Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3645/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkObnova řízení
platební výměr
Prekluze
Clo
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3645.14.1
Datum podání19.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 320, § 268 odst.4

150/2002 Sb., § 12, § 17

212/1992 Sb., § 4 odst.2

337/1992 Sb., § 47 odst.1, § 47 odst.2, § 54 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3645/14 ze dne 26. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubora Michálka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2014 č. j. 5 Afs 93/2014-25 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014 č. j. 30 Af 55/2010-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Celní ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 2. 1. 2004 č. j. 10139/21/04-0101-21 zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Celního úřadu Břeclav- dálnice ze dne 19. 8. 2003 o zamítnutí návrhu (podaného 9. 6. 2003) o povolení obnovy řízení, ukončených pravomocnými rozhodnutími - platebními výměry Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 3. 11. 1995 č. j. 29-2400/CD/95 až č. j. 29-2404/CD/95.

Žalobu stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 30 Ca 77/2004 zamítl; Nejvyšší správní soud poté rozsudkem ze dne 20. 7. 2007 č. j. 2 Afs 2/2007-109 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobě stěžovatele vyhověl, a rozsudkem ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 30 Ca 230/2007 rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství zrušil s tím, že při posouzení otázky včasnosti žádosti o obnovu řízení ve věci vyměření cla, resp. běhu lhůty k jeho vyměření se správní orgán nezabýval možností aplikace § 268 odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen "celní zákon"), ve znění účinném od 1. 7. 2002.

Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 7. 4. 2010 č. j. 522/2009/1612/-2/2010-010100-21 odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 19. 8. 2003 č. j. 3318/01-01/03-0223-01, (opět) zamítlo s tím, že "nic nesvědčí trestné činnosti celníka nebo celníků, na jejichž základě by mohlo být aktivováno uplatnění ust. § 268 odst. 4 celního zákona ... a neexistuje ani důvod, pro který by se bylo možno domnívat, že ... předmětné platební výměry... byly dosaženy jiným trestným činem"; současně uvedl, že má za nesporné, že prekluzivní lhůta pro vyměření cla (§ 4 odst. 2 o soustavě daní) v době podání návrhu již uplynula a " nelze ... tuto skutečnost prolomit ani zpětnou aplikací § 268 odst. 4 celního zákona" ve znění účinném od ve znění účinném od 1. 7. 2002, neboť "aplikace lhůty podle právní úpravy účinné v době podání návrhu na obnovu řízení na případy, kdy celní dluhy vznikaly v letech 1994-5, by bylo aplikací zakládající retroaktivitu".

O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "žalovaný") rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 4. 2012 č. j. 30 Af 55/2010-106 tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 30. 1. 2014 č. j. 5 Afs 47/2012-62 toto rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že "relevantní hmotně právní úprava, tj. celní zákon a zákon o správě daní a poplatků, ve znění platném a účinném v době vzniku celního dluhu, neumožňovala vyměřit celní dluh po uplynutí tří let od konce vzniku povinnosti zaplatit clo (vzniku celního dluhu) ani v případě, pokud příslušná částka cla nemohla být vyměřena v důsledku jednání majícího znaky trestného činu a v projednávané věci se ani neuplatní desetiletá prekluzivní lhůta dle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků".

K tomuto právnímu závěru soud dospěl na základě následujících důvodů:

a) K žalobní námitce stěžovatele, že správní orgány měly při posouzení včasnosti návrhu na obnovu řízení postupovat podle § 268 odst. 3, 4 celního zákona, ve znění platném a účinném v době zahájení řízení o žádosti, poukázal na právní názor rozšířeného senátu tohoto soudu vyslovený v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle něhož "je nutno na otázku prekluze ... práva celní dluh vyměřit a z toho plynoucí lhůty k podání žádosti o obnovu řízení, aplikovat celní zákon platný a účinný v době vzniku celního dluhu, neboť otázka zániku práva celní dluh vyměřit je ... otázkou práva hmotného ... a procesní lhůta k podání žádosti o obnovu řízení, která na prekluzivní lhůtě k zániku celního dluhu přímo závisí, má proto také hmotně právní účinky".

b) S odkazem na ustanovení § 240 odst. 1 a 2 celního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1997) dále uvedl, že rozhodným okamžikem určujícím počátek běhu prekluzivní lhůty je vznik celního dluhu, tedy okamžik odnětí zboží celnímu dohledu, přičemž pro posouzení celního dluhu je rozhodující faktický stav, tj. okamžik dovozu zboží, které bylo celnímu dohledu odňato. V případě stěžovatele ke vzniku celního dluhu ve výši 306 426 Kč došlo dne 27. 12. 1994, celního dluhu ve výši 307 335 Kč dne 19. 12. 1994, celního dluhu ve výši 301 652 Kč dne 15. 12. 1994, celního dluhu ve výši 373 924 Kč dne 20. 12. 1994 a celního dluhu ve výši 387 148 Kč dne 22. 12. 1994.

c) Ohledně běhu a délky prekluzivních (a promlčecích) lhůt pro vyměření a vymáhání za situace, kdy nebyly v celním zákoně (ve znění účinném do 30. 6. 1997) výslovně upraveny, s odkazem na § 320 celního zákona ve znění do 30. 6. 1997 uvedl, že pokud možnost vyměřit celní dluh neomezeně dlouho (a tím i neomezeně dlouho podat návrh na obnovu řízení) není ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05 ústavně konformní, "je třeba uvážit, zda existují ... další "obecné předpisy", které by státní moci při vyměření celního dluhu stanovily časový limit". Podle Nejvyššího správního soudu "tuto otázku" přitom v rozhodné době "upravoval ... zákon o soustavě daní a současně zákon o správě daní a poplatků, a použití těchto právních norem celní zákon, ve znění platném a účinném do 30. 6. 1997, nevylučoval". Po posouzení vzájemného vztahu mezi těmito právními normami obsahujícími k rozhodné otázce běhu prekluzivních lhůt "konkurenční právní úpravu" [§ 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen zákon o soustavě daní) a § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků)] dovodil, že pokud zákon o správě daní a poplatků, upravoval některé procesní otázky odlišně od zákona o soustavě daní, je třeba vycházet ze zákona o správě daní a poplatků, jako zákona speciálního, neboť "vztah těchto zákonů v rozhodné otázce není výslovně upraven jinak a předmětem řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhá, je daň z přidané hodnoty a daň spotřební; rovněž z tohoto důvodu je na místě aplikovat zákon o správě daní a poplatků, který jejich správu upravuje".

d) lze tudíž (v této věci) pro posouzení podání návrhu na obnovu řízení a jeho včasnosti aplikovat jen tříletou objektivní prekluzivní lhůtu podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, přičemž aplikace § 47 odst. 2 tohoto zákona v tomto případě nebyla možná; byla-li žádost o obnovu řízení podána dne 9. 6. 2003, stalo se tak zjevně po marném uplynutí této lhůty, v níž bylo možno požádat o obnovu řízení.

Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku Krajský soud v Brně nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.

Kasační stížnost, kterou proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl s tím, že jde podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. o stížnost nepřípustnou, jestliže v ní stěžovatel toliko opětovně zpochybňuje právní posouzení včasnosti podání návrhu na obnovu řízení a domáhá se zohlednění nezákonného jednání Romana Vaškůje, přičemž všechny tyto námitky byly Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2014 č. j. 5 Afs 47/2012-62 již vypořádány.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem celních orgánů a soudů byl výrazně poškozen a byla mu upřena možnost hájit svá práva cestou mimořádných opravných prostředků, když interpretace a aplikace práva byly v jeho případě extrémně formalistické a jej jednostranně zatěžující. V souladu se zásadou legitimního očekávání měl za to, že "jeho případ" bude projednáván "podle stavu judikatury k roku 2003"; místo toho byla příznivá soudní rozhodnutí ex post změněna, resp. nahrazena novými, pro něj nepříznivými, čímž došlo i k porušení pravidel intertemporality judikatury (nadto dále namítá, že Nejvyšší správní soud projednal opakovanou kasační stížnost, ačkoliv jako taková není v téže věci přípustná). Rozhodnutími celních orgánů mu byl vyměřen celní dluh značného rozsahu, ačkoliv pro tento postup chyběl zákonný podklad, a v řízení o povolení obnovy došlo i porušení jeho práva "na dobrý výkon veřejné správy", neboť právní úprava obnovy řízení a lhůt pro vyměření celního dluhu byla v rozhodné době natolik nepřehledná a komplikovaná, že se s ní nebyl schopen od počátku jednoznačně vypořádat ani Nejvyšší správní soud. S přihlédnutím k tomu, jakož i k tomu, že ke vzniku celního dluhu došlo v důsledku rozsáhlé a dlouhou dobu trvající zločinecké činnosti (organizované skupiny soustředěné kolem Romana Vaškůje), na níž nebyla celní správa schopna dostatečně reagovat, by bylo nespravedlivé, aby jako soukromá osoba a "oběť trestné činnosti" nesl následky nedostatečné legislativy a neschopnosti orgánů veřejné moci postihnout zločinnou aktivitu skutečného dlužníka.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Jinak řečeno, tzv. podústavní "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.

V usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 a další) Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel ve spojení s porušením svého vlastnického práva ve skutečnosti dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny), se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správním orgánem a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V nyní projednávané věci však tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů zjevně splněny nejsou, jestliže těžiště argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil obecné právní názory, vyslovené zejména Nejvyšším správním soudem na podústavní úrovni ohledně lhůt pro vyměření celního dluhu a-z nich plynoucích - lhůt pro podání návrhu na obnovu řízení dle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.

V téže rovině je situována stěžovatelova oponentura, kterou stěžovatel již dříve adresoval správním soudům v žalobě i kasační stížnosti, čímž se otevírá spor o výklad tzv. jednoduchého práva, který Ústavnímu soudu - až na připustitelné výjimky - nepřísluší. V usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09 Ústavní soud konstatoval, že "v kontextu své dosavadní judikatury se ... cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17)" ... resp. muselo by jít "o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat".

Jak bylo výše předznačeno, o takovou situaci zde nejde.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; existence případné jiné výkladové verze a navazující polemika stěžovatele potenciál věc posunout do ústavněprávní roviny nemá.

Oproti názoru stěžovatele je rovněž zjevné, že výsledek řízení byl řádně (srozumitelně a logicky), jakož i vyčerpávajícím způsobem, krajským soudem a zejména Nejvyšším správním soudem (v rozsudku z 30. 1. 2014) odůvodněn, a argumentace, k níž se ve svých rozhodnutích soudy uchýlily, je věcně obhajitelná.

V důsledku toho lze uzavřít, že výklad rozhodných ustanovení celního zákona a zákona o správě daní a poplatků užitý správními soudy nepředstavuje porušení dovolávaného principu spravedlnosti, resp. nejde ani o interpretaci vybočující z mezí legitimního očekávání ochrany majetku stěžovatele. Ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu tak přičíst znak interpretační svévole či judikatorního excesu nelze, a proto není důvod je hodnotit jako ústavněprávně nepřijatelné.

K námitce porušení pravidel intertemporality judikatury, resp. intertemporálního soudcovského práva (overruling) Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 20. 7. 2007 č. j. 2 Afs 2/2007-109 výslovně nezavázal krajský soud (a potažmo žalovaného) právním názorem ohledně aplikace § 268 celního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2002, i na případy, kdy došlo k vyměření cla, resp. k uplynutí lhůty k vyměření již před účinností zákona č. 1/2002, jímž bylo toto rozhodné ustanovení do celního zákona vloženo. Pokud se poté (byť v téže věci), i s přihlédnutím k právnímu názoru rozšířeného senátu vyjádřenému v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-16, soudy uchýlily k nyní kritizovanému závěru, že v době podání návrhu o obnovu řízení (9. 6. 2003) již lhůta k vyměření cla uplynula, neboť užití § 268 odst. 4 celního zákona nebylo možné, nelze relevantně vytýkat, že by v důsledku tohoto postupu byl stěžovatel nepřípustně omezen v jeho možnosti účinně hájit svá práva cestou mimořádných opravných prostředků, přičemž (navíc) ani stěžovatel v rozhodné době tak nečinil ve víře v existenci práva, založeného soudy ustálenou interpretací zákona.

Tvrzení, že Nejvyšší správní soud "projednal opakovanou kasační stížnost, ačkoliv opakovaná kasační stížnost není v téže věci přípustná" je neopodstatněné potud, že "opakovaná" kasační stížnost (tam podaná žalovaným) směřovala proti jinému rozhodnutí krajského soudu, vydaném v jiném řízení o žalobě stěžovatele (z 14. 6. 2010), jehož předmětem byl soudní přezkum jiného rozhodnutí žalovaného, byť se týkalo stejné právní otázky (povolení obnovy), jak tomu bylo v případě řízení prvého, zahájeného žalobou stěžovatele z 23. 3. 2004.

Proti odmítavému usnesení, jímž byla jeho kasační stížnost jako nepřípustná odmítnuta, stěžovatel relevantní námitky nevznáší, byť i proti ní (dle petitu) nyní ústavní stížnost směřuje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru