Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3613/18 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimní... více
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
zástupce
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.3613.18.1
Datum podání05.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 662, § 658

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3613/18 ze dne 19. 2. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jitky Sedláčkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2018 č. j. 47 Co 219/2017-260 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. dubna 2017 č. j. 20 C 48/2015-239, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sillet Group, a. s., sídlem 28. října 102/1, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na přístup k soudu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. 20 C 48/2015-239 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 17 489,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (I. výrok) a nahradit jí náklady řízení ve výši 17 760 Kč (II. výrok).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 7. 2018 č. j. 47 Co 219/2017-260 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Vedlejší účastnice řízení se žalobou domáhala vrácení části provize, kterou stěžovatelce jako své obchodní zástupkyni vyplatila podle smlouvy o obchodním zastoupení, z důvodu, že nárok na tuto část provize podle předmětné smlouvy zanikl pro předčasné ukončení některých stěžovatelkou zprostředkovaných smluv (konkrétně šlo o smlouvy o životním pojištění). Krajský soud na posuzovanou věc použil § 662 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), podle nichž "[p]rávo na provizi zanikne, je-li zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, a jestliže nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, nestanoví-li smlouva něco jiného" a § 662 odst. 2 obch. zák., který stanovuje, že "[p]rovize, která byla již uhrazena, musí být vrácena, jestliže právo na ni zaniklo podle předchozího odstavce". Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že v případě předčasného zániku životního pojištění vznikla stěžovatelce povinnost vrátit poměrnou část vyplacené provize, neboť bylo zjištěno, že smlouva mezi třetími osobami a zastoupeným nebyla splněna a ke splnění nedošlo z důvodů na straně zastoupeného. Dále dovodil, že nešlo o provizi získatelskou, která by nebyla vázána na splnění povinností klientem.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s výkladem § 662 obch. zák. provedeným obecnými soudy, který považuje za svévolný. Domnívá se, že soudy svým rozhodnutím fakticky přenášejí podnikatelské riziko z pojišťoven na obchodní zástupce. Stěžovatelka poukazuje na kogentní charakter § 662 obch. zák. a zejména pak na jeho třetí odstavec. Vyslovuje přesvědčení, že právo na vyplacení provize nemůže být vázáno na trvání zprostředkované smlouvy, nýbrž je třeba dospět k závěru, že provize je odměnou za sjednání příležitosti uzavřít smlouvu. Dále argumentuje, že právo na vrácení provizí by nemělo být vedlejší účastnici řízení přiznáno kvůli rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Poukazuje přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 289/16 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž byl akceptován opačný přístup obecných soudů, a sice že je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, měly-li by se obdržené provize vracet. Rovněž poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů, která je v rozporu se zásadou legitimního očekávání stěžovatelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Úvodem Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozsudky (předmětem sporu je částka ve výši 17 489,50 Kč s příslušenstvím), lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští nejen odvolání [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], nýbrž i dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17].

9. Stěžovatelka tak musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře nastala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející nepředstavují podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.

10. Kromě toho lze uvést, že obsah ústavní stížnosti nesvědčí o jakékoliv nutnosti zásahu Ústavního soudu. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, které se týkají vesměs pouze výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku a smlouvy o obchodním zastoupení, lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se skutkovými i právními závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Přezkoumávání konkrétních závěrů civilních soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly, Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 a mnoho jiných).

11. Argumentovala-li stěžovatelka rozdílnou, resp. Nejvyšším soudem dosud neřešenou a tudíž nesjednocenou, rozhodovací praxí v otázce vracení provizí, poukazuje Ústavní soud na poměrně nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 32 Cdo 1049/2018, v němž bylo vysloveno, že ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení, kterým si strany sjednají možnost vrácení přiměřené (úměrné) části provize pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude třetí osobou plněna po určitou stanovenou dobu jejího trvání, je v souladu s § 662 odst. 1 obch. zák., nepůjde-li o situaci neplnění smlouvy v důsledku okolností přičitatelných zastoupenému. Lze tedy uzavřít, že rozsudek krajského soudu stanovující povinnost stěžovatelky jako obchodního zástupce k vrácení vyplacených provizí v případě, že bylo vypovězeno pojištění vzniklé na základě zprostředkovaných pojistných smluv, kdy nešlo o získatelskou provizi, je s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, na které lze v podrobnostech odkázat, v souladu.

12. Poukaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 289/16 není rovněž zcela případný, neboť jak správně poznamenal krajský soud, Ústavní soud se z důvodu bagatelnosti sporu nezabýval jeho věcnou podstatou, nýbrž pouze zkoumal, zda nedošlo k nějakému excesu ze standardů rozhodování.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru