Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 365/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkinterpretace
daň/daňová povinnost
daň/správce daně
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.365.17.1
Datum podání04.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 134

586/1992 Sb., § 38p odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 365/17 ze dne 23. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dalibora Moce, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem sídlem Šafaříkova 666/6, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 Afs 120/2016-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti ze dne 4. 2. 2017, k výzvě doplněné podáním ze dne 26. 3. 2017, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 31 Af 4/2015-86 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 11. 2014, č. j. 31389/14/5200-10422-707678, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 22. 4. 2014, č. j. 741691/14/2701-24803-607734 (dále jen "rozhodnutí finančního úřadu"). Rozhodnutím finančního úřadu byla stěžovateli doměřena za zdaňovací období roku 2007 daň z příjmů ve výši 0,- Kč, a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně v celkové výši 0,- Kč. Rozhodnutí finančního úřadu bylo vydáno v situaci, kdy se žalobce dovolával stanovení daně rozdílně oproti poslední známé dani a uplatňoval ztrátu ve výši 7 537 971,- Kč. V rámci doměřovacího řízení však finanční úřad dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl v souladu s § 38p odst. 2 zákona 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o daních z příjmů"), oprávněn uplatnit v předmětném dodatečném daňovém tvrzení daňovou ztrátu ve výši 7 537 791,- Kč. Citovaným ustanovením zákona o daních z příjmů je totiž pro uznání daňové ztráty ve věci stěžovatele stanovena podmínka, podle které vyšší částky odčitatelných položek může v dodatečném přiznání k dani z příjmů daňový subjekt uplatnit, pokud mj. bude mít ve výsledku vyšší daňovou povinnost, nebo daňovou povinnost, která se neodchyluje od poslední známé daňové povinnosti. Tato podmínka v projednávané věci nebyla podle správce daně splněna, neboť stěžovatel nově dovodil, že jeho daňová povinnost je 0,- Kč, zatímco jeho poslední známá daňová povinnost byla 1 185 972,- Kč, resp. v dodatečném daňovém přiznání stěžovatel uplatňoval za použití daňové ztráty zjevně nižší daňovou povinnost.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, že jeho kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel konkrétně uvádí, že má jiný názor na možnost uplatnění daňových ztrát. Stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu řízení o dani z příjmů za rok 2007 podal celkem čtyřikrát dodatečná daňová přiznání, ve kterých vždy projevil vůli uplatnit daňové ztráty při doměření daně z příjmů, přičemž ve všech případech byla dodatečná daňová přiznání podána na daňovou povinnost neodchylující se od poslední známé daňové povinnosti, tedy v souladu s podmínkou obsaženou v § 38p odst. 2 zákona o daních z příjmů. V této souvislosti stěžovatel namítá, že daňová povinnost není číslo, ale soubor různých povinností. Podle stěžovatele je tak nesprávná interpretace § 38p odst. 2 zákona o daních z příjmů, kterou v jeho věci provedly správce daně i správní soudy, podle kterých je daňovou povinností ve smyslu uvedeného ustanovení samotná daň. K nesprávnému používání pojmů "daň" a "daňová povinnost" poukázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 5 Afs 8/2013, podle kterého "[j]e totiž třeba rozlišovat "daň" a "daňovou povinnost". Tyto pojmy jsou často zaměňovány a používány nepřípadně a nahodile, a to i v samotných jednotlivých daňových zákonech. Daňová povinnost je specifickým druhem určité právní povinnosti, která má svůj základ v hmotněprávním předpise (daňová povinnost vzniká např. okamžikem převodu, prodeje apod.) Má svůj aspekt jak v rovině nalézací (daň přiznat, tvrdit) tak i v rovině platební (daň zaplatit). Daňová povinnost tedy obecně vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně, nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající. Naopak daň je částka číselně odrážející daňovou povinnost." Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2.2014, sp. zn. 9 Afs 41/2013, a dále žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2017 stěžovatel uvádí, že tím, že mu bylo znemožněno uplatnit ztráty z předchozích období, a s tím souvisejícím vystavením jeho majetku exekuci, došlo k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu soudů, které mu nedůvodně neumožnily využít právní úpravu opravňující jej k uplatnění daňové ztráty.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je - po výzvě Ústavního soudu - právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

III.

Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud posoudil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, týkající se výkladu části § 38p odst. 2 zákona o daních z příjmů, kterou je stanoveno, že stěžovatel mohl uplatnit daňové ztráty jen v dodatečném daňovém přiznání "na vyšší daňovou povinnost nebo na daňovou povinnost, která se neodchyluje od poslední známé daňové povinnosti". Ústavní soud především konstatuje, že jde o námitku, kterou již stěžovatel uplatnil v řízení před správními soudy, které se s ní ústavně konformním způsobem vypořádaly. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že podmínka stanovená citovaným ustanovením zákona o daních z příjmů nebyla v případě stěžovatele splněna, neboť v dodatečném daňovém přiznání uplatňoval daňovou povinnost ve výši 0,- Kč, ačkoliv jeho poslední daňová povinnost byla mnohonásobně vyšší (1 185 972,- Kč). Odkázal přitom na svůj předchozí rozsudek ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 5 Afs 8/2013, ve kterém tento závěr učinil ke zcela shodné námitce stěžovatele k témuž zdaňovacímu období.

Jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje odkazem na ten stejný rozsudek Nejvyššího správního soudu, konkrétně na část odůvodnění, ve které se Nejvyšší správní soud věnuje rozdílu mezi pojmy "daň" a "daňová povinnost" (odst. 36. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 5 Afs 8/2013), zcela tím přehlíží, že uvedeným rozlišením Nejvyšší správní soud nijak nezpochybnil výklad § 38p odst. 2 zákona o daních z příjmů, tak jak jej uplatnil Nejvyšší správní soud i v napadeném rozsudku, ale naopak i v tomto rozsudku sp. zn. 5 Afs 8/2013 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, který předmětnému výkladu odpovídá, tj. že "poslední známou daňovou povinností byla v případě stěžovatele částka ve výši 2 372 564 Kč. Aby si stěžovatel mohl ztrátu dodatečně uplatnit, musel by v dodatečném daňovém přiznání vykázat částku číselně odrážející jeho daňovou povinnost (daň) minimálně v této výši" (odst. 39. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 5 Afs 8/2013).

Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 Afs 41/2013, již krajský soud k této námitce ve svém rozsudku konstatoval, že odkaz na citované rozhodnutí je nepříhodný, neboť Nejvyšší správní soud v něm řešil "procesní postup, jakým může daňový subjekt uplatnit ztrátu vyměřenou za předcházející zdaňovací období a tím i postup či řízení, v rámci kterého tak lze učinit". S ohledem na to, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti svoji argumentaci opírá o citaci tzv. právní věty tohoto rozsudku, Ústavní soud v této souvislosti dodává, že právní věty jsou toliko anotací soudních rozhodnutí, z nichž samotných nelze dovozovat právní názor soudu.

Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal porušení jeho základních práv a svobod, a nebyl tak dán důvod pro případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Ústavní stížnost stěžovatele je pouze pokračováním polemiky s orgány správce daně a se správními soudy, která ústavně právní roviny nedosahuje. Nejvyšší správní soud se s argumenty stěžovatele v dostatečné míře a uceleně vypořádal, jeho rozhodnutí neobsahuje ani prvky libovůle, nelze je ani označit za vybočující z ustáleného výkladu. Skutečnost, že se s ním stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě být důvodem opodstatněnosti ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru