Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 363/96Usnesení ÚS ze dne 17.03.1997K zásadám občanského soudního procesu v řízení o konkurzu a vyrovnání v kontextu práva na svobodné podnikání podle čl. 26 odst.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 7/7 SbNU 351
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.363.96
Datum podání30.12.1996
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 1, § 67c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 363/96 ze dne 17. 3. 1997

U 7/7 SbNU 351

K zásadám občanského soudního procesu v řízení o konkurzu a vyrovnání v kontextu práva na svobodné podnikání podle čl. 26 odst.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.G., zastoupeného advokátem JUDr. J.S.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 27. 12. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 30. 12. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Ko 267/96-63, ze dne 6. 11. 1996, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 9 K 31/96-32, ze dne 22. 8. 1996, o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Podle názoru navrhovatele byla uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a podle č1. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva). Ústavní stížnost byla podána včas.

Na návrh věřitele I. a B., a.s., prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, čj. 9 K 31/96, ze dne 22. 8. 1996, konkurz na majetek dlužníka J.G. (v řízení o ústavní stížnosti navrhovatele), určil správce konkurzní podstaty a vyzval věřitele, aby přihlásili všechny své pohledávky do konkurzu ve stanovené lhůtě. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že věřitel doložil poskytnuté úvěry na podporu podnikatelských aktivit dlužníka a výši pohledávky, která ke dni zpracování návrhu na prohlášení konkurzu činila 21 400 289,88 Kč, splatná byla částka ve výši 20 820 289,88 Kč. Věřitel uvedl další věřitele dlužníka, a to F.ú. v T., Ch.G.,a.s., K.G., a.s., S., o.p., a další. Podle zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, je dlužník v úpadku, jestliže neplní po delší dobu své splatné závazky a má více věřitelů. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly stanovené podmínky naplněny, vyhověl soud I. stupně návrhu na prohlášení konkurzu. Současně bylo také v řízení prokázáno, že dlužník má majetek, který bude nepochybně postačovat k úhradě nákladů konkurzu.

Proti usnesení o prohlášení konkurzu podal dlužník J.G. odvolání. V odvolání uvedl, že konkurz nesmí být prohlášen na dlužníka, jehož převážným předmětem činnosti je zemědělská prvovýroba, v období od 1. dubna do 30. září. Krajský soud se však zjišťováním skutečnosti, zda odpůrce není podnikatelem v zemědělské výrobě, nezabýval. Ve skutečnosti však odpůrce provozuje zemědělskou prvovýrobu, když chová koně a hovězí dobytek. Dále v odvolání namítal, že soud se nezabýval zjišťováním, zda pohledávky věřitelů nejsou již promlčené, mohlo by se totiž stát, že by tak nebyla splněna podmínka konkurzu, a to více věřitelů. Vzhledem k tomu, že se soud touto otázkou nezabýval, neměl dlužník možnost námitku promlčení uplatnit a uplatňuje ji proto v odvolání, aniž by odmítal uspokojení pohledávek, které jsou po právu. Dále v odvolání namítal, že není pravda, že není schopen plnit své splatné závazky, protože v průběhu roku řadu závazků splatil. Na základě výše uvedených skutečností dovodil, že nejsou splněny podmínky pro prohlášení konkurzu a navrhoval, aby Vrchní soud v Praze zrušil odvoláním napadnuté usnesení.

K odvolání dlužníka přezkoumal Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení soudu I. stupně i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud nejdříve rekapituloval pohledávky věřitelů přihlášené do konkursu. Blíže se zabýval rozborem důvodů, které dlužník uvedl v odvolání. K námitce dlužníka, že konkurz nelze prohlásit na osobu, jejímž převážným předmětem činnosti je zemědělská prvovýroba, v období od 1. dubna do 30. září, uvedl odvolací soud, že podle § 67c odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání se zemědělskou prvovýrobou rozumí hospodaření na zemědělských pozemcích, jehož výsledkem jsou rostlinné nebo živočišné produkty před jejich dalším zpracováním. Odvolací soud zaujal stanovisko, že činnost dlužníka, jak vyšla najevo v průběhu řízení, není svým charakterem převážně činností zemědělskou a dlužník ani na podporu tohoto svého tvrzení, které odvolací soud hodnotil jako účelové, ve stadiu řízení před soudy obou stupňů žádný konkrétní důkaz nenabídl. Naopak z uplatněných pohledávek je zřejmé, že dlužník se převážně věnoval té činnosti, ke které byl na základě živnostenského listu (nákup a prodej pohonných hmot)

a koncesní listiny (hostinská činnost) oprávněn. Tomu nasvědčují pohledávky věřitelů, kteří dlužníkovi prodávali ve větším množství pohonné hmoty, i úvěr poskytnutý věřitelem, který podal návrh na prohlášení konkurzu, na zakoupení nemovitosti sloužící svou povahou k poskytování restauračních služeb. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani dlužníkem předkládané osvědčení o jeho zápisu do evidence samostatně hospodařících rolníků. Tento listinný důkaz totiž vypovídá pouze o registraci určité osoby, nikoliv však o rozsahu jejích podnikatelských aktivit, a již vůbec nic nevypovídá o tom, v jakém poměru jsou tyto případné aktivity k jiné podnikatelské činnosti téhož subjektu. Podle názoru odvolacího soudu se ust. § 67c zákona o konkurzu a vyrovnání na tento případ nevztahuje.

Pokud se týká dlužníkem v odvolání vznesené námitky promlčení, odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně nikterak nepochybil, když z tohoto hlediska oprávněnost návrhu na zahájení řízení nezkoumal. Za situace, kdy v průběhu řízení před soudem

I. stupně dlužník tuto námitku nevznesl (ač ji vznést mohl, protože návrh na zahájení řízení mu byl řádně doručen), by bylo nadbytečné tuto okolnost zkoumat, protože bez úkonu dlužníka, bez jím vznesené námitky promlčení, by i při zjištěném promlčení nebylo možno pohlížet na pohledávku jinak, než jako na nepromlčenou. Účinky promlčení nastávají až tehdy, když se tohoto promlčení účastník řízení dovolá. Především ale odvolací soud poukázal na tu skutečnost, že dlužník ve stadiu řízení před soudem I. stupně ani ve stadiu řízení odvolacího nikterak nezpochybnil existenci pohledávky věřitele, který byl v řízení navrhovatelem, a rovněž tak nezpochybnil existenci pohledávky F.ú. v T. Již sama existence těchto dvou věřitelů a jejich splatných pohledávek za dlužníkem postačuje, vzhledem k tomu, že nevyšly najevo žádné jiné skutečnosti, které by prohlášení konkurzu bránily. Odvolací soud se tedy přiklonil k závěru soudu I. stupně, který na podkladě i těchto pohledávek vyhověl návrhu a konkurs na majetek dlužníka prohlásil. Rovněž tak není důvod zkoumat, zda dlužník některým věřitelům své závazky řádně splácí, neboť podobná zjištění nemohou již mít vliv na výsledek řízení, protože je osvědčeno, že za dlužníkem mají splatné pohledávky dva věřitelé (navrhovatel a F.ú. v T.) a dlužník naopak nedoložil, že by jejich splatné pohledávky zcela uhradil. Odvolací soud proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem napadené usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel (v řízení před soudem dlužník) ústavní stížnost, podle níž rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a nespravedlivé, je odůvodněno nesprávnými právními závěry a v konečném důsledku jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a č1. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že soudem nebyl respektován čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Současně bylo napadeným rozhodnutím porušeno i právo navrhovatele na svobodné podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Uvedená porušení byla způsobena tím, že soud nezjistil řádně skutkový stav věci, protože se nezabýval zjišťováním, jaké činnosti navrhovatel v době podání návrhu na prohlášení konkurzu provozoval. Dále bylo toto porušení

způsobeno i tím, že odvolací soud nepřipustil provedení důkazu výslechem dlužníka, ani toto svoje odmítnutí blíže neodůvodnil a naopak tvrdil, že dlužník nenabídl žádný konkrétní důkaz. Rozhodnutí o prohlášení konkurzu naopak zasáhlo do provozu zemědělské výroby navrhovatele tak, že správce konkurzní podstaty nechal proti vůli navrhovatele odvést na jatka 3 býky, 1 kozu a 10 selat, vypověděl smlouvu na areál, kde navrhovatel provozoval zemědělskou výrobu, a odvedl 27 koní a poníků, o které navrhovatel pečoval. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhovatel žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze.

Jak již bylo mnohokrát konstatováno v rozhodnutích Ústavního soudu, Ústavní soud nemá postavení orgánu nadřízeného obecným soudům, nepřísluší mu kontrolovat jejich činnosti a není ani oprávněn zasahovat do jurisdikční pravomoci obecných soudů. Pokud však pravomocným rozhodnutím obecných soudů jsou porušena základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, musí se Ústavní soud takovým rozhodnutím zabývat. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností bylo napadeno usnesení vrchního soudu v Praze právě z naznačených hledisek, Ústavní soud se zabýval posouzením napadeného rozhodnutí i předchozího řízení ve vztahu k označeným ustanovením Listiny a úmluvy.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 9 K 31/96, Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ze spisového materiálu ve vztahu k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Navrhovatel se především dovolává ochrany svého práva na spravedlivý a nestranný proces podle č1. 36 odst. 1 Listiny, které bylo porušeno jednáním Vrchního soudu v Praze, který nakonec vydal rozhodnutí, které je dle názoru navrhovatele v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ze spisového materiálu však jednoznačně vyplývá, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení o návrhu na prohlášení konkurzu v souladu s ust. zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v platném znění,

i v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). V řízení o návrhu na prohlášení konkurzu soud zjišťuje, zda jsou splněny podmínky na prohlášení konkurzu ve smyslu § 1 zák. č. 328/1991 Sb., a jak správně dovodil odvolací soud, není předmětem řízení posuzování pravosti, výše a pořadí přihlášených pohledávek. Posuzování těchto otázek je předmětem navazujícího přezkumného jednání ve smyslu ust. § 21 cit. zákona. Soud I. stupně v řízení o návrhu na prohlášení konkurzu postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., návrh doručil dlužníkovi s výzvou, aby podal ve stanovené lhůtě vyjádření k návrhu s uvedením požadovaných skutečností. Dlužník však této možnosti nevyužil, k návrhu na zahájení řízení se nevyjádřil, ač svou námitku, že se na něho vztahuje ust. § 67c zák. č. 328/1991 Sb. měl právě v tomto stádiu uplatnit. Na řízení o prohlášení konkursu se vztahují základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásada dispoziční, z níž pro účastníky soudního řízení vyplývá, že mají uvádět své návrhy a dokazovat svá tvrzení. Soud v tomto řízení není veden zásadou oficiality. Až v odvolání proti usnesení soudu I. stupně uplatnil dlužník námitku, že provozuje zemědělskou prvovýrobu, a tuto skutečnost doložil osvědčením M.ú. v T., v němž je uvedeno, že chová koně pro sportovní účely. Odvolací soud vzhledem ke spisovému materiálu, který měl k dispozici, i vzhledem k vymezení pojmu zemědělská prvovýroba podle § 67c odst. 2 cit. zákona, dospěl k závěru, že toto tvrzení dlužníka je účelové, a další dokazování vzhledem k hodnocení veškerých materiálů nepovažoval za potřebné. V této souvislosti je zapotřebí uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za předpokladu, že v řízení před obecnými soudy byla respektována zásada volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena příslušnými ustanoveními o.s.ř. V předmětné věci tato zásada dodržena byla, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost týkající se porušení ust. čl. 36 odst. 1 Listiny ve vazbě na č1. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není důvodná.

Navrhovatel dále uvádí, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno i jeho právo na svobodné podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V daném případě však rozhodnutí

soudu v souladu se zákonem je výkonem práva, který nemůže být protiprávní. Tím, že v řízení před soudem byl na majetek subjektu, který je v úpadku, prohlášen konkurz, není dotčeno právo svobodného podnikání. Právo svobodného podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny znamená právo každého rozhodnout se, že svou pracovní schopnost bude využívat sám a samostatně, nikoliv ve formě závislé práce. Právo svobodně se rozhodnout o využití svých schopností však neznamená, že při této činnosti není subjekt omezen, naopak své právo svobodného podnikání může realizovat jen v hranicích daných právním řádem. Hranicí vymezující prostor pro svobodné podnikání je i právní úprava konkurzu a vyrovnání a jejich aplikace na konkrétní situace. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost týkající se porušení základního práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny není rovněž důvodná.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru