Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3647/14 #1Nález ÚS ze dne 13.08.2015Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí o zajištění finančních prostředků s ohledem na délku jeho trvání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
odnětí/vydání věci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 147/78 SbNU 275
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3647.14.1
Datum vyhlášení27.08.2015
Datum podání19.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Orgány činné v trestním řízení jsou povinny přesvědčivou a zevrubnou argumentací zdůvodnit, proč považují dlouhotrvající zajištění majetku za legitimní, a doložit, z jakých konkrétních skutečností své závěry vyvozují. Opačným postupem poruší právo osoby, jíž byl majetek zajištěn, na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 13. 8. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve věci ústavní stížnosti O. B. T. K. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 č. j. 43 T 2/2010-19762 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení vrchního soudu, kterým došlo k zamítnutí její stížnosti proti usnesení městského soudu, který zamítl její žádost o navrácení finančních prostředků, jež byly zajištěny policejním orgánem (jako výnosy z trestné činnosti) při domovní prohlídce v jejím bydlišti, a to v souvislosti s trestním řízením, v němž stěžovatelka nefigurovala jako obviněná. K rozhodnutí městského soudu došlo téměř po desetiletém zajištění a opakovaných urgencích stěžovatelky a průtazích řízení o její žádosti. Městský soud zamítnutí stížnosti zdůvodnil tím, že o zajištěné peněžní částce bude rozhodováno v novém řízení v předmětné trestní věci. Vrchní soud uznal dlouhou dobu zajištění, avšak poukázal na obsáhlost trestní věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila za protiústavní jednak samotné zamítnutí její žádosti o navrácení finančních prostředků a jednak nedostatečné odůvodnění tohoto rozhodnutí ze strany obecných soudů.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že nároky na odůvodnění rozhodnutí o použití majetkového zajišťovacího institutu v trestním řízení narůstají s prodlužující se dobou od vydání takového rozhodnutí; tato potřeba nabývá na intenzitě v případě, domáhá-li se navrácení zajištěných finančních prostředků ten, kdo v rámci daného trestního řízení nevystupuje jako osoba obviněná.

Ústavní soud konstatoval, že vrchní soud ve svém rozhodnutí sice objasnil důvod celkové délky trestního řízení, avšak s otázkou trvání samotného zajištění se přesvědčivě nevypořádal. Za situace, kdy zajištění finančních prostředků trvalo již takřka deset let a nebylo jasné, kdy dojde k vydání rozhodnutí v předmětné trestní věci před soudem prvního stupně, nebylo lze považovat za ústavně konformní, pokud obecné soudy fakticky odkládaly rozhodnutí o případném navrácení finančních prostředků až do doby vydání rozsudku ve věci samé. Naopak bylo lze od nich požadovat, že budou vyvíjet potřebnou aktivitu k tomu, aby přesvědčivou a zevrubnou argumentací zdůvodnily, proč považovaly dlouhotrvající zajištění majetku stěžovatelky za legitimní, a doložily, z jakých konkrétních skutečností své závěry vyvozují. Nároky na zdroje takového rozhodnutí budou oproti počátečním stadiím trestního řízení podstatně zvýšené.

Ústavní soud podotkl, že řízení o žádosti stěžovatelky trpělo značnými průtahy, které vznikly na straně městského soudu, který ve svém prvním rozhodnutí ve věci samé zcela opomněl řešit otázku dalšího osudu zajištěných prostředků, a to navzdory návrhu státního zástupce na zabrání předmětných věcí. Teprve zrušujícím rozsudkem odvolacího soudu byl městský soud vyzván k tomu, aby se ve svém dalším rozhodování touto otázkou zabýval. V době projednání ústavní stížnosti, tedy více než deset let od zajištění předmětných finančních prostředků, dosud městský soud ve věci samé nerozhodl a nebylo zřejmé, kdy k tomu dojde.

Obecné soudy se řádným způsobem nevypořádaly s otázkou legitimity zajištění předmětných finančních prostředků, a to s ohledem na plynutí času a vývoj celého trestního řízení, Ústavní soud shledal proto jejich odůvodnění za nedostatečné a porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí proto zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015

N 147/78 SbNU 275

Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí o zajištění finančních prostředků s ohledem na délku jeho trvání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky - ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 ve věci ústavní stížnosti Oanh Bui Thi Kim, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 o zamítnutí stěžovatelčiny stížnosti ve věci její žádosti o navrácení finančních prostředků, které byly zajištěny Policií České republiky při domovní prohlídce v roce 2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 byl porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 č. j. 43 T 2/2010-19762 se ruší.

Odůvodnění:

I. Namítané zásahy do základních práv

1. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým došlo k zamítnutí její stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze (dále také "městský soud") ze dne 1. října 2014 č. j. 43 T 2/2010-19762, jímž městský soud zamítl její žádost o navrácení finančních prostředků zajištěných policejním orgánem při domovní prohlídce ze dne 18. ledna 2005 v jejím bydlišti na adrese P.

2. Napadeným rozhodnutím mělo podle stěžovatelky dojít k zásahu do jejího práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Řízení předcházející podání ústavní stížnosti

3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 18. ledna 2005 byla Policií České republiky (dále jen "policejní orgán") ve věci obviněného Kien Pham Trunga a dalších 14 spoluobviněných, stíhaných pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, jakož i pro další trestné činy, v bydlišti stěžovatelky na adrese P. provedena domovní prohlídka, při níž došlo k zajištění finančních prostředků ve výši 295 500 Kč, 24 610 EUR a 400 USD, jako předpokládaného výnosu z trestné činnosti obviněných.

4. Dne 8. února 2010 byla na obviněného Kien Pham Trunga a spoluobviněné podána obžaloba, ve které státní zástupce mimo jiné navrhl, aby soud podle § 178 odst. 1 trestního řádu, za použití § 101 odst. 1 písm. c), resp. podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, vyslovil zabrání výše uvedených finančních prostředků.

5. Při hlavním líčení před Městským soudem v Praze v předmětné trestní věci podala stěžovatelka skrze svého právního zástupce žádost o vrácení zajištěných finančních prostředků. Svoji žádost odůvodnila tím, že tyto finanční prostředky nepocházejí z trestné činnosti, nýbrž jsou jejím majetkem a byly zajištěny na místech používaných jen její rodinou.

6. Žádosti stěžovatelky Městský soud v Praze vyhověl podle § 80 odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 23. března 2011 sp. zn. 43 T 2/2010, v němž konstatoval, že nebylo prokázáno, že zmíněné peněžní částky jsou výnosem z trestné činnosti, a nebyl tedy dán důvod k jejich dalšímu zadržování.

7. Proti usnesení městského soudu podal stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2011 sp. zn. 1 To 48/2011 tak, že napadené usnesení zrušil a Městskému soudu v Praze uložil, aby ve věci znovu rozhodl.

8. K novému projednání uvedené záležitosti městský soud však již z vlastní iniciativy nepřistoupil. Stěžovatelka proto opakovaně žádala o vydání zajištěných prostředků, a to minimálně žádostmi podanými ve dnech 6. září 2013, 6. listopadu 2013 a 5. června 2014. Jelikož Městský soud v Praze na uvedené žádosti nereagoval, podala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Ani touto formou se jí nedostalo ze strany soudu žádné odpovědi. Podala proto stížnost ve smyslu § 164 zákona o soudech a soudcích, která byla Městskému soudu v Praze doručena dne 24. září 2014. V reakci na uvedenou stížnost předseda jmenovaného soudu dle svého přípisu adresovaného stěžovatelce dne 30. září 2014 provedl podrobné šetření a zjistil, že její stížnost je důvodná. Konstatoval průtahy řízení v její věci, jakož i další pochybení předsedy senátu, který měl věc vyřizovat, a přislíbil okamžité odstranění průtahů.

9. K vydání rozhodnutí o žádosti stěžovatelky poté skutečně došlo, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 sp. zn. č. j. 43 T 2/2010-19762, jímž byla její žádost zamítnuta. Své rozhodnutí městský soud odůvodnil poukazem na předešlé závěry Vrchního soudu v Praze uvedené v usnesení ze dne 3. května 2011 sp. zn. 1 To 48/2011 a též poukazem na rozhodnutí téhož soudu ze dne 21. srpna 2013 sp. zn. 3 To 32/2013. Městský soud konstatoval, že před soudem prvního stupně jsou nařízena hlavní líčení, v nichž si soudy vytvoří předpoklady pro spolehlivé rozhodnutí o všech bodech obžaloby, včetně rozhodnutí o zabrání předmětných finančních prostředků.

10. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka stížnost, v níž namítala, že řízení je stiženo zásadními průtahy, neboť trvá již více než devět let a bude se nadále prodlužovat. Soud podle ní nevzal vůbec v potaz vliv plynutí času ve vztahu k zásahu do základního práva na pokojné užívání majetku. Stěžovatelka poukázala na to, že o podané žádosti o navrácení zajištěných prostředků měl soud rozhodnout již před třemi lety, což neučinil a zcela tuto otázku pominul. Nereagoval přitom na její výzvy ani na návrh na určení lhůty ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích. Stěžovatelka dále upozornila na to, že ani projednání trestní věci samotné neprobíhá plynule.

11. Vrchní soud v Praze se neztotožnil s námitkami stěžovatelky a usnesením ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 3 To 52/2014 její stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. K námitce stran délky zajištění finančních prostředků stížnostní soud uvedl, že jde o obsáhlou trestní věc, ve které je stíháno celkem patnáct osob a kdy spisový materiál obsahuje téměř dvacet tisíc stran. Celková doba řízení před soudem se pak odvíjí zejména od toho, že věc byla odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, přičemž projednání věci soudem prvního stupně vyžaduje provedení celé řady hlavních líčení. Stížnostní soud dodal, že stěžovatelka se do současné doby nevyjádřila k původu zajištěných finančních prostředků a ke způsobu jejich zdanění, a to ani ve vztahu k peněžním prostředkům ukrytým v nádržce od WC. Podle soudu nelze dosud jednoznačně dovodit, že zajištěná část finančních prostředků patří do majetku stěžovatelky nabytého legálním způsobem.

12. V mezidobí došlo k meritornímu projednání předmětné trestní věci. Rozsudkem ze dne 7. června 2012 sp. zn. 43 T 2/2010 rozhodl Městský soud v Praze o vině a trestu obžalovaných, avšak k návrhu na zabrání v obžalobě uvedených věcí se nikterak nevyjádřil. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 21. srpna 2013 sp. zn. 3 To 32/2013 rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání z důvodů procesních vad a neúplného hodnocení provedených důkazů. Soudu prvního stupně rovněž uložil, aby se zaměřil na rozhodnutí o zabrání věci, které bylo státním zástupcem navrhováno. Ten do doby podání ústavní stížnosti meritorně nerozhodl. Další termíny hlavního líčení byly podle jeho vyjádření k ústavní stížnosti nařízeny na září a říjen roku 2015.

III. Argumentace stěžovatelky

13. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatelka brojí ústavní stížností, v níž namítá, že rozhodnutí obecných soudů je v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti, přičemž zajištění předmětných finančních prostředků trvá již devět a tři čtvrtě roku, aniž by bylo jakkoliv prokázáno, že zajištěná hotovost má souvislost s předmětnou trestní věcí, a aniž by byla jakýmkoliv důkazem vyvrácena její tvrzení stran zajištěné hotovosti.

14. Stěžovatelka tvrdí, že se soud při svém rozhodování vůbec nezabýval otázkou vlivu plynutí času na přiměřenost zásahu do jejího vlastnického práva; řízení v předmětné trestní věci je přitom podle ní stiženo zásadními průtahy a rozhodně je nelze označit za plynulé. V této souvislosti poukazuje na to, že mezi nápadem obžaloby dne 8. února 2010 a prvním jednáním ve věci dne 8. listopadu 2010 uplynulo celých devět měsíců; stejná doba pak uplynula mezi vydáním prvostupňového rozsudku dne 7. června 2012 a odesláním spisu na odvolací soud dne 18. března 2013. Jedenáct měsíců navíc podle vyjádření stěžovatelky uplynulo mezi okamžikem, kdy se spis dne 1. října 2013 soudu prvního stupně vrátil k novému projednání mezi faktickým zahájením hlavního líčení v září 2014.

15. Jde-li o projednání její žádosti o navrácení zajištěných finančních prostředků, stěžovatelka uvádí, že soudce soudu prvního stupně měl o její žádosti o navrácení zajištěných finančních prostředků rozhodnout již v roce 2011, což neučinil a zcela tuto otázku trestního řízení, navzdory opakovaným výzvám stěžovatelky, pominul. Stěžovatelka zdůrazňuje, že dne 15. května 2014 podala v této věci návrh na určení lhůty dle § 174a zákona o soudech a soudcích, avšak městský soud přes svou zákonnou povinnost nepostoupil spis příslušnému soudu. O žádosti stěžovatelky tak městský soud rozhodl až poté, co podala stížnost na průtahy v řízení, na niž reagovalo vedení soudu přípisem ze dne 30. 9. 2014 pod sp. zn. St 172/2014.

16. V kontextu výše uvedeného se stěžovatelka domnívá, že se soud řádně nevypořádal s otázkou legitimity a přiměřenosti zajištění finančních prostředků s ohledem na plynutí času a vývoj celého trestního řízení. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209), podle nějž musí rozhodující orgán v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví.

17. Stěžovatelka zdůrazňuje, že není obviněna z žádné trestné činnosti a v předmětné trestní věci vystupuje pouze jako zúčastněná osoba. Uvádí navíc, že vzhledem k jejím majetkovým poměrům jde o jediné větší finanční prostředky, kterými by mohla disponovat.

IV. Vyjádření obecných soudů

18. V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i zaslání relevantních částí spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010.

19. K výzvě Ústavního soudu zaslal dne 11. května 2015 Vrchní soud v Praze své vyjádření k ústavní stížnosti, v němž navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vyjádřil zde své přesvědčení, že se v napadeném usnesení dostatečně zabýval délkou trestního řízení a neopomněl přitom vzít v úvahu ani judikaturu Ústavního soudu, ani ústavní garance základních práv a svobod. Vrchní soud připustil, že zajištění předmětných peněžních prostředků trvá poměrně dlouhou dobu, ale zároveň připomněl, že existuje podezření, že jde o prostředky získané z trestné činnosti. Jak bylo akcentováno i v napadeném usnesení, stěžovatelka se podle něj nijak nevyjádřila k původu zajištěných finančních prostředků ani k jejich ukrytí v nádržce od WC. Závěrem vrchní soud poukázal na mezinárodní závazky státu zajišťovat a následně konfiskovat majetek, který je výnosem z trestné činnosti.

20. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 22. června 2015 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2011 sp. zn. 3 To 52/2014, jakož i na napadené rozhodnutí soudu stížnostního. Uvedl, že v současné době je v uvedené trestní věci nařízeno několik termínů hlavního líčení, a to v průběhu září a října 2015.

21. Vyjádření obecných soudů neobsahovala nad rámec jejich rozhodnutí žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z dosavadního průběhu řízení a k nimž by Ústavní soud měl nově přihlížet. Proto tato vyjádření nebyla stěžovatelce zasílána k eventuální replice.

V. Posouzení formálních náležitostí ústavní stížnosti

22. Dříve, než Ústavní soud přikročí k projednání ústavní stížnosti ve věci samé, musí zjistit, zda je ústavní stížnost přípustná a zda splňuje všechny ostatní formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

23. Ústavní stížností stěžovatelka tvrdí, že pravomocným rozhodnutím soudu o zamítnutí její stížnosti, jíž brojila proti zamítnutí její žádosti o navrácení zajištěných finančních prostředků, bylo zasaženo do jejích základních práv. Stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva v projednávané věci poskytoval, ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě a splnila rovněž ostatní formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní soud neposoudil návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a mohl tedy přikročit k meritornímu projednání věci.

VI. Obecná východiska posouzení ústavní stížnosti

24. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

25. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, a není tedy zásadně oprávněn přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případě, kdy jejich postup překračuje meze ústavnosti. Jak bude vysvětleno níže, Ústavní soud shledal, že k takovému protiústavnímu zásahu v projednávaném případě došlo.

26. Jak vyplývá z četné judikatury Ústavního soudu, je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů, posuzovat oprávněnost uplatnění zajišťovacích prostředků v konkrétní věci. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ve věcech týkajících se použití zajišťovacích institutů v trestním řízení se proto kasační pravomoc Ústavního soudu může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].

27. Uplatnění některého z majetkových zajišťovacích institutů ve smyslu § 79 a násl. trestního řádu představuje opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i článku 11 Listiny. Jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu článku 1 odst. 1 věty druhé Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze 7. prosince 1976 č. 5493/72, Série A č. 24 - § 62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jimiž jsou náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, usnesení ze dne 1. července 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 (v SbNU nepublikována)].

28. Ačkoliv je institut zajištění majetku (resp. odnětí věci) ze své povahy prostředkem pouze dočasným, je přesto jeho uplatnění způsobilé zasáhnout do základních práv dotčené osoby. Jsou to přitom v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.

29. Je-li posuzována ústavní konformita zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů, musí být přihlédnuto k následujícím požadavkům formulovaným konstantní judikaturou Ústavního soudu: Rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. výše citovaný nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další).

30. Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku tedy nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem a mohlo by založit neproporcionalitu předmětného zásahu [srov. nález ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].

31. Jak již bylo výše uvedeno, k posouzení, zda jsou naplněna shora naznačená kritéria, jsou v prvé řadě povolány orgány činné v trestním řízení, zejména obecné soudy. Mají-li obecné soudy dostát požadavkům kladeným na ně ústavními předpisy, musí při svém rozhodování o otázkách týkajících se zajištění majetku respektovat garance článků 36 a násl. Listiny, které dotčenému subjektu zaručují právo na soudní ochranu. Tomuto ústavně zaručenému právu odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně logicky se vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Právě řádné odůvodnění soudního rozhodnutí představuje jednu z nejdůležitějších záruk proti svévolnému zásahu orgánů veřejné moci do vlastnického práva dotčené osoby. V odůvodnění svého rozhodnutí se proto obecný soud musí přesvědčivě vyrovnat s tím, zda byly naplněny všechny zákonem stanovené předpoklady zajištění majetku, zda toto opatření sleduje legitimní cíl a zda je zásah do práv dotčené osoby přiměřený sledovanému zájmu.

32. Při posuzování přiměřenosti zásahu jsou soudy povinny zohlednit rovněž jeho časový aspekt, tedy délku trvání zajištění majetku. Jak Ústavní soud zdůraznil ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13, ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že byly určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, orgán rozhodující o zajištění musí vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele, jakož i na minimalizaci jejích negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob (s čím souvisí též zájem na případné reparaci pro osoby poškozené trestnou činností), s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví a na podnikání.

33. Trvá-li použití majetkového zajišťovacího institutu delší než obvyklou dobu, musí se s touto skutečností obecné soudy náležitě vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato potřeba se stává o to intenzivnější v případě, kdy se navrácení zajištěných finančních prostředků domáhá osoba, která v rámci daného trestního řízení nefiguruje jako osoba obviněná.

34. S prodlužující se dobou zajištění finančních prostředků narůstají nároky na přesvědčivost a podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o jeho trvání. Ačkoliv tedy v počátcích trestního řízení, kdy k zajištění majetku zpravidla dochází, může k odůvodnění použití tohoto institutu postačovat pouhý nižší stupeň pravděpodobnosti, že jde o majetek získaný jako výnos z trestné činnosti nebo o majetek použitý či určený ke spáchání trestného činu, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi (viz nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13), postupem času se požadavky na zdroje rozhodnutí a jejich průkaznost zvyšují.

VII. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

35. Stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje za protiústavní jednak samotné zamítnutí své žádosti o navrácení finančních prostředků, které je podle jejího názoru v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti, a jednak nedostatečné odůvodnění tohoto rozhodnutí ze strany obecných soudů. Ústavní soud se bude dále věnovat toliko druhé z uvedených námitek, neboť bez přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí obecných soudů Ústavnímu soudu zpravidla nenáleží posuzovat samotnou oprávněnost zajištění předmětných prostředků, a to v souladu se zásadou subsidiarity ústavního přezkumu [obdobně srov. nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (viz výše)]. K přezkumu věcné správnosti zajišťovacího opatření by se Ústavní soud uchýlil toliko v případech excesivních pochybení orgánů činných v trestním řízení.

36. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že k zajištění finančních prostředků došlo v souvislosti s domovní prohlídkou, která byla provedena policejním orgánem v bydlišti stěžovatelky v lednu 2005. K domovní prohlídce a k navazujícím zajišťovacím úkonům došlo v rámci trestního stíhání celkem 15 obviněných stíhaných pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, jakož i pro další trestné činy, přičemž stěžovatelka ani její manžel v trestním řízení jako obvinění nefigurovali.

37. Rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze zamítl žádost stěžovatelky o navrácení zajištěných finančních prostředků, bylo vydáno v říjnu 2014, tedy v době, kdy toto zajištění trvalo již více než devět a půl roku. K rozhodnutí došlo po opakovaných urgencích stěžovatelky a průtazích v řízení o její žádosti, které vznikly na straně Městského soudu v Praze, což potvrdil jeho předseda svým přípisem ze dne 30. září 2014, adresovaným stěžovatelce.

38. Městský soud své rozhodnutí o zamítnutí žádosti zdůvodnil tím, že o osudu zajištěné peněžní částky bude rozhodováno v rámci nového řízení, které bude v návaznosti na zrušující rozsudek odvolacího soudu vedeno v trestní věci obviněných Kien Pham Trunga a spol. před soudem prvního stupně a v němž budou provedeny další úkony a doplnění dokazování podle pokynu odvolacího soudu.

39. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní se s uvedenou argumentací městského soudu ztotožnil. Uznal sice na jedné straně, že celková délka trestního řízení, resp. samotného zajištění, je poměrně dlouhá, avšak zdůvodnil to obsáhlostí trestní věci, vysokým počtem stíhaných osob i množstvím hlavních líčení, která musela být v jejím rámci nařízena. Zdůraznil přitom, že za současné důkazní situace není vyvráceno důvodné podezření, že zajištěné finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti.

40. Ústavní soud nepovažuje výše uvedené odůvodnění za dostatečné, neboť má za to, že se obecné soudy řádným způsobem nevypořádaly s otázkou legitimity zajištění předmětných finančních prostředků, a to s ohledem na plynutí času a vývoj celého trestního řízení. Jak již Ústavní soud výše uvedl, v případě déletrvajícího zajištění finančních prostředků se plynutím času zvyšují nároky kladené na zdroje rozhodnutí legitimizující trvání tohoto zásahu, jakož i na jejich průkaznost. Zatímco tedy v počátcích zajištění (zpravidla na počátku přípravného řízení) může k odůvodnění zásahu do základních práv dotčené osoby postačovat pouhý nižší stupeň pravděpodobnosti, že jde o majetek získaný jako výnos z trestné činnosti nebo o majetek použitý či určený ke spáchání trestného činu, budou požadavky na doložení důvodného podezření o nelegálním zdroji zajištěného majetku podstatným způsobem zvýšeny po několikaletém trvání tohoto zajištění. Téměř desetileté zajištění finančních prostředků proto musí být opřeno o konkrétní skutečnosti, které budou schopny přesvědčivě doložit existenci důvodného podezření o nelegálním původu těchto prostředků. Po pěti letech trvání přípravného řízení a dalších takřka pěti letech, kdy byla trestní věc projednávána před obecnými soudy, nelze podle názoru Ústavního soudu akceptovat, aby zdůvodnění použití zajišťovacího institutu setrvávalo v rovině tvrzení proti tvrzení, jak je tomu v projednávaném případě.

41. Vrchnísoud v Praze ve svém rozhodnutí sice objasnil důvod celkové délky trestního řízení, avšak s otázkou trvání samotného zajištění se přesvědčivě nevypořádal. Za situace, kdy zajištění finančních prostředků trvá již takřka deset let a není jasné, kdy dojde k vydání rozhodnutí v předmětné trestní věci (a tedy i rozhodnutí o návrhu státního zástupce na zabrání věci) před soudem prvního stupně, nelze považovat za ústavně konformní, pokud obecné soudy fakticky odkládají rozhodnutí o případném navrácení finančních prostředků až do doby vydání rozsudku ve věci samé. Naopak lze od nich požadovat, že budou vyvíjet potřebnou aktivitu k tomu, aby přesvědčivou a zevrubnou argumentací zdůvodnily, proč považují dlouhotrvající zajištění majetku stěžovatelky za legitimní, a doložily, z jakých konkrétních skutečností své závěry vyvozují. Jak již bylo výše uvedeno, nároky na zdroje takového rozhodnutí budou oproti počátečním stadiím trestního řízení podstatně zvýšené.

42. Závěrem Ústavnísoud dodává, že při posuzování ústavní stížnosti nemohl přehlédnout, že řízení o žádosti stěžovatelky trpělo značnými průtahy, které vznikly na straně Městského soudu v Praze. Na projednávané věci se rovněž negativně promítla ta skutečnost, že jmenovaný soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci samé zcela opomněl řešit otázku dalšího osudu zajištěných prostředků, a to navzdory návrhu státního zástupce na zabrání předmětných věcí. Teprve zrušujícím rozsudkem odvolacího soudu byl městský soud vyzván k tomu, aby se ve svém dalším rozhodování touto otázkou zabýval. V době projednání ústavní stížnosti, tedy více než deset let od zajištění předmětných finančních prostředků, dosud Městský soud ve věci samé nerozhodl a není zřejmé, kdy k tomu dojde.

43. Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto návrhu stěžovatelky vyhověl a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

44. Jelikož ve světle přísně nastavených požadavků práva na spravedlivý proces neobstojí ani výše citované rozhodnutí Městskéhosoudu v Praze, který se ve svých úvahách zcela opomněl zabývat otázkou legitimity dlouhotrvajícího zajištění finančních prostředků stěžovatelky, rozhodl se Ústavní soud v zájmu hospodárnosti a efektivity daného řízení zrušit i toto rozhodnutí.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru