Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3612/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Mělník
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3612.17.1
Datum podání20.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 102, § 75c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3612/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pavlokem, advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 17 Co 277/2017-1083 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. června 2017 č. j. 42 P 502/2012-M 92, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a nezl. O. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením o porušení jeho základního práva na ochranu rodinného života, na péči o děti a jejich výchovu a práva na soudní ochranu s náležitým odůvodněním a bez zbytečných průtahů zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresním soudem v Mělníku (dále jen "okresní soud") byl opakovaně upraven styk stěžovatele s jeho synem - v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem, přitom matka vedlejšího účastníka podala v roce 2016 návrh na zrušení nebo zúžení úpravy určeného styku. V průběhu řízení podal stěžovatel dne 16. 6. 2017 návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by soud uložil matce povinnost umožnit mu styk s nezletilým a péči o něj každý sudý týden v kalendářním roce od 9.00 hodin příslušné soboty do 19.00 hodin příslušné neděle a povinnost předat otci nezletilého k tomuto styku a k této péči v uvedené termíny v bydlišti matky. Okresní soud usnesením ze dne 19. 6. 2017 č. j. 42 P 502/2012-M 92 stěžovatelův návrh zamítl, dospěv k závěru, že po zhodnocení všech rozhodných okolností v posuzované věci neexistuje zatímní potřeba upravit poměry účastníků spočívající v rozšíření styku stěžovatele se synem. Podle okresního soudu stěžovatel ničím neosvědčil naléhavost předběžné úpravy poměrů spočívající v úpravě styku v navrhovaném rozsahu, v řízení bude nezbytné provést potřebné dokazování (např. nelze v řízení o předběžném opatření odpovědně posoudit, zda je v zájmu nezletilého upravit styk u otce i s přespáním) a zdůraznil, že soud předběžným opatřením nemůže předjímat rozhodnutí o věci samé.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a na Listinu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. 10. 2017 č. j. 17 Co 277/2017-1083 potvrdil usnesení okresního soudu, protože podle něj dospěl ke správnému závěru, že je namístě návrh stěžovatele na úpravu styku tak, aby nezletilý u otce přenocoval, zamítnout. Kromě jiného též připomenul, že z obsahu spisu vyplývá, že vztahy mezi rodiči jsou nadále konfliktní, těmito konflikty nezletilý trpí, a uvedl, že za situace, kdy styk nezletilého s otcem je upraven a otec potřebu naléhavého zásahu nedoložil, rozhodl okresní soud správně.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel vůči napadeným rozhodnutím formuluje řadu námitek, např. že v době rozhodování neměl okresní soud k dispozici spis, že upravený styk zahrnuje 0% večerů, 0% nocí, 0% rán, 0% přenocování. Čtyři důvody, které vedly soud k neochránění styku (nešlo by o úpravou předběžnou, ale konečnou, z obsahu spisu nevyplývá, že by potřeba zatímní úpravy existovala, že vztahy mezi rodiči jsou konfliktní a styk je upraven rozhodnutím soudu), stěžovatel označil (postupně) jako "mylný a předsudečný", "povšechný", "nepodstatný" a "nedostatečný", a polemizuje s nimi. Připomíná, že v návrhu tvrdil hrozbu nenapravitelných důsledků, zejména nesloučení a nedbání, avšak soudy zamítly návrh s odůvodněním, že svá tvrzení nedoložil, aniž by úvahy vedoucí k závěru, že nenastaly podmínky pro vydání předběžného opatření, byly konkrétně vyjádřeny.

5. Dále stěžovatel připomíná obecné podmínky pro vyloučení rodičovské péče u jednoho z rodičů a akcentuje nezbytnost ochrany nejlepšího zájmu dítěte.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření, jímž stěžovatel požadoval změnu péče o nezletilého syna.

10. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění možnosti domáhat se ochrany základních práv a svobod lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do takových práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].

11. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají. Tuto okolnost Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] a zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

12. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz výše), z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu by mohl být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].

13. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud v postupu obecných soudů uvedená pochybení neshledal. V ní se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu vedoucím k zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, tj. že v době rozhodování nebyla splněna základní podmínka pro nařízení předběžného opatření, tedy nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků spočívající v rozšíření styku stěžovatele s nezletilým synem. Její absenci (resp. nedoložení její existence stěžovatelem) konkretizuje okresní soud odkazem na několik relevantních okolností (viz druhá strana i.f. napadeného usnesení), s jejichž existencí vyslovil krajský soudu souhlas (viz pátá strana napadeného usnesení). Oba soudy též zdůraznily potřebu obsáhlého dokazování.

14. Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných ve stěžovatelově věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti okresního soudu a krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru