Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 364/06 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříktrest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
mezinárodní prvek
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.364.06.1
Datum podání26.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

553/1992 Sb./Sb.m.s.,

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 62 odst.1, § 39a odst.2 písm.d, § 187, § 61 odst.1

141/1961 Sb., § 384a odst.1, § 384d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 364/06 ze dne 26. 4. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti T. Ž., zastoupeného Mgr. V. E., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2005, sp. zn. 1 To 1043/2005, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 11. 2005, č.j. 1 Pp 21/2005-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k nesprávné aplikaci ustanovení Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněné pod č. 553/1992 Sb., dále jen "Úmluvy") a tím i porušení principu řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 Ústavy České republiky.

V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že v rozporu s Úmluvou se rozhodnutími vydanými ve věci pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody (uloženého norskými soudy) tento výkon "podstatně zhoršil", a to v prvé řadě tím, že byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, v níž jsou podmínky "nepoměrně horší", než tomu bylo v Norsku. Další "zhoršení" pak podle stěžovatele spočívá ve ztížené možnosti dřívějšího propuštění, neboť zatímco podle norského práva mohl být podmíněně propuštěn po výkonu poloviny trestu, podle českého práva musí z uloženého trestu vykonat nejméně dvě třetiny. Jestliže dosavadní rozhodnutí v jeho věci vycházela z toho, že podle Úmluvy jde jen o pokračování ve výkonu trestu, pak podle stěžovatele o podmíněném propuštění mělo být rozhodováno nikoli podle "trestněprávních předpisů ČR, ale podle zákona Norského království". Soudy pochybily, míní stěžovatel, také tím, že nesprávně uváděly, že "obdobným trestným činem (jako je ten, jehož spáchání se stěžovatel v Norsku dopustil) je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 1997", neboť uvedené ustanovení bylo do trestního zákona včleněno až zákonem č. 112/1998 Sb., jenž nabyl účinnosti až 1. 7. 1998.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem odvolacího soudu v Borgartingu, Norské království, ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 99-01038 M/01, uznán vinným trestným činem protiprávního dovozu narkotik podle oddílu 162, § 1, § 3 věta první, § 5 trestního zákoníku Norského království a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let; tento rozsudek nabyl právní moci ve spojení s rozhodnutím Výboru pro prozatímní odvolání při Nejvyšším soudu Norského království (jímž bylo zamítnuto odvolání odsouzeného) dnem 28. 3. 2000. Na území České republiky (na základě stěžovatelovy žádosti o předání k výkonu trestu) byl odsuzující rozsudek podle ustanovení § 384a odst. 1 tr. řádu, účinného do 31. 10. 2004 (dále jen "tr. řádu"), uznán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 11 Tcu 160/2002. O tom, že zbytek trestu stěžovatel (zde odsouzený) vykoná na území České republiky, v režimu se zvýšenou ostrahou podle ustanovení § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona, pak bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2003, č.j. 3 Nt 361/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 3 To 80/2003. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (jako nepřípustné) odmítl.

Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byla podle ustanovení § 331 odst. 1 tr. řádu a § 61 odst. 1 a § 62 odst. 1 tr. zákona (jako předčasná) zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a stížnost proti tomuto rozhodnutí byla též napadeným usnesením krajského soudu dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta rovněž. Oba soudy shodně vycházely z toho, že je vykonáván trest, ve vztahu k němuž platí, že lze odsouzeného podmíněně propustit až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05). V rovině ústavněprávního přezkumu tak zůstává k zohlednění toliko hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde v projednávaném případě zejména o to, zda aplikací ustanovení § 62 odst. 1 tr. zákona v dané věci (podle stěžovatele též ve vztahu k Úmluvě) nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99).

O takovou situaci však v posuzované věci nejde.

Stěžovatelovy výhrady k režimu výkonu trestu (zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou), jenž je podle jeho mínění v České republice pro něho méně příznivý, než tomu bylo v Norsku, jsou nepřípadné zcela zjevně, jelikož nemají žádnou vazbu na ústavní stížností napadená rozhodnutí. O zařazení do určitého typu věznice bylo totiž rozhodováno v rámci řízení o výkonu rozsudku cizozemského soudu Krajským soudem v Ostravě dne 10. 6. 2003, č.j. 3 Nt 361/2003-72, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 3 To 80/2003, a odstranění těchto rozhodnutí se stěžovatel nedomáhá (nejsou napadena); ostatně stížnost proti nim by byla evidentně opožděná (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Totéž, a ze stejných důvodů, nutno vztáhnout k námitce, že obecné soudy odmítly stěžovatelův požadavek, aby "přizpůsobily sankci uloženého trestu ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy" a aby mu uložily "podle právní kvalifikace českého trestního zákona mírnější trest odnětí svobody podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dle § 187 odst. 1, 2 tr. zákona". Již z formulace této výhrady je totiž zjevné, že i zde míří proti jiným než napadeným rozhodnutím.

Tím pozbývá relevance i stěžovatelův názor, že jeho situace se předáním k výkonu trestu odnětí svobody neměla "zhoršit" (provázený tvrzením, že se tak - nepřípustně - stalo), jestliže jej dovozuje z článku 11 bodu 1. písm. d/ Úmluvy. Zmíněnými předchozími rozhodnutími, vydanými podle § 384d tr. řádu, obecné soudy realizovaly Úmluvu (srov. její čl. 9 bod 1. písm. a/ a b/) aplikací postupu podle čl. 10 ("pokračování ve výkonu trestu"), a nikoli podle čl. 11, který má stěžovatel na mysli ("přeměna výroku o trestu"), přičemž prostor pro zohlednění stěžovatelovy výhrady, že tomu tak být nemělo - v řízení o podmíněném propuštění, o něž v posuzované věci (výlučně) jde - otevřen rovněž není.

Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že předáním odsouzeného k výkonu trestu na základě Úmluvy nesmí dojít ke zhoršení jeho postavení v žádném ohledu. Smyslem Úmluvy je totiž "napomáhat spravedlnosti a resocializaci odsouzených osob" umožněním výkonu trestu v jejich společnosti, což už samo o sobě je - v obecné rovině - s ohledem na jazykové prostředí, rodinu pachatele aj. pro odsouzené příznivější. Podle čl. 10 bodu 1. je vykonávající stát toliko "vázán druhem a délkou trvání trestu, jak byl uložen odsuzujícím státem", přičemž podmínky pro postup podle bodu 2. tohoto článku (tj. situace, kdy druh a délka trvání tohoto trestu je neslučitelná s právním řádem vykonávajícího trestu nebo pokud to jeho právní řád vyžaduje) obecné soudy v předchozím řízení podle § 384d tr. řádu neshledaly, a v řízení předmětném, stejně jako v předchozím, již ku případné kritice místa není.

Podobně je nepřípadný stěžovatelův požadavek, aby ve věci podmíněného propuštění bylo aplikováno právo odsuzujícího státu (Norského království), jelikož taková možnost - kromě argumentu z povahy věci - je vyloučena i výslovným zněním Úmluvy, pakliže v čl. 9 bodu 3. stanoví, že "výkon trestu bude prováděn podle právního řádu vykonávajícího státu a pouze tento stát bude příslušný pro přijímání všech odpovídajících rozhodnutí".

Ze spisu, sp. zn. 3 Nt 361/2003, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že pokud by stěžovatel zůstal ve výkonu trestu v Norsku, mohl by očekávat propuštění po výkonu dvou třetin uloženého trestu (č.l. 4 - dopis Královského ministerstva spravedlnosti a policie ze dne 13. 5. 2002); podle tamní praxe jsou však cizinci z výkonu trestu podmíněně propouštěni dříve než norští občané a to z důvodu ztížených podmínek výkonu trestu (č.l. 18). Předáním odsouzeného k výkonu trestu do domovského státu však "tvrdší" podmínky výkonu trestu odpadají, jak poznamenal již Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 3 To 80/2003, pročež ani potud nelze sdílet stěžovatelův názor, že se podmínky jeho výkonu trestu "zhoršily" (i kdyby bylo možné na tento argument vůbec přistoupit - viz výše).

Stěžovateli je naopak nutné přisvědčit, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nesprávně uvedly, že - ve vztahu k trestnému činu, pro který byl odsouzen norským soudem - "obdobným trestným činem je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ust. § 187 odst. 4 tr. zákona účinného do 31. 12. 1997", neboť tehdejší znění ustanovení § 187 obsahovalo toliko odstavce tři. Je však nutno vzít v úvahu, že v odstavci 3. byla za trestný čin, jenž je po uvedeném datu v pozměněném znění upraven v § 187 odst. 4 tr. zákona, stanovena trestní sazba 8-15 let. Okolnost, že výše trestu uloženého norským soudem - tak jako tak - nepřekročila horní hranici trestní sazby stanovené českým trestním řádem, byla sice relevantní výlučně v předchozím řízení podle § 384d tr. řádu, nicméně stojí zde za zaznamenání, že jak odsouzení pro trestný čin dle § 187 odst. 3 tr. zákona ve znění do 31. 12. 1997, tak dle § 187 odst. 4 tr. zákona ve znění poté, bylo - ve smyslu příslušných znění § 62 odst. 1 tr. zákona - spojeno s podmínkou pro podmíněné propuštění "až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody". Není důvod pak oponovat Vrchnímu soudu v Olomouci (viz usnesení ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 3 To 80/2003), že "hlavním smyslem" ustanovení § 384d tr. řádu je "přiblížení výměry trestu a způsobu jeho výkonu co nejvíce trestu, který odsouzený vykonával, resp. měl vykonat ve státě, jehož soud vyhlásil odsuzující rozsudek", což při postupu podle čl. 10 Úmluvy jest mít za splněné vzhledem k "obdobnému" trestnému činu podle § 187 odst. 3 tr. zákona ve znění do 31. 12. 1997, jelikož "maximální výměra trestní sazby pro tento trestný čin byla zákonodárcem stanovena v odstavci třetím na osm až patnáct let".

S ohledem na řečené lze tedy uzavřít, že závěr obecných soudů, vyjádřený napadenými rozhodnutími v posuzované věci (jímž navázaly na závěry učiněné v řízeních předchozích), že stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu byla "předčasnou", protože nesplňovala podmínku zákonem stanovené doby trvání výkonu trestu odnětí svobody (§ 62 odst. 1 tr. zákona), zjevným omylem či excesem není, a nelze jej identifikovat ani s výkladovou či aplikační svévolí. Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva ve stěžovatelově věci porušena nebyla; ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou tudíž podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru