Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3631/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dovolání/přípustnost
Poučovací povinnost
důkazní břemeno
Stavba
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3631.14.1
Datum podání18.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a, § 157 odst.2, § 132, § 241a odst.3, § 242 odst.3, § 120, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3631/14 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Smištíka a 2. Ludmily Smištíkové, obou zastoupených Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014 č. j. 22 Cdo 3130/2014-495 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2014 č. j. 13 Co 89/2012-468, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž vlastnického práva (čl. 11 Listiny).

2. Stěžovatelé se v řízení u Okresního soudu Brno-venkov (vedeném pod sp. zn. 8 C 1080/2003) žalobou podanou v roce 2003 domáhali odstranění neoprávněné stavby ve vlastnictví žalovaného RNDr. Oldřicha Pára (dále jen "žalovaný") dle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění. Předmětem sporu bylo stanovení hranice mezi pozemkem ve vlastnictví žalobců (stěžovatelů) a žalovaného, jehož nemovitost (montovaná hala, dále jen "stavba", postavená na základě stavebního povolení z roku 1991, avšak dosud nezkolaudovaná) měla dle tvrzení stěžovatelů tuto hranici přesahovat.

3. Soud prvního stupně vydal dne 16. 9. 2011 rozsudek, v němž dospěl k závěru, že uvedená stavba se částečně nachází na pozemku stěžovatelů. Zřídil proto ve prospěch žalovaného věcné břemeno spočívající v právu žalovaného a každého dalšího vlastníka stavby užívat část pozemku ve vlastnictví stěžovatelů a každých dalších vlastníků tohoto pozemku, a to za účelem údržby a oprav této stavby. Náhradu stěžovatelům za zřízení věcného břemene soud určil ve výši 3 520 Kč. Náklady řízení (v celkové výši 22 031 Kč) dal soud k úhradě stěžovatelům i žalovanému, každé straně jednu polovinu.

4. Soud prvního stupně při svých závěrech vyšel mj. ze znaleckého posudku znalce z oboru geodézie a kartografie (Ing. Jaroslava Sáčka), který zjistil, že roh stavby zasahuje přes hranici pozemků pravděpodobně 33 cm, co se rohu haly týče, a 73 cm, co se týče rohu základu haly. Přesnost určení hranice pozemků znalec odhadl na ± 40 cm, s tím, že tolerance odchylky je pro použité katastrální mapy větší (2,66, resp. 2,69 m). Z dalšího posudku téhož znalce pak s ohledem na opravu chyby v katastrálním operátu (rozhodnutí o opravě chyby v katastrálním operátu ze dne 4. 8. 2010, řízení zahájeno na návrh žalovaného) vyplynulo, že hranice zjištěná znalcem v původním posudku odpovídá průběhu hranice v mapě katastru nemovitostí po provedené opravě chyby a že stavba zasahuje do pozemku žalobců s určitostí svými základy. Soud, který provedl rovněž ohledání na místě samém, uzavřel, že stavbu lze považovat za stavbu neoprávněnou, byť se na pozemku stěžovatelů bez oprávnění rozkládá pouze svojí malou částí. Soud dále odůvodnil, proč považoval zřízení věcného břemene v daném případě za nejvhodnější řešení.

5. K odvolání žalovaného proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně o změně tohoto rozsudku, a to tak, že návrh stěžovatelů (žalobců) zamítl a dal jim k úhradě náklady řízení žalovaného před soudy ve výši 36 727 Kč a náklady řízení vzniklé České republice ve výši 22 031 Kč. Odvolací soud provedl výslech znalce Ing. Jaroslava Sáčka, který odkázal na závěry svého znaleckého posudku a připustil, že i největší zásah základů stavby pod povrchem v místě rohu stavby do pozemku stěžovatelů (cca 70 cm) je v rámci přípustné tolerance měření. Odvolací soud tedy neshledal důvodným vypořádávání vztahů mezi stěžovateli a žalovaným některým ze způsobů uvedených v § 135c občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013), ani zřízení věcného břemene za účelem údržby a opravy stavby, které nikdo nenavrhoval a není obsahem ani účelem tohoto věcného práva, a to ani s ohledem na hrozbu budoucích neshod účastníků plynoucí z nevhodného umístění stavby při výkonu jejich vlastnických práv, jak na ni poukazoval soud prvního stupně.

6. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladu přípustnosti dovolání, který je jeho obligatorní náležitostí (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání přitom dle relevantního znění občanského soudního řádu nelze spatřovat v tom, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tato zjištění nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení a nelze jimi tedy přípustnost dovolání založit.

II.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že soud prvního stupně měl za prokázané, že stavba (alespoň částečně) zasahuje do jejich pozemku. Krajský soud v Brně, který napadeným rozhodnutím toto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, však nevycházel dle stěžovatelů z objektivně stanovených hranic, určených na základě vypracovaných geodetických měření v rámci znaleckých posudků zpracovaných na pokyn soudu prvního stupně. Závěry odborných vyjádření odvolací soud změnil dle stěžovatelů nepředvídatelně a neodůvodněně; sám stanovil geodetickou hranici pozemků bez jakýchkoliv odborných podkladů, aniž by se v daném případě jednalo o pouhé právní posouzení věci. Odvolací soud tedy měl pochybit při posuzování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně a jejich význam a závěry neodůvodnitelně změnil oproti původnímu rozhodnutí.

8. Stěžovatelé namítají, že odvolací soud se v řízení nezabýval základem věci, tj. oprávněností nebo neoprávněností stavby, a pouze vzal za prokázanou její samotnou existenci, bez ohledu na okolnosti, které formálně vedly k jejímu neoprávněnému vybudování. V tomto smyslu je významné i sdělení příslušného stavebního úřadu ve Střelicích, které stěžovatelé v řízení marně navrhovali jako důkaz k provedení. Shora uvedená skutečnost (neoprávněnost stavby) do dnešního dne objektivně neumožňuje vedlejšímu účastníkovi zkolaudování stavby, neboť není formálně schopen prokázat, že stavba byla vybudována v souladu se stavebním povolením. Těmito skutečnostmi se odvolací soud dle stěžovatelů v řízení vůbec nezabýval.

9. Za nejzásadnější porušení svých práv považují stěžovatelé skutečnost, že jim byla odebrána část pozemku, aniž by byl dodržen zákonný postup, a bez vypořádání. Soud jen na základě svého uvážení změnil hranice pozemků v neprospěch stěžovatelů, čímž je neodůvodněně a nepředvídatelně připravil o část jejich majetku. Soud k tomu navíc použil "neaplikovatelné porovnání odchylek výměr" při "porovnání nesouměřitelných parametrů odlišných pozemků", dovodil, že stavba vedlejšího účastníka nezasahuje do pozemku stěžovatelů (tedy není stavbou neoprávněnou) a že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, protože neprokázali, že stavba do jejich pozemku zasahuje. Toto svoje konstatování odvolací soud nikterak odborně nepodložil, zcela změnil závěry soudu prvního stupně i soudem určeného znalce. Takové rozhodnutí odvolacího soudu považují stěžovatelé za překvapivé (porušení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu), nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Stěžovatelé jsou nadto přesvědčeni, že skutečnosti, týkající se oprávněnosti stavby, prokazuje její vlastník (vedlejší účastník), nikoliv stěžovatelé. V tomto smyslu odvolací soud zcela pominul nedostatek tvrzení a důkazů ze strany vedlejšího účastníka a i bez naplnění těchto procesních podmínek rozhodl. Stěžovatelé k tomu poukazují na množství nálezové judikatury Ústavního soudu.

10. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pak podle stěžovatelů neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, proč měl být v dovolání uplatněn jiný důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů při zjevně nesprávné interpretaci práva; neposkytl jim tak soudní ochranu před nezákonným postupem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se měl dostatečně vypořádat s jednotlivými námitkami dovolání, což neučinil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, byť v této věci si spisový materiál vyžádal.

13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní stížnost je vystavěna převážně na tvrzeních zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Je proto třeba zdůraznit, že Ústavní soud není v zásadě povolán k tomu, aby přehodnocoval dokazování prováděné před obecnými soudy, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz).

14. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neshledal.

15. K argumentaci stěžovatelů stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu postačí odkázat na jeho odůvodnění. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že po novele občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., se v dovolacím řízení považují za relevantní pouze otázky právní, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Stěžovateli uváděný důvod, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, není možné uplatnit (srov. § 241a odst. 3 ve vazbě na § 237 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012), k tomu podrobněji komentář k uvedeným ustanovením soudního řádu správního viz Vojtek, P. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení - soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2013.

16. Pokud tedy stěžovatelé v dovolání setrvali na výtce nesprávného posouzení provedených důkazů odvolacím soudem stran stanovení hranice mezi pozemky, tj. tvrdí-li, že provedený důkaz (znalecký posudek, výslech znalce) nebyl správně právně posouzen, a neuvedli jiný důvod, který by přípustnost dovolání ve světle aplikované právní úpravy založil, postup dovolacího soudu důvodem k zásahu Ústavního soudu jistě není. Namítali-li stěžovatelé vady řízení před odvolacím soudem, Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že k nim je možné přihlížet pouze v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu), což v daném případě nebylo. Takto namítané vady však samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou.

17. Ani při posouzení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud neshledal důvod k zásahu z hledisek uvedených výše (sub 14 a 15). Stěžovatelé především nesouhlasí s hodnocením důkazu (znaleckého posudku Ing. Jaroslava Sáčka), jak jej provedl odvolací soud. Právní závěry, jež odvolací soud na základě hodnocení tohoto důkazu, s přihlédnutím k výslechu znalce při nařízeném jednání, jehož se účastnil rovněž zástupce stěžovatelů, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V odvolacím řízení stěžovatelé přitom proti provedenému důkazu znaleckým posudkem ničeho nenamítali, zpracování revizního znaleckého posudku požadoval pouze žalovaný. Hodnotil-li odvolací soud provedený důkaz jinak než soud prvního stupně, a tyto závěry ? tj. že znalcem zjištěný přesah hranice stavbou žalovaného nepřekračuje akceptovanou míru tolerance měření ? dostatečně odůvodnil (ostatně tyto závěry vyplývají jak ze samotného znaleckého posudku, tak z výpovědi znalce při jednání před odvolacím soudem), není zde prostor pro zásah Ústavního soudu.

18. Namítají-li stěžovatelé absenci poučovací povinnosti odvolacího soudu dle § 118 odst. 2 občanského soudního řádu, je možné odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 3089/10 (a v něm další uvedená rozhodnutí): "Podle Ústavního soudu nelze překvapivost rozhodnutí vztahovat k hodnocení skutkového stavu. Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, odlišující se od právních názorů traktovaných účastníky řízení, ještě samo o sobě nemůže být považováno za překvapivé rozhodování v tom smyslu, že by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy obecný soud uplatní na skutkový stav naprosto odlišnou právní kvalifikaci, s čímž účastník řízení nepočítá a je mu znemožněno se k nastalé situaci vyjádřit (např. pokud soud na skutkový stav použije zcela jiný právní institut, než jak jej tvrdil účastník řízení, nebo zcela jinou právní úpravu upravující sice druhově stejný institut, ale co do obsahu odlišně - srov. k tomu nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 či sp. zn. I. ÚS 654/03)." Za překvapivé rozhodnutí tak nelze považovat ani situaci, kdy odvolací soud dospěje k jinému hodnocení skutkového stavu, než k jakému dospěl soud první instance. Odvolací soud tedy neměl povinnost stěžovatele se svým právním závěrem a priori seznamovat. Samotný nesouhlas stěžovatelů s právními závěry odvolacího soudu nezpůsobuje překvapivost takového rozhodnutí a nezakládá samozřejmě ani důvodnost ústavní stížnosti pro porušení jejich základních práv.

19. Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že se odvolací soud nezabýval oprávněností či neoprávněností stavby. Řešení této skutečnosti je totiž dáno odpovědí na otázku, zda stavba žalovaného na pozemek ve vlastnictví stěžovatelů přesahovala či nikoli. Odvolací soud zjevně akceptoval znalcem stanovenou hranici, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl též k akceptovatelné míře odchylky měření, na kterou znalec poukázal, a to jak ve svém znaleckém posudku, tak v rámci své výpovědi při jednání. Institut (ne)oprávněné stavby nelze zaměňovat s institutem (ne)povolené stavby (což mají zřejmě stěžovatelé na mysli, pokud poukazují na její "neoprávněné" vybudování), který spadá do oblasti veřejného (stavebního) práva a jehož posouzení (tj. zda stavba byla realizovaná v souladu se stavebními předpisy) není v této věci relevantní (viz k tomu též výslovně zásadu § 1 odst. 1 nového občanského zákoníku).

20. K přesvědčení stěžovatelů stran neunesení důkazního břemene ze strany žalovaného, jakožto vlastníka stavby, lze konečně toliko poukázat na postup soudu při provádění dokazování ve smyslu § 120 občanského soudního řádu. Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo ze strany obecných soudů k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

21. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatelé namítali. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru