Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3612/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkOdvolání
soud/rozhodování bez jednání
pravomoc
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3612.15.1
Datum podání10.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 7, § 212a odst.6, § 214 odst.2 písm.c, § 212a odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3612/15 ze dne 12. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti KV ADMIRAL PLUS, s. r. o. IČ 27671038, se sídlem Husinecká 903/10, 130 00 Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem AK se sídlem Palackého 5001/1, 586 01 Jihlava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2014 č. j. 22 Co 68/2014-47 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 18 C 394/2013-36, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2015, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení tohoto ústavně garantovaného práva údajně došlo prý již postupem soudu prvního stupně, který k námitce žalované strany o nedostatku pravomoci soudu, učiněné podle § 106 odst. 1 o. s. ř., tuto námitku zamítl, aniž by k provedení důkazu listinou nařídil jednání. Svá skutková zjištění o rozhodčí doložce prý opřel nalézací soud o listinné důkazy, při jejich provedení nerespektoval ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř., tj. důkazy provedl, aniž by listinu přečetl nebo sdělil její obsah. To považuje stěžovatelka nejen za porušení ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř., ale rovněž za protiústavní zásah do práva na spravedlivý proces. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud.

Stěžovatelka namítá, že závěr obecných soudů o tom, že z dohody o rozhodčím řízení nelze zjistit, na jaké spory se rozhodčí doložka vztahuje, nebylo možno učinit bez řádně provedeného dokazování a bez patřičných skutkových zjištění.

II.

Z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 18 C 394/2013 spor žalobce Vladimíra Váchy proti žalované společnosti KV ADMIRAL PLUS, s. r. o. (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 553 500,- Kč s příslušenstvím.

Ve sporu vznesla žalovaná námitku nedostatku pravomoci soudu a tvrdila, že spor má být na základě uzavřené dohody o rozhodčím řízení projednán a rozhodován před rozhodcem Romanem Plavcem. Usnesením ze dne 29. 11. 2013 č. j. 18 C 394/2013-36 nalézací soud rozhodl, že námitka nedostatku pravomoci soudu se zamítá.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí sporu není důvodná, neboť z uzavřené dohody o rozhodčím řízení nelze dovodit, zda dohoda byla sjednána pro "veškeré případné spory" vzniklé ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 2. 2009, z kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2009 nebo z obou těchto smluv, případně ze smluv dalších. Rozhodčí doložka podle názoru soudu nesplňuje požadavek určitosti, vyžadovaný zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, takže z ní nelze dovodit, že se vztahuje na řešení předmětného sporu, jehož předmětem je vrácení části kupní ceny na základě žalobcem tvrzených neplatných ujednání obsažených ve smlouvě o půjčce ze dne 17. 2. 2009 a v kupní smlouvě ze dne 27. 3. 2009.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. června 2014 č. j. 22 Co 68/2014-47 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a doplnil, že s ohledem na předmět sporu je zřejmé, že vztahy z kupní smlouvy - samy o sobě - nijak nesouvisejí se vztahy ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi účastníky dne 17. 2. 2009.

Dovolání žalované odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 33 Cdo 2093/2015-135.

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka projednávanou ústavní stížností nenapadla, ačkoli od jeho doručení odvíjí zachování lhůty k podání předmětné ústavní stížnosti.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Je namístě připomenout, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinen konkrétně a podrobně vymezit, v čem spatřuje porušení jím označených ústavně garantovaných práv a svobod. Dále, s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, je stěžovatel povinen doložit, že nápravy se domáhá cestou ústavní stížnosti až za situace, kdy využil všechny dostupné procesní prostředky ke zjednání nápravy.

Tyto povinnosti stěžovatelka v projednávané věci nesplnila.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje za porušení svých procesních práv postup soudu prvního stupně, který při provedení důkazu listinou - dohodou o rozhodčím řízení a uznání dluhu č. 49/09, uzavřenou mezi účastníky dne 27. 3. 2009, nenařídil jednání, v němž by postup provedení takového důkazu mohl být naplněn, tedy nepostupoval v souladu s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř. Pochybení se údajně dopustil i odvolací soud, který rovněž nenařídil jednání a nenapravil pochybení soudu prvního stupně. Ve vztahu k potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu stěžovatelka pouze poznamenává, že nenařízení jednání odvolacím soudem je možné ověřit "soudním spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 68/2014, který nechť si vyžádá Ústavní soud".

Dokazovat skutečnost, že odvolací soud nenařídil jednání, nepovažoval Ústavní soud za nutné a vhodné za situace, v níž městský soud v napadeném usnesení sám uvedl, že přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání, neboť postupoval podle § 212a odst. 5, odst. 6 a § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo proti jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.

Z argumentace stěžovatelky nijak nevyplývá (a stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnost ani netvrdí), že by, ač zastoupena po celou dobu řízení před obecnými soudy advokátem, se domáhala nařízení soudních jednání k provedení listinných důkazů a že by nekonání jednání nějak namítala, např. ve svém odvolání (§ 205 odst. 1 o. s. ř.).

Klasická právní zásada vigilantibus iura ("nechť každý si střeží svá práva") obecně požaduje, aby strany občanskoprávního sporu samy včas a řádně uplatnily ve svůj prospěch všechny jim dostupné námitky.

Posuzováno z hlediska subsidiarity ústavněprávního přezkumu, lze postup stěžovatelky hodnotit tak, že stěžovatelka nevyčerpala existující procesní prostředky nápravy prostřednictvím řádného opravného prostředku. S námitkou údajně nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně, již stěžovatelka sama v odvolání nevznesla, se nemohl odvolací soud vypořádat.

Pokud takovou námitku stěžovatelka uplatňuje až v ústavní stížnosti, jde o nepřípustnou novotu, kterou se Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nemůže zabývat (viz např. usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 405/15).

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru