Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3619/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Bruntál
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestná činnost
stížnost pro porušení zákona
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3619.16.1
Datum podání02.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 266

40/2009 Sb., § 145


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3619/16 ze dne 10. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Radkou Čadovou, advokátkou, sídlem Májová 23, Cheb, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 5. září 2016 č. j. MSP-439/2016-OJD-SPZ/7, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2016 sp. zn. 4 To 399/2015, usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. listopadu 2015 sp. zn. 3 T 213/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014 sp. zn. 8 Tdo 830/2014, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2014 sp. zn. 4 To 40/2014 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. ledna 2014 sp. zn. 3 T 213/2013, za účasti Ministerstva spravedlnosti České republiky, Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí a sdělení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, resp. sdělení, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 3 T 213/2013 stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za tento zločin a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 4 T 128/2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 9. 2013 sp. zn. 6 To 322/2013 jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 4 T 128/2013 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 16. 9. 2013 sp. zn. 6 To 322/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o náhradě škody.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a v neprospěch stěžovatele státní zástupce odvolání, o nichž krajský soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 4 To 40/2014 rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově stěžovatele odsoudil za zcela stejných skutkových okolností jako okresní soud k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Jinak rozsudek okresního soudu nezměnil. Odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením, tj. usnesením ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 830/2014, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

5. Poté stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který okresní soud usnesením ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 3 T 213/2013 podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítl, když neshledal důvody obnovy podle § 278 tr. řádu.

6. Krajský soud stěžovatelovu instanční stížnost usnesením ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 4 To 399/2015 proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

7. Stěžovatel následně podal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona; v záhlaví označeným přípisem autorizovaným Mgr. Radkem Visingerem, Ph.D., ředitelem odboru justičního dohledu Ministerstva spravedlnosti, ze dne 5. 9. 2016, byl vyrozuměn, že po přezkoumání věci došlo dne 15. 8. 2016 k odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.

II.

Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy nezabývaly dostatečně otázkou vypracování znaleckého posudku ke zjištění věrohodnosti poškozené, a to zejména se zřetelem k výpovědi její dcery. S odpovídajícími skutečnostmi, dovozuje dále stěžovatel, se soudy nevypořádaly v původním řízení ani v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu a posouzení jeho opodstatněnosti

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Ústavní stížnost je podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

13. To je významné potud, že právě tak je tomu v dané věci, pokud jde o návrh směřující proti sdělení Ministerstva spravedlnosti, neboť k téže otázce (způsobilosti odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona být předmětem efektivní ústavní stížnosti) se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil.

14. V usnesení ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 354/03 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§ 266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu".

15. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení ministrem spravedlnosti tudíž nepředstavuje, jak se domnívá stěžovatel, "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech jeho "práva" ve smyslu citovaného článku. Proto mu nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil, a to včetně té, již stěžovatel dovozuje z čl. 2 odst. 2 Listiny.

16. Z uvedeného vyplývá závěr, že ústavní stížnost je v části směřující proti sdělení Ministerstva spravedlnosti zjevně neopodstatněná (srov. též kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 907/06 a ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2604/13).

17. Sluší se poznamenat, že existuje i silnější důvod odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti v této části, a to v doložení, že je návrhem, k jehož projednání Ústavní soud není podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. Tak bylo rozhodnuto kupříkladu usneseními ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. IV. ÚS 706/02, ze dne 13. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 223/03, ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 335/03 či ze dne 21. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 225/05, a na tam obsažená odůvodnění zde postačí již jen odkázat.

18. Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.

19. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

20. Tímto posledním procesním prostředkem byla ve věci návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení instanční stížnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 22. 1. 2016 s poukazem na § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Uvedené usnesení stěžovatel převzal dne 6. 4. 2016.

21. Poslední procesní prostředek v původním řízení představovalo dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 830/2014 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

22. Ze stěžovatelova následného postupu, zejména podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v původním řízení, kterou Ústavní soud odmítl pro neodstraněné vady usnesením ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3217/14, je patrné, že s obsahem zmiňovaných rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu byl již tehdy obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 2962/07 a ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1506/08).

23. Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 2. 11. 2016, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.

24. Stěžovateli nelze přisvědčit v názoru, kdy počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti výše specifikovanému usnesení krajského soudu (ze dne 22. 1. 2016) odvozuje ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona (tj. dne 6. 9. 2016). Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře dává konstantně najevo, že za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat nelze, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel [viz např. usnesení ze dne 12. 5. 1994 sp. zn. I. ÚS 9/94 (U 11/2 SbNU 219)]. Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a jenž není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).

25. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru