že pro pohledávky za majetkovou podstatou lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona. Ten stanoví, že po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odst. 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud a současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními. Dle § 169 odst. 2 o. s. ř. dále platí, že odůvodnění nemusí obsahovat usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto. Z uvedeného je zřejmé, že jak nařízení či nenařízení exekuce ve vztahu k insolvenčnímu řízení, tak možnost neodůvodnění procesního usnesení jsou otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny výlučně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, nebo by vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

14. V nyní posuzované věci se stěžovatel domáhal uspokojení přiznané pohledávky, resp. následně nařízení exekuce pro její nucené vymožení. Logickým předpokladem takového postupu však je existence finančních prostředků získaných z prodeje majetkové podstaty či její části. Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce dne 31. 7. 2017. Přípisem krajského soudu ze dne 14. 8. 2017 č. j. KSPL 56 INS 14083/2013-B-36 byla insolvenční správkyně vyzvána k zaujetí písemného stanoviska a předložení aktuální zprávy o zpeněžování majetkové podstaty. Z následného vyjádření insolvenční správkyně ze dne 14. 9. 2018 (oddíl B, č. 37) vyplývá, že stěžovatelem uplatněnou pohledávku zatím nelze uspokojit, neboť jsou evidovány pohledávky za podstatou a na roveň jim postavené ve výši 1 243 338 Kč, zatímco zpeněžením části majetkové podstaty došlo k získání prostředků ve výši 172 900 Kč. Z uvedeného je tedy zřejmé, že krajskému soudu nezbylo než o návrhu stěžovatele buď nerozhodnout, nebo aspoň vydat procesní rozhodnutí, v němž podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona zatímně nebude určena lhůta k uspokojení pohledávky ani určena část majetkové podstaty, z níž k tomuto uspokojení dojde. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní, to znamená, že stěžovateli nebyla upřena soudní ochrana v podobě uspokojení přiznané pohledávky či nuceného výkonu nařízením exekuce. V nyní posuzované věci rovněž nelze konstatovat nepřiměřenou délku insolvenčního řízení, neboť po prohlášení konkurzu se uspokojování pohledávek odvíjí od postupného zpeněžování majetkové podstaty.

15. Krajskému soudu rovněž nelze vytknout absenci odůvodnění napadeného usnesení. Tento postup má jednak oporu v § 169 odst. 2 o. s. ř., jednak v nyní posuzované věci byly naplněny předpoklady jeho použití, tedy že z obsahu spisu je zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto.

16. Ústavní soud závěrem uvádí, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele zaměřenou na tvrzená pochybení insolvenční správkyně, neboť přezkum jejích procesních úkonů nebyl předmětem napadeného rozhodnutí krajského soudu.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru