Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3617/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
vlastnické právo/přechod/převod
soudce/podjatost
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3617.11.1
Datum podání02.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.1

40/1964 Sb., § 134 odst.2, § 490 odst.2

99/1963 Sb., § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3617/11 ze dne 12. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011 č. j. 28 Cdo 2423/2011-132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i jejího článku 11 odst. 3, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v její civilní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 7 C 219/2010 se podává, že rozsudkem ze dne 31. 8. 2010 č. j. 7 C 219/2010-71 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž mělo být rozhodnuto, že na stěžovatelku (žalobkyni) přechází vlastnické právo k nemovitostem tam specifikovaným, které nabyli předchůdci žalovaných (manželé K.) na základě kupní smlouvy uzavřené s otcem stěžovatelky.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2011 č. j. 5 Co 2840/2010-103 tento rozsudek potvrdil. Ztotožnil se s jím vysloveným názorem, že nebyla splněna podmínka podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákona o půdě"), jmenovitě již proto, že zde není fyzické osoby, která dotčené nemovitosti předtím nabyla od státu nebo jiné právnické osoby.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2011 č. j. 28 Cdo 2423/2011-132 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodná právní otázka nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, není soudy rozhodována rozdílně a ani nešlo o otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil.

Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že kupní smlouva byla uzavřena nestandardním způsobem za nápadně nevýhodných podmínek a silné ingerence státu, který "cíleně odmítl převzít nemovitosti do svého vlastnictví a vše zinscenoval tak, aby vlastnické právo přešlo na manžele K.". O tom podle jejího názoru svědčí skutečnost, že kupní cena, která byla "neskutečným způsobem" ponížena pod skutečnou hodnotu a že nejdříve byla podepsána manžely K. za účasti pracovníka Státní spořitelny a teprve později jejím otcem. Kupní smlouva ostatně neobsahuje všechny nezbytné náležitosti, jestliže převáděné nemovitosti jsou označeny "velmi povrchně a nepřehledně". Stěžovatelka proto míní, že obecným soudům předložila dostatek důkazních prostředků, na jejichž základě mohlo být rozhodnuto v její prospěch. Připomíná, že její otec byl perzekuován nacistickým i komunistickým režimem a jako vlastník mlýna za účelem jeho modernizace "vzal na sebe břímě podnikatelské hypotéky", avšak po roce 1948 byl donucen v něm pracovat jako námezdní dělník za nízkou mzdu, a současně splácet dluh, ačkoli mu mlýn fakticky nepatřil. Stěžovatelka s poukazem na nález sp. zn. I. ÚS 517/10 vybízí konečně Ústavní soud, aby vzal v úvahu, že ve věci rozhodující soudkyně krajského soudu JUDr. Milena Babková a soudce Nejvyššího soudu JUDr. Josef Rakovský byli členy komunistické strany, byť nemá v úmyslu zpochybňovat jejich kvalifikaci.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelka, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 11 odst. 1 Listiny, v prvním plánu směřuje svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž tomu odpovídající nárok uplatnila. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, případně že soud o jejích důkazních návrzích nerozhodl a své rozhodnutí nezdůvodnil, resp. že její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; jestliže nebyla splněna podmínka nabytí nemovitostí předchůdci žalovaných od státu či jiné právnické osoby, je zkoumání, zda se tak stalo za specifických okolností vymezených zákonem o půdě, nadbytečné.

Co do důsledků členství ve věci rozhodujících soudců v KSČ, Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10, na který stěžovatelka poukazuje, uvedl, že "členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, i když jen případ od případu; prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen." Takové skutečnosti však stěžovatelka netvrdí, vyjma prostého předložení informace o jejich členství, z něhož však žádný závěr o podjatosti soudců nečiní.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru