Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3617/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/odpovědnost za škodu
Stát
stavební povolení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3617.14.1
Datum podání18.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 5, § 7


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3617/14 ze dne 12. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: BIDLO, s. r. o., se sídlem Elišky Přemyslovny 383, 156 00 Praha 5 - Zbraslav, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 30 Cdo 1852/2013-80, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 72 Co 416/2012-62, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2012, č. j. 18 C 253/2010-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení náhrady škody ve výši 536.870,- Kč, která měla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím Obecního úřadu Velké Přílepy ze dne 26. 7. 2006, č. j. Výst. 332/2-101/06-kM, kterým bylo vydáno stavební povolení, jímž byla stěžovateli povolena stavba objektu občanské vybavenosti.

Podle tvrzení stěžovatele škoda vznikla tím, že na základě citovaného stavebního povolení provedl stavbu, kterou však po jejím dokončení nemohl zkolaudovat, neboť v mezidobí bylo předmětné stavební povolení, poté co nabylo právní moci, pro nezákonnost ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 9. 2007, č. j. 10958/2007-83/625. Stavba tak mohla být zkolaudována až po následném vydání dodatečného stavebního povolení. Stěžovateli tak vznikla škoda v podobě ušlého zisku, odpovídajícího nájemnému za dobu od 2. 10. 2008 do 30. 6. 2009, které mohl získat, pokud by původní stavební povolení netrpělo nezákonností, spočívající v pochybení stavebního úřadu, který opomněl přibrat do řízení osobu, jež měla být účastníkem řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že existence příčinné souvislosti mezi zrušeným stavebním povolením a škodou, jako podmínka pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, není dána, neboť žalobce nemohl zkolaudovat postavený objekt občanské vybavenosti proto, že tato stavba byla provedena na základě nezákonného rozhodnutí, které bylo následně pro svou nezákonnost odstraněno, přičemž však stát odpovídá za škodu, jež vznikla následkem nezákonného rozhodnutí, nikoliv následkem jeho zrušení.

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeném rozsudku dospěl ve shodě s Obvodním soudem pro Prahu 2 k závěru, že stěžovatelem tvrzená škoda, spočívající v ušlém zisku ze zamýšleného pronájmu stavby není ve vztahu příčinné souvislosti s vydáním rozhodnutí, které bylo zrušeno a které ve stěžovateli vyvolalo očekávání, že dosáhne určitého příjmu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud návazně konstatoval, že: "Jestliže tedy stavebník tuto příležitost pozbyl v důsledku zrušení stavebního povolení, tj. v příčinné souvislosti s rozhodnutím, jímž bylo nezákonné rozhodnutí odstraněno, stát za škodu, jež vznikla následkem rozhodnutí, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno, a byl tak napraven nezákonný stav, neodpovídá".

Nejvyšší soud následně podané dovolání stěžovatele napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel ve svém dovolání formuloval otázku zásadního právního významu tak, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím má účastník řízení jen tehdy, pokud škoda vznikla přímo následkem nezákonného rozhodnutí, přičemž nemá tento nárok, pokud škoda vznikla v souvislosti s jeho zrušením. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že takto vymezená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou dovolacího soudu a odkázal přitom na své usnesení ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/2011.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a to především tím, že při posuzování nároku stěžovatele postupovaly striktně formalisticky. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/2012, který podle názoru stěžovatele odpovídá jeho argumentaci uváděné v průběhu celého řízení i v odůvodnění jeho odvolání a dovolání.

II.

Ústavní soud dále především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v řízení o poskytnutí náhrady za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím porušily jeho základní právo na spravedlivý proces tím, že dospěly k nesprávnému závěru, že v jeho případě nebyla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Dle § 7 odst. 1 zmiňovaného zákona platí, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím tak předpokládá současné splnění tří podmínek: existenci nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4808/12).

Za uvedených okolností obecné soudy, které rozhodovaly o nároku stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, dospěly k závěru, že ve věci stěžovatele podmínka příčinné souvislosti nebyla dána. Ústavní soud neshledává tento závěr obecných soudů za vybočující z mezí ústavnosti a dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud nemůže rovněž přisvědčit námitce stěžovatele, že závěry napadených rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/2012. V citovaném nálezu je směrem k nyní posuzované věci podstatný ten závěr, že za určitých okolností může způsobit škodu i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno ve prospěch poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na jeho procesní aktivitě, tak jako tomu bylo i v nyní posuzované věci. Napadená rozhodnutí obecných soudů však s tímto závěrem nejsou v rozporu, neboť předem nevylučují, že pro nezákonnost zrušeným stavebním povolením, které bylo vydáno ve prospěch stěžovatele, mohla vzniknout stěžovateli škoda podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, nýbrž je v nich konstatováno, že zde není splněna nutná podmínka existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, jak ji stěžovatel v konkrétním případě vymezil.

Jakkoliv může Ústavní soud vnímat stěžovatelem namítané následky postupu prvostupňového správního orgánu v postavení stavebního úřadu jako problematické ve vztahu ke stěžovateli a jeho podnikatelské činnosti, považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a v nich obsažené závěry neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto nepokládá argumentaci v záhlaví označených soudů za rozpornou s ústavním pořádkem a ve svém důsledku vedoucí k popření práva na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru